Bagdád: Nejmodernější město světa pro milion lidí postavili za 4 roky

V České republice roku 2025 trvá podle údajů statistiků stavba rodinného domu průměrně 43 měsíců. U větších staveb jsou lhůty daleko delší a například strategický projekt, jakým je pražský okruh nebo podzemní linka metra, může zabrat i dekády.

Stavba města pro milion obyvatel v této lhůtě a to včetně vybudování kanalizací, umělého zavlažování zeleně a cirkulačního systému pro splaškovou i pitnou vodu pak zní jako z říše fantazie. Čtyřčlenný tým arabských a židovských architektů s investorem v podobě mocného chalífy dynastie Abbásovců ale zvládl tento nepředstavitelný úkol za méně než čtyři roky. Stavba je obdivuhodná o to více i díky tomu, že město stavitelé budovali v letech 762 až 766 a i dnes jsou některé konstrukční prvky, zejména práce s vodou, vzorem i pro moderní stavitele.

Vybudování Města míru, jak byl Bagdád v době největší slávy nazýván, je logistickým, stavitelským i technologickým zázrakem. To dokládá i nejbohatší firma světa, americký Apple, která se kruhovým designem Bagdádu inspirovala při stavbě svého sídla. Urbanisté, architekti i stavitelé - mezi které sám patřím - dlouhodobě poukazují právě na kruhový tvar měst jako na ideální urbanistický koncept, který odsune obchodní a průmyslové aktivity na periferie kruhu, linie předělu vyplní rezidenčními budovami i občanskou vybaveností a jednotlivé města jsou pak lemovány zelenými prvky, které je díky geometricky přívětivému tvaru celku možné lépe zavlažovat a oddělit cirkulaci splaškové i pitné vody účelně tak, aby nedocházelo k jejímu plýtvání.

Všemi těmito prvky Město míru již v 8. století disponovalo a stavitelé byli úspěšní natolik, že se do nově vystaveného města začali přesouvat učenci a lidé z celého světa - za pouhých 10 let na území dnešního Bagdádu žilo přes 500 000 lidí a o sto let později se populace zdvojnásobila.

Chalífa Al Mansúr si jako hlavního architekta města najal Mashallaha Ibn-Atariho, židovského architekta z Íránu, který byl odpovědný nejen za design města, ale také za proces stavby zejména v ohledu na astrologicky přívětivá období. Stavaři měli striktní termíny, kdy mají stavět jednotlivé části města tak, jak předpověděl Ibn-Atari z pozorování hvězd. Tento systém byl zřejmě účinný, protože dobové prameny nehovoří o průtazích nebo zpožděních, naopak, stavba byla vybudována o rok dříve, než se plánovalo.

Pro dovoz základních materiálů a zásob využili stavitelé řeku Tygris, po které vše potřebné transformovali a ta sloužila také jako pohon města a zdroj pitné vody. V zásobovacích nádobách sloužících jako úložiště i provizorní čistička došlo k dalšímu zkvalitnění vody pomocí čištění stříbrem nebo pískovými a štěrkovými filtry. Rezidenční objekty, mešity a jednotlivé sektory města měly své zdroje pitné vody vevnitř a veřejně přístupné fontány k očištění na veřejném prostranství. Odtokové stoky odváděly splaškovou vodu opět do Tigrisu a zdroj pitné vody poháněly nejen klasické gravitační kanály umístěné pod povrchem i nad zemí, ale také skrytá podzemní vodní hydraulická kola, která vytlačila vodu i do nadzemních pater budov a především zavlažovala místní zeleň. Kromě hydraulických prvků ovládaly zavlažování také vodní hodiny. Systém tak fungoval zcela automaticky a vyžadoval minimální údržbu. Na každých 1 500 obyvatel vybudovali stavitelé veřejné lázně přístupné zdarma. Stavitelé již při konstrukci města vystavěli lázeňských budov celkem 65 000.

Systémy povrchových i podzemních kanálů poháněný silou řeky a voda filtrovaná stříbrem, štěrkem a pískem zajistily pravděpodobně první celoplošnou dostupnost pitné vody na území města s populací větší než 100 000 občanů.

Architekti měli jasné zadání - Město míru má být středem světové vzdělanosi a nejmodernější stavbou světa. Urbanistický koncept myslel nejen na dostupnost vody a veřejných služeb, ale také na vzdělávání a práci s dětmi. Do té doby střídmě vídané madrasy - veřejné školy - v Bagdádu získaly nový rozměr. Systém vzdělávání necílil v té době pouze na typicky vyšší třídu a příslušníky mocných rodů, ale na všechny bez rozdílu - samozřejmě kromě žen. Přelomová byla také sekulární povaha města, které nabízelo svatostánky nejen muslimům, ale také židům a křesťanům. Taková úroveň sekularity například v Evropě té doby nemohla existovat.

Příchozí učenci, zejména z Íránu, který byl do vybudování Města míru centrem vzdělání, ocenili první plnohodnotnou astronomickou observatoř, kterou nechal chalífa vybudovat právě pro rozvoj vědního oboru, kterému se věnoval i hlavní architekt Ibn Atari. Kromě observatoře se v Bagdádu nacházely také čtyři největší knihovny světa - k jejich dostavbě ale došlo až po roce 766.

Až do roku 1 258 byl Bagdád největším a nejvyspělejším městem světa, centrem univerzitního vzdělání i vědy, kam se stěhovali lidé všech vyznání a původů - pracovali zde učenci z Evropy, Byzantské říše, střední Asie i Číny.

Pak ale přišla tragédie, ze které se nejen Bagdád, ale další centra vzdělání Blízkého východu nikdy nevzpamatovala.

Rozkvět mongolského impéria na počátku 13. století nejprve zasáhl perskou říši ve střední Asii. Města jako Isfahán a Samarkand byla vyrabována, místní památky zničeny a střet s dobyvateli zastavil rozvoj dříve vyspělých a bohatých říší na následující století. Po smrti Čingischána se Mongolové na Blízký východ vrátili a cílem jejich invaze se stal právě Bagdád, který za Čingisova života nezvládli Mongolové obsadit a město se zdálo být příliš velkým soustem.

Chán Hulegu, Čingisův vnuk a bratr slavnějšího chána Kublaje vedl útok proti impériu Abbásovců, které právě i kvůli svému zaměření na vědu a výzkum i staletím nepřetržitého rozvoje již nebylo schopné čelit skvěle organizované a vybavené armádě stepních dobyvatel. Město podlehlo za necelý týden a ačkoli zasáhla chánova křesťanská manželka i jeho poradci, přes 200 000 obyvatel Bagdádu bylo pro výstrahu zabito, hlavně proto, aby se další velká města chalífátu vzdala bez boje, což se i stalo.

Učenci, mistři řemesel a duchovní osobnosti byli ušetřeni, ale masakr zhruba čtvrt milionu ostatních obyvatel probíhal celý týden a zanechal za sebou takovou hrůzu a trauma, že již nikdy nedošlo k návratu nejen učenců, ale také slávy Bagdádu. Spolu s učenci byly také zničeny místní památky a historické objekty - město bylo de facto srovnáno se zemí.

I v rámci své profesní kariéry a života občana České republiky si z příběhu Bagdádu odnáším dvě zásadní ponaučení. Jako stavitel a developer obdivuji i dnes relevantní prvky konstrukce města, důraz na urbanismus, občanskou vybavenost, infrastrukturu i čistotu vody a využití autonomních systémů, ačkoli projekt tohoto typu není možné v Evropě dnešních dnů realizovat. Jako občan pak vnímám zejména rozkvět říše, ze které se stalo centrum vzdělání, učenců a obchodníků, kteří zapomněli na své bezpečí a fakt, že kdykoli může přijít někdo, kdo vás o výdobytky moderních technologií, vzdělání i bohatství připraví brutální hrubou silou.

Použité zdroje: