Němci si hrají s ohněm. Rychlejší Evropa je příliš nebezpečný nápad

Dnešní text začnu parafrází citace slavné věty Evy Holubové z filmu Pelíšky. V Evropské unii se nám opět rozmáhá takový nešvar. Státníci z Německa a Francie stále častěji používají jedno velice nebezpečné a pro mnoho států i sprosté slovíčko - dvourychlostní Evropa. Než ale rozeberu současný nápad německého vicekancléře Larse Klingbiela o Evropské unii vedené šesti největšími ekonomikami, tedy Německem, Francií, Itálií, Španělskem, Nizozemskem a Polskem, musím krátce odbočit do historie let 2014 až 2018.

Tento skvělý nápad totiž nevymyslel Lars Klingbiel, nýbrž Jean Claude Juncker, šéf Evropské komise, v roce 2014 a propagace i prosazování dvourychlostní Evropy vedlo k bezprecedentní krizi, odchodu druhé nejsilnější ekonomiky unie a k posílení protiimigračních i protiujních stran, které dnes dominují evropské politice právě v těch ekonomikách, které by měly Evropu vést.

Evropa dvou rychlostí, silnější integrace, silnější spolupráce a lepší společné zítřky bez zbytečných bručounů i odmítačů jediné správné - rozumějte německé - vize Evropské unie. Tato teze se poprvé objevila v roce 2015, kdy tehdejší šéf Jean Claude Juncker zcela otevřeně navrhl, aby státy zrušily právo veta u otázek vyžadujících jednomyslnost a zcela přenesly suverenitu do rukou Evropské rady a Evropské komise. Evropa dvou rychlostí, tedy ta rychlejší v podobě spolupracujících států a ta pomalejší v podobě těch menších, zejména v jižní a východní Evropě, velmi přispěla k rozhodnutí Britů unii opustit, jak později deklarovali v referendu roku 2016.

Juncker byl za slova o odpadlících a nepřizpůsobivých - myslel tím i Českou republiku - kritizován a po vystoupení Velké Británie z Evropské unie se dále koncept silnější federalizace Evropské unie nerozvíjel, unijní lídři se až příliš obávali další vlny států opouštějících společný evropský projekt. Ona teze dvourychlostní Evropy v letech 2015 až 2018 byla reakcí na migrační krizi způsobenou událostmi Arabského jara a politikou Angely Merkelové, která ve statisících prchajících Syřanech, Libyjcích a Iráčanech viděla příležitost, jak nakopnout již tehdy skomírající ekonomiku Německa. Jakmile však integrace uprchlíků v ohromném měřítku selhala, Jean Claude Juncker následně horoval za přerozdělení těchto běženců rovnoměrně do států unie a zcela logicky našel v lídrech ze střední a východní Evropy i hlasitou politickou opozici.

U jména citovaného řečníka nedošlo k omylu či k záměně. Tato slova nepronášel Tomio Okamura, Libor Vondráček nebo Radim Fiala z hnutí SPD, nýbrž Petr Fiala z ODS, a to přímo na půdě stranického kongresu v lednu roku 2016. Předseda ODS tehdy reagoval právě na pokusy o prosazení dvourychlostní Evropy a vzdání se suverenity ve prospěch společné integrace států do těsnějšího partnerství, v jehož důsledku by ale koalice Itálie, Francie, Německa a zemí Beneluxu prohlasovaly vše podle vlastních představ bez otravných vetujících státníků ze střední a východní Evropy, mezi nimiž byla i vláda České republiky.

Dnes je již zřejmé, jak Junckerův návrh dopadl. K prosazení záměru nedošlo, ale následky těchto pokusů nevyústily jen v odchod Velké Británie z Evropské unie, ale také nárůstem popularity protiimigračních stran, jejichž vliv i popularita nebývale posílily. Právě v období let 2014 až 2018 nabraly AfD v Německu, Národní shromáždění ve Francii, Liga Itálie, ale i Wildersova Strana pro svobodu v Holandsku svou popularitu a trend následovaly i partaje v menších státech unie, jakými byly Kotlebovci na Slovensku nebo české hnutí SPD.

Před rokem 2014 dosahovali extrémisté v Německu na pouhé 1 % hlasů v celostátních volbách a podobně si vedli i Le Penovci ve Francii nebo italská Liga. Kde jsou ty časy, kdy Matteo Salvini zísával 5 až 6 %, francouzské Národní shromáždění oscilovalo kolem 10 % a v Německu byla nejúspěšnější extrémní partají minoritní NDP s 1 až 2 % v celostátních volbách. Stačila jedna migrační krize doplněná slovy o dvourychlostní Evropě a na světě byla politická krize zásadního rozsahu, ze které se Evropská unie zcela nevzpamatovala až dodnes. Jean Claude Juncker svými slovy o zrušení práva veta v otázkách migrační politiky vytvořil neviditelné monstrum v podobě hrozby odebrání národní suverenity, kterého se okamžitě chopili političtí obchodníci se strachem a využili jej na maximum.

O to závažnější je myšlenka Larse Klingbiela v dnešních dnech. Německý ministr financí totiž nepředpokládá zrušení práva veta, nýbrž hodlá zcela demontovat koncept Evropské unie v otázkách evropského rozpočtu, průmyslové politiky a obrany.

Ale zpět do současnosti. Dne 29. ledna 2026 zaslal německý ministr financí a vicekancléř Lars Klingbiel dopis svému francouzskému protějšku, Rolandu Lescureovi, kde popisuje koncept dvourychlostní Evropy v novém hávu. Tentokrát nejde o migraci, ale o cestu, jak by nejsilnější evropské ekonomiky mohly obejít menší státy v otázkách rozpočtů, společné obrany a také průmyslové politiky. Po společném hovoru s francouzským protějškem odeslal Lars Klingbiel návrh i do Španělska, Polska, Nizozemska a Itálie pouze s krátkým vysvětlením.

Klingbielův nápad nyní převzali i někteří europoslanci ze států, které součástí oné rychlejší Evropy nejsou.

Na výše uvedené mapce přiložené k varování Danuše Nerudové, že České republice ujede vlak, chybí několik podstatných detailů. Onen pomyslný vlak by ujel také Finům, Dánům, Švédům, Belgičanům, Irům a samozřejmě i menším státům střední a východní Evropy. Lze Švédsko, Finsko a Belgii označit jako problémové členy Evropské unie? Těžko, v oblasti bezpečnosti se země Skandinávie vyznačují technologicky vyspělými armádami s moderním vybavením a země také udržují vysoký počet připravených rezervistů i skutečně autonomní a bojeschopné armády.

V otázce konkurenceschopnosti se státy Klingbielovy silnější Evropy taktéž vymykají podstatným detailem. Jejich ekonomický růst - s výjimkou Polska - je v průměru nižší než v ostatních státech Evropské unie. Německo rostlo o 0,4 %, Francie o 1,1 %, Itálie o 0,8 %, Nizozemsko o 1,8 % a Španělsko o 2,4 %. Tři nejsilnější ekonomiky navrhovaných lídrů Evropské unie vykazují dlouhodobě předlužení, stagnaci a strukturální sociální problémy, které vládám neumožňují povzbudit ekonomiku, natož pak v případě Francie a Itálie snížit státní dluhy přesahující 100 % jejich HDP.

Zajímavé také je, jak by si zmíněných šest největších ekonomik Evropské unie přálo skupinu E6 vytvořit a jakým mechanismem by státy při řešení čtyř priorit navržených Larsem Klingbielem postupovaly. Německý vicekancléř již v minulosti vyjádřil ochotu využít článek 20 Smlouvy o Evropské unii, který umožňuje koalici minimálně devíti států schvalovat a přijímat taková opatření, která budou platná jen pro „koalici ochotných“ a ostatní země je nemohou vetovat.

Samotný vznik tohoto zvláštního režimu musí posvětit kvalifikovaná hlasovací většina, tedy alespoň 55 % populace Evropské unie, případně více než 65 % států, možné jsou oba případy. Klingbielově koalici by stačily hlasy zakládajících šesti členů nejen ke spuštění konceptu podle článku 20 smlouvy o unii, ale také k jeho prohlasování. Potom by došlo k vzniku dvou oddělených Evropských rad. Jedna, ta celounijní, by schvalovala opatření pro všech 27 států a druhá rada by prosazovala opatření pouze pro oddělený blok té rychlejší Evropy.

Pokud Jean Claude Juncker zažehl svou dvourychlostní Evropou protiunijní nálady, koncept Larse Klingbiela je pro současnou evropskou sedmadvacítku přímo smrtící.

Evropskou unii často kritizuji za nedomyšlené návrhy jejího vedení, případně úřednického aparátu. Klingbielův koncept je ale daleko horším úkazem nepochopení politické i ekonomické podstaty bloku, který si německý vicekancléř přeje optimalizovat po svém. Bez dodatečného kontextu zní návrh líbivě - státníci se zbaví černých ovcí v podobě Viktora Orbána, Roberta Fica a dalších, zatímco budou schvalovaná opatření integrovat pouze do vlastních ekonomik.

Evropská unie má ale jediný exekutivní aparát s legislativní pravomocí - Evropskou komisi. Podstata této unijní vlády tkví v její schopnosti vyvážit potřeby jednotlivých států a již dnes je koncept nefunkční. Jednoduše neexistuje dostatek významných agend, aby se mohly rovnoměrně rozdělit mezi 27 pomyslných ministrů a někteří komisaři jsou do počtu, zatímco jiní shromažďují ohromnou moc nad unijní ekonomikou. Evropská unie má také jen jeden jediný rozpočet, tedy dlouhodobý sedmiletý finanční rámec, jehož podoba se musí schválit do konce roku 2027. Evropská unie má také jedinou legislativu, která je nadřazená té národní a implementuje se skrze schválení Radou, navržením komisí a potvrzením Parlamentem.

Právě nový evropský rozpočet je oním ďáblem, který se skrývá v detailu. Donedávna platilo, že menší státy střední a východní Evropy z unie inkasují více peněz než odvádí, což ale bude brzy pouhou minulostí. V novém dlouhodobém finančním rámci pracuje Evropská komise a Evropská rada s objemem 2 bilionů eur, tedy zhruba s dvojnásobkem objemu peněz z let 2021 až 2027. Česká republika, ale i Maďarsko, Rakousku, Estonsko nebo Litva se stanou čistými plátci nejen přímo, ale také nepřímo. Nový rozpočet pracuje s unijními daněmi z recyklovaných baterií, emisí oxidu uhličitého na území unie i ze zahraničí a v neposlední řadě také z tabáku prodaného na území unie. Povolenky ETS a ETS 2 již nemají financovat projekty v členských zemích, ale 30 % z výnosů má financovat unijní rozpočet. Nástroj CBAM, tedy aplikace emisních povolenek na mimounijní dovozce, má taktéž z 50 % financovat unijní provoz a daň z elektroodpadu taktéž národní státy obejde a skončí v unijním rozpočtu.

Rozpočet Evropské unie je pak schvalován dvojím způsobem. Na jeho rámci, tedy příjmech a výdajích, se musí shodnout unijní státníci jednomyslně. Podstatnější ale je, že změny v rozpočtových alokacích nepodléhají jednomyslnosti a jakmile je rámec schválen, dostatečná většina státníků může finanční alokace zcela přeměnit a například z podpory regionů přesunout prostředky do zemědělství a naopak.

Problém Klingbielovy dvourychlostní unie tkví právě v rozložení moci a kontrole finančních toků. Koalice Itálie, Německa, Francie, Nizozemska, Polska a Španělska má nejen dostatečnou hlasovací sílu k vytvoření „nového bloku“, ale také ke kontrole toho „starého“. Pokud by státy Klingbielovy koalice ochotných hlasovaly jednomyslně v otázkách finančních alokací, bude jejich většina dostatečná i na starém konceptu EU27, nikoli pouze v navržené EU6 či EU9. Výsledkem takové změny by byla unie s jedním, šesti státy kontrolovaným rozpočtem a jednou exekutivní „vládou“ v podobě Evropské komise, která by pracovala ale výhradně pro oněch šest států disponujících hlasovací většinou. Kdo by se do koalice nepřipojil, měl by na rozhodování v unii nulový vliv a takový stát by nemohl ovlivnit zhola nic. I kdyby se 21 států unie sjednotilo proti „velké šestce“, zajistily by si pouze blokační menšinu, ale k přebití síly Klingbielovy koalice by neměly dostatečně silné hlasy.

Jaký smysl by pak pro Chorvatsko, Rumunsko, Bulharsko, Estonsko nebo i Českou republiku členství v Evropské unii mělo? Tuto otázku by si nepokládali jen frustrovaní státníci na Evropských radách, kde nemohou nic ovlivnit, ale posléze i občané ve státech unie, jejichž lídři se z rozličných důvodů rozhodli do Klingbielovy evropské koalice ochotných nevstoupit. Proč by také vstupovali? Šest zakládajících států by takové menší partnery mohlo kdykoli v konceptu rychlejší Evropy obejít - podle článku 20 Smlouvy o Evropské unii se totiž v „zóně akcelerované spolupráce“ hlasuje prostou většinou, nikoli jednomyslně.

Klingbielův návrh velmi pravděpodobně selže stejně, jako selhala dvourychlostní Evropa Jeana Claudea Junckera. Jen těžko si představit absolutní shodu Polska se Španělskem na bezpečnosti a Polska s Francií na zemědělské politice. Italská ekonomika pak vykazuje zcela odlišné komplikace než ta německá či polská a také v otázce opatření vedoucích ke konkurenceschopnosti je jen těžko představitelné, že by státy vedené konzervativci - Itálie, Německo, Polsko - našly shodu se španělskými socialisty například v otázkách energetiky, deregulace a obrany.

Politický rozměr úvah o dvourychlostní Evropě je ale ještě nebezpečnější než ten provozní. Německý vicekancléř volá po větší integraci a silnější spolupráci skrze koncept, který by ve svém důsledku vytvořil evropské silové centrum v menšině států a ovládal tak unijní sedmadvacítku. Je to opravdu větší integrace a silnější spolupráce? Těžko. Ještě horší ale je, jak chybně německý politik vyhodnotil vlastní nahraditelnost a alternativy, které se dnes nezdají až tak přitažené za vlasy, jako před několika lety. V demokratických státech se totiž často mění vlády. Konkrétně v Německu průzkumům veřejného mínění zcela dominuje silně euroskeptická Alternativa pro Německo a ve Francii je situace totožná, největší podporu má Národní shromáždění Marine Le Pen. V Polsku je pak možnou vyhlídkou i návrat strany Práva a spravedlnost doplněné o skutečné extrémisty z Konfederace a Konfederace koruny polské Gregorze Brauna. To není alarmismus, ale skutečná možnost na základě současných předvolebních průzkumů. Pokud by opravdu došlo ke zformování dvourychlostní Evropy a Německo by koncept vedoucí k dominantní koalici šesti největších ekonomik prosadilo, můžeme za čtyři roky žít v Evropě vedené Marine Le Pen, Alicí Wiedel, Jaroslawem Kaczynským a Geertem Wildersem.

I proto je třeba dvourychlostní Evropu rezolutně odmítnout a zachovat současný koncept, který je na jedné straně kostrbatý, zároveň ale poskytuje demokratické pojistky menším státům a brání nejen zneužití síly největšími ekonomikami, ale také šokům v podobě nástupů vlád těch, kteří s unií nemají dobré úmysly.

Je možné, že to Lars Klingbiel a německá vláda myslí se silnější a lépe integrovanou Evropou dobře. Jak ale praví české přísloví, cesta do pekla je vydlážděna dobrými úmysly.

Dodatečné placené zdroje:

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.