Okamurovi se hroutí svět. Voliči SPD zuří a bude hůř

Střet s realitou bývá bolestivý a zejména v politice existují vzletná předvolební prohlášení lídrů stran a hnutí, které následuje tvrdá povolební realita. Jinak tomu není ani v případě SPD a Tomio Okamura nyní není schopen vysvětlit českou podporu Ukrajině a nákup stíhaček F-35 doprovázený zvýšenými výdaji na obranu. Česká televize se navíc zřejmě zestátňovat ve slovenském modelu nebude a Viktor Orbán je toxickým partnerem, jehož budoucnost je - stejně jako Roberta Fica - krajně nejistá. Z pohledu Andreje Babiše tak není pragmatický důvod se s oběma státníky sbližovat více než je nutné.

Z ideálního světa Tomia Okamury, který vykresloval před volbami, tak nezůstalo zhola nic a vše zpečetil Jaromír Zůna, ministr obrany, na své tiskové konferenci, kde odsoudil ruskou agresi, podpořil českou muniční iniciativu a potvrdil nákup F-35.

Správná otázka ale zní, čekal někdo něco jiného?

Petr Fiala a strany pětikoalice neobhájily vítězství ve volbách, ale i tak dosáhly slušného výsledku srovnatelného s rokem 2021, jen s tím rozdílem, že nepropadlo přes milion hlasů jako před čtyřmi lety. Právě tyto hlasy v doprovodu vyšší účasti nerozhodnutých a nevoličů, kteří většinově volili ANO a Motoristy, zajistily 108 poslaneckých ANO, SPD a Motoristů sobě. Paradoxem voleb je, že vše zůstalo vesměs při starém a o jediné překvapení se postarali zmínění Motoristé, zatímco SPD naprosto propadla. I při sjednocení kandidátek s Trikolorou, Svobodnými a PRO se Tomio Okamura neměl z čeho radovat. Výsledek 7,7 % hlasů je při účasti dalších tří uskupení fiaskem a lídr SPD si je této skutečnosti jistě vědom. Samostatné SPD mohlo velmi dobře skončit pod pětiprocentní hranicí v případě, kdy by jej tři alianční hnutí kanibalizovala.

SPD do Babišovy vlády vstupovala z pozice nejslabší strany trojkoalice, protože Motoristé svůj debut zvládli, zatímco ANO získalo rekordní počet hlasů. Byl to Tomio Okamura, kdo nemohl vládní angažmá odmítnout a podřídil Andreji Babišovi vše - ministerské nominanty, zahraniční politiku i vlastní budoucnost. Jen těžko podezírat Martina Šebestyána z příklonu k ideologii SPD a stejné lze tvrdit o Jaromírovi Zůnovi, který svou tiskovou konferencí rozohnil voliče hnutí Tomia Okamury a naplno ukázal to, co je všem informovaným občanům dávno jasné.

Vládne pouze Babiš a ministerští nominanti SPD se zodpovídají premiérovi, nikoli Tomiu Okamurovi. Důležité je v tomto kontextu zmínit text koaliční smlouvy, který explicitně neuvádí autonomii předsedů jednotlivých stran a hnutí v nominaci ministerských kandidátů. Andrej Babiš má pravomoc nominanta SPD odmítnout a Tomio Okamura, navzdory všem předchozím zvyklostem, nemá z pozice lídra hnutí mandát k odvolání ministra bez souhlasu premiéra.

Tomio Okamura čelil dvěma špatným možnostem. Pokud by do vlády nevstoupil, nemohl by se prohlásit za vítěze voleb a musel by čelit otázkám, proč s podporou dalších tří hnutí získal nejhorší výsledek od roku 2014. Tím, že do vlády SPD vstoupilo, se ale Okamura vystavil na milost Andreji Babišovi, který si ministerské posty obsadil přijatelnými lidmi a s programem SPD si příliš hlavu neláme.

Z pohledu voliče SPD bylo prvním varovným znamením programové prohlášení vlády, kde je jasně zmíněno ukotvení České republiky v NATO a Evropské unii. Tato deklarace s sebou také nese politický podtext a nelze tedy od Andreje Babiše očekávat, že bude po vzoru Viktora Orbána okopávat lídrům členských států Evropské unie kotníky. Dalším gestem nově jmenovaného premiéra byla symbolika jeho první zahraniční cesty - zatímco sněmovní delegace cestovala na Slovensko, Babiš mezi poslanci nebyl. Premiér se v zahraničí poprvé neobjevil v Bratislavě, ale navštívil Brusel, kde si připravoval půdu pro klíčový summit Evropské rady dne 18. prosince.

Tomio Okamura si vývoj jednání Evropské rady zřejmě představoval i podle vlastních slov jinak. Hnutí SPD horovalo za úplné odmítnutí půjčky Ukrajině a varovalo před poskytnutím úvěru krytého ruskými aktivy, k čemuž nakonec ani nedošlo. Ačkoliv se Andrej Babiš na oko vyvázal z finančních garancí schválené 90 miliardové půjčky, kterou EU získá skrze vydání dluhopisů, ony garance nás jako Českou republiku stejně neminou. Lídr hnutí ANO pouze vyjednal řešení, které lze domácímu publiku dobře prodat a jen málokdo bude pátrat, jak je to s garancemi ve skutečnosti.

Smlouva o fungování Evropské unie a jejích institucí - TFEU - v článcích 311 a 323 jasně uvádí, že jednotlivé členské státy garantují nikoli dluhy vydávané Evropskou komisí, ale rozpočet Evropské unie, tedy finance, které mají do rozpočtu zaslat podle schváleného rámce pro dané roky. Ačkoliv Česká republika přímo negarantuje konkrétní úvěr sloužící Ukrajině, ve skutečnosti ručí za evropský rozpočet, ze kterého se bude úvěr splácet. Celá anabáze garancí je pouhou hrou s čísly a se slovy, aby lídr hnutí ANO uspokojil vlastní voliče. Co stačí voličům ANO ale nestačí voličům SPD. Přímá finanční podpora Ukrajiny, navíc schválená - a oklikou garantovaná - Českou republikou není výsledkem, za který by Tomia Okamuru vlastní voliči pochválili.

O to horší dopady ale měla těsně po summitu Evropské rady tisková konference Jaromíra Zůny, ministra obrany za SPD, který uvedl, že hodlá podpořit pokračování české muniční iniciativy a nehodlá zrušit nákup amerických stíhaček F-35. Kromě faktického popření programu SPD ještě Zůna spražil voliče SPD slovy o ruské agresi na Ukrajině a potřebě plnění aliančních závazků vůči spojencům NATO. Kromě zcela očividného pragmatismu lze ve slovech Jaromíra Zůny hledat i politickou rovinu, která tkví zejména ve vztahu Andreje Babiše s Bílým domem a Polskem, které je - na rozdíl od Slovenska a Maďarska - klíčovým a uznávaným členem NATO i EU, jehož zájmy se většinově shodují s těmi českými.

Na evropské půdě si Andrej Babiš nemůže dovolit znepřátelit Polsko a Pobaltí, protože bude jejich podporu potřebovat při snahách o revizi povolenek ETS 2 a některých dalších klimatických opatření Evropské unie. Stíhačky F-35 jsou pak vstupenkou do Bílého domu, což premiérovi připomněl sám Donald Trump, a jejich pořízení je již hotovou věcí. Zrušení kontraktu tak nepřipadá v úvahu z politických, ale i čistě funkčních důvodů - stroje jsou zatím, jak ukázal vývoj v Íránu, nejlepší a evropské alternativy jsou paradoxně dražší než lepší stroje z USA. Stejně pragmatická jsou i slova Zůny - a Babiše - o muniční iniciativě. Než aby byl projekt zrušen, lídr hnutí ANO raději poníží marže zbrojařům, politicky zasáhne do rozložení financování projektu a prohlásí, jak vše podrobil nejhlubšímu auditu a usměrnil. Důvod je opět prostý - finance plynoucí do projektu zasílají zahraniční partneři a nejen daňové výnosy, ale také zpětné investice zbrojařů do české ekonomiky Babišovi přijdou vhod.

Tomio Okamura je nyní v pasti. Odejít z vlády je nemožné, ačkoliv její představitelé potvrzují závazky NATO, relativně konstruktivně jednají v Bruselu a označují Ruskou federaci za agresora. Na druhé straně totiž ti samí politici poskytují Okamurovu elektorátu úlitbu v podobě demonstrativního napravení vztahů se Slovenskem - ačkoliv reálná politika hovoří o opaku - a odstraňování vlajek Ukrajiny z veřejných institucí jistě voliče SPD potěší jakbysmet. Demonstrativní gesta ve prospěch protiunijně a protiukrajinsky naladěné části společnosti ale střídají reálné politické kroky, které jdou přímo proti volebnímu programu SPD a ideologickému ukotvení hnutí. V dlouhodobém horizontu bude Tomio Okamura jen těžko vysvětlovat ony diskrepance ve skutečné a deklarované politice, které budou pouze přibývat. Lídr hnutí SPD se totiž stal po volebním výprasku členem euroskeptické, leč proevropské vlády, což má své politické následky. Díky naprosté kontrole Andreje Babiše nad nominanty SPD ve vládě se navíc Okamura nemůže vzepřít a z vlády odejít - v očích elektorátu již Okamura zradil jednou, což se neodpouští a ve volbách by zcela jistě neposílil. Je také otázkou, zda by se s Okamurou i nyní spojili radikálnější poslanci typu Miroslava Ševčíka, Zuzany Majerové či Jindřicha Rajchla a tento Damoklův meč v podobě fragmentace nesourodého poslaneckého klubu je další časovanou bombou, která může každou chvíli explodovat a Tomia Okamuru dále oslabit.

Bude tak zajímavé lídra SPD sledovat, jak se pokouší vysvětlit nevysvětlitelné, zatímco pobírá více než 300 tisíc korun měsíčně z peněz daňových poplatníků a létá do Bratislavy armádním speciálem. Je pouze otázkou času, než voličům SPD dojde, že Okamura vyměnil volební program i ministerské nominanty za 4 roky slávy v čele Sněmovny, kde ale nemá žádný reálný politický vliv.

Zaprodání se Andreji Babišovi má svou cenu a hnutí SPD nebude první, ba zřejmě ani poslední, koho lídr hnutí ANO pohltí, vysaje a následně zanechá v propadlišti dějin.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.