Petr Pavel se stává lídrem opozice. Ale za jakou cenu?

Nedávno jsem čtenářům slíbil texty nabízející i alternativní a místy kontroverzní pohledy, které ve společnosti a veřejné debatě chybí. Dnešním článkem tento slib splním, protože vnímám současnou politickou krizi jako vysoce závadnou, uměle vytvořenou a především polarizující, což jen povzbudí další nenávist a rozkol mezi českou veřejností.

Nedávno vyšel překvapivý průzkum o vztahu občanů České republiky k demokracii. V něm zhruba třetina respondentů vyslovila nostalgii k totalitnímu režimu předlistopadové éry a jiná šetření trend potvrzují, celkem pětina českých občanů by podle dotazování NMS Research z května roku 2025 ocenila vládu autoritářského vůdce. Pro tuto část veřejnosti ale dnešní článek není určen, apeluje totiž pouze na demokraty a lidi, kteří tuzemského systému založeného na vládě většiny náležitě váží i se všemi neduhy, které se s demokracií pojí.

Je dobré si připomenout, že volby do Poslanecké sněmovny a přímá volba prezidenta republiky nabízí zcela odlišné souboje. Prezident republiky neprosazuje svůj politický program a podle pravomocí vymezených ústavou tak činit ani nemůže. Hlava státu je reprezentantem a přeneseně by prezident měl být také nositelem toho nejlepšího z českého národa, ostatně proto je také volen. Ústava myslí i na roli hlavy státu coby jakési pojistky demokracie v rámci povolebního jednání a jmenování předsedy vlády, případně i jednotlivých ministrů. V roce 2023 byl Petr Pavel zvolen reprezentantem, demokratickou pojistkou a nejvhodnějším občanem k výkonu funkce prezidenta celými 58 % hlasů oprávněných voličů a jeho slova tak mají svou váhu opřenou o mandát k reprezentaci, nikoliv však k prosazování politického programu. Politiku tvoří, prosazuje a vykonává výhradně vláda, která pro změnu vzešla z poměrného, nikoli většinového systému. Strany voličům prezentují nikoli reprezentanty, ale politiky schopné prosadit jejich vůli zhmotněnou v programech partají a je to opět vláda, která je suverénem při tvorbě zahraniční politiky a výběru cest, jak onen politický program prosadí.

Petr Pavel nyní vede spor nikoli s Motoristy sobě nebo Petrem Macinkou, ale s vládou české republiky a Poslaneckou sněmovnou. Jakýkoli jiný výklad je chybný, spor vlády pramení z nevyhovění nominaci premiéra a spor s Poslaneckou sněmovnou reprezentuje usnesení schválené 108 poslanci, které prezidenta vyzývá - nařídit mu to nemůže - ke jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Toto usnesení hlava státu nevyslyšela, čímž se spory s oběma demokratickými institucemi České republiky potvrdily. Je tedy nesporné, že zde existuje konflikt způsobený dobrovolným rozhodnutím Petra Pavla nejmenovat Filipa Turka a nevyslyšet výzvu Poslanecké sněmovny.

Než si člověk s úctou k demokracii a ústavnímu pořádku v tomto sporu vybere stranu, je třeba hledat existující či neexistující paralely a související politické zvyklosti. V tomto ohledu jsem pátral v historii tak poctivě, až mne samotného překvapilo, s jakou razancí postupovala bývalá vláda Petra Fialy proti Miloši Zemanovi v letech 2021 a 2022.

I já jsem byl jedním z těch, kteří v roce 2021, zatímco Miloš Zeman pobýval ve vážném stavu v nemocnici, podporovali úsilí obou komor Parlamentu při omezení jeho pravomocí a udělalo by mi nevýslovnou radost, kdyby tehdy politici uspěli a podle článku 66 ústavy přenesli pravomoci prezidenta na parlament a Zemana tak odstavili. Tyto kroky nakonec podniknuty nebyly, protože se prezident relativně uzdravil a skrze několik poměrně ponižujících zdravic z nemocničního pokoje usilovně deklaroval, že je schopen funkci vykonávat i nadále.

Jakmile Zeman následně hrozil, že Petra Fialu - taktéž jsem jej před čtyřmi roky volil - nejmenuje a udělí oba pokusy Andreji Babišovi, podpořil bych kompetenční žalobu v době, kdy se Ústavní soud rétoricky stavěl na stranu nově zvolené většiny v Poslanecké sněmovně. Později Zeman vyhrožoval nejmenováním Jana Lipavského a  opět jsem byl tím, kdo premiérovi držel palce a podporoval jej v jeho snaze Miloše Zemana politicky porazit. Jak tento souboj dopadl, to už je historie. Petr Fiala angažoval Pavla Blažka a ten se - zřejmě za zavřenými dveřmi - se Zemanem domluvil. Jaké byly podmínky oné politické dohody? Věřím, že to raději většina občanů ani nechce vědět. Obeznámení komentátoři hovoří o abolici pro Vratislava Mynáře a dohodu tak prý, alespoň podle samotného Zemana, Petr Fiala odsouhlasil, jen aby jí posléze nesplnil. Ani tehdy nešlo o čistý souboj s rukavičkami a nově vzniklá sněmovní většina otevřeně prezidentovi hrozila nejen odebráním pravomocí, ale i žalobami včetně té kompetenční. Politici jednoznačně uváděli, že hlava státu jmenovat musí na návrh premiéra kohokoli a bez okolků, což ostatně potvrdil i sám Pavel Rychetský v rozhovoru pro server iRozhlas.

Jen pro pořádek, vláda tehdy Miloši Zemanovi nejen že zrušila plánovanou cestu do Číny, ale také jej nepověřila reprezentací České republiky na summitu NATO v červnu 2022 a místo něj na setkání vyrazili premiér Petr Fiala, ministryně obrany Jana Černochová a ministr zahraničí, Jan Lipavský. Tím to ale neskončilo. Vláda Petra Fialy v roce 2022 snížila Pražskému hradu rozpočet z Babišem plánovaných 420 milionů korun na pouhých 303 milionů (!!!) ve verzi rozpočtu navržené Fialovou vládou.

Zemanovi tak poslanci i senátoři hrozili odebráním pravomocí a žalobou, jen aby následně de facto vyhladověli Pražský hrad snížením rozpočtu o třetinu a sebrali prezidentovi možnost reprezentovat republiku i v zahraničí. Tolik k politickým zvyklostem u přímo volených prezidentů.

Byly tehdejší kroky Petra Fialy, Miloše Vystrčila a dalších hodnotové, případně i v souladu s morálkou a politickými dobrými mravy? Jestli ano, nelze se také nekriticky dívat na současné dění a slepě následovat vlastní politické preference. Asi bychom my, kteří v roce 2021 stáli svým přesvědčením za Petrem Fialou, zírali, kdyby tehdejší prezident zveřejnil textové zprávy s Pavlem Blažkem, kde vlivný člen ODS vyjednává stylem „abolici za vládu“. Naštěstí tyto politické hry zůstaly za zavřenými dveřmi dostatečně dlouho, než je pootevřel Miloš Zeman v době, kdy již jeho názory zajímaly pouze okrajovou část veřejnosti.

Jako přesvědčený demokrat bych se nemohl podívat do zrcadla ve chvíli, kdy jsem v roce 2021 urputně horoval za Petra Fialu v jeho sporu s Pražským hradem a neměl bych odvahu, abych se na současný konflikt Petra Pavla s Andrejem Babišem a Petrem Macinkou nepodíval totožnou optikou.

Je čas se pro návrat z minulosti a přesun do roku 2026. Když si občané odmyslí hlavní aktéry současného sporu, tedy Petra Macinku, Petra Pavla a Andreje Babiše s tím, že je nahradí aktéry z let 2021 a 2022, lze se hypoteticky dostat do skutečně nepředstavitelných a bizarních situací.

Představa, že Miloš Zeman odcestuje na Ukrajinu nebo do jiné země a nabídne tamní vládě armádní výzbroj týden potom, co na místo cestoval Jan Lipavský, je poněkud úsměvná. Jak by se k takové propozici vyjádřil Petr Fiala? Má Miloš Zeman mandát vzniklý přímou volbou? A především, jak by taková slova hodnotila veřejnost, zejména pak Zemanovi odpůrci?

V této polemice je ale možné jít i dál. Vyvolalo by skandál, kdyby Miloši Zemanovi tehdejší premiér hrozil tím, že jestli nesjednotí zahraniční politiku s pozicí Fialova kabinetu, bude mu odebráno pověření k reprezentaci na summitu NATO? A co by na onom summitu Miloš Zeman, politicky zcela protichůdný k Fialově vládě, vůbec dělal? A v neposlední řadě je také třeba vyhodnotit, zda by kabinet Petra Fialy za svého ministerského kandidáta proti Pražskému hradu bojoval i ve chvíli, kdy by nominanta vlády Miloš Zeman zamítl.

Stojí za připomenutí, že Pirátská strana získala ve volbách roku 2021 pouhé čtyři poslanecké mandáty. Pokud byly události let 2021 a 2022 pro mnoho Zemanových odpůrců pouhou politikou, co je tedy spor vlády a prezidenta dnes, když ne opět politika? Oprostí-li se voliči z obou táborů od emocí, naskytne se jim poněkud nepříjemný pohled na české politiky a zhoubné dopady sporu mezi vládou a prezidentem, jejichž skutečnou obětí jsou pouze samotní občané a pověst České republiky.

A nyní k té demokracii. S vědomím dnešního vývoje bych coby demokrat zřejmě změnil i svůj pohled na události let 2021 a 2022, tehdy mne ale pohltily negativní emoce vůči prezidentovi, který „mé hodnoty“ opravdu nereprezentoval . Na Miloše Zemana byl zcela prokazatelně činěn nátlak a je nepodstatné, zda si za reciproční kroky Fialovy vlády mohl sám či nikoliv. Šlo o prezidenta přímo zvoleného totožným způsobem, jakým se na Pražský hrad dostal i Petr Pavel.

Jedním z neduhů demokracie je jistě i její tendence zrcadlit události v čase. Není tak překvapením, že jsou nyní Piráti bez funkcí v Poslanecké sněmovně, když předchozí čtyři roky totožný osud potkal politiky SPD. Není ani překvapením, že vláda prosazuje vlastní pohled na politiku včetně té zahraniční a konfrontuje-li prezident členy Babišova kabinetu, reakcí je další útok a politické kroky k marginalizaci hlavy státu.

Petr Fiala zcela vymazal kompetence Pražského hradu a mnoho voličů tleskalo, nyní se totéž děje Petru Pavlovi a voliči opět tleskají, jen to pro mnoho z nás nejsou „ti správní“. Že nelze Petra Pavla porovnávat s Milošem Zemanem? Nad tímto pohledem by se jistě skuteční demokraté pousmáli, protože byli oba prezidenti zvoleni totožným způsobem, tedy většinou oprávněných voličů. Stejně jako v roce 2021 zde probíhá konflikt vlády s hlavou státu v otázce jmenování ministrů, stejně také probíhá i protiútok v podobě výhrůžek exekutivními kroky a stejně se hodlají omezovat rozpočty, rušit cesty a zamítat velvyslanci. Proměnily se jen tábory voličů a Petra Pavla obhajují ti, kdo vyzývali Zemana k rezignaci a Petra Macinku hájí ti, kteří vnímali útoky na nemocného Zemana jako nechutné a nedůstojné. Politika má tendenci dělat z občanů pokrytce. Kdyby v roce 2021 Vratislav Mynář zveřejnil SMS zprávy Pavla Blažka, který jej tlačí do jmenování Petra Fialy pod pohrůžkou odebrání pravomocí - zde jde o čistou hypotézu -, asi by se Zemanovi odpůrci pouze pousmáli a konstatovali, že je takový postup proti vzpurné hlavě státu nejen potřebný, ale také adekvátní.

Paradoxem dnešního konfliktu Petra Pavla, Petra Macinky, Filipa Turka a Andreje Babiše je, že všichni aktéři na současném konfliktu také politicky vydělávají. Petr Pavel se stal nezpochybnitelným a nejviditelnějším lídrem opozice v době, kdy oznámil pravděpodobnou obhajobu druhého mandátu. Petr Macinka na svém postoji u skupiny Pavlových odpůrců a voličů Motoristů taktéž vydělává, rezolutně totiž skrze prosazování Filipa Turka hájí zájmy svého elektorátu. Profituje ale i Andrej Babiš, který se zcela nepochopitelně v probíhajícím lítém boji stává pro široké spektrum veřejnosti klidnou silou a tím méně konfliktním politikem, což donedávna neplatilo. A zviditelnit se chtějí i další političtí aktéři, kteří se na současné krizi taktéž hodlají náležitě přiživit. Tomio Okamura si rýpne kdykoli může, zatímco Piráti i další opoziční politici volají po demisi vlády a odstoupení nejlépe všech aktérů, Babiše, Okamuru, Macinku a Turka nevyjímaje.

Ze strany vlády Andreje Babiše rozhodně nejde o vydírání, ale o brutální politický nátlak srovnatelný s kroky Petra Fialy před čtyřmi roky. Současná politická bitva tak smazává schopnosti politiků kriticky uvažovat a zatímco Jan Lipavský horuje za nejmenování nominanta Motoristů sobě, Tomio Okamura podporuje tvrdé kroky vlády proti prezidentovi, ačkoliv byli členové SPD těmi, kteří volali po úctě k hlavě státu v dobách Miloše Zemana a Jan Lipavský zastával dnešní roli Filipa Turka.

Ještě škodlivější je ale rozměr pokrytectví mezi veřejností, která se i díky postojům politiků taktéž zcela nekriticky staví na tu či onu stranu sporu a bez jakékoli úvahy nad úctou k demokracii je cílem jediné - zaujmout stranu, vymezit se, odsoudit a bojovat. Ztrácí se ochota diskutovat, ztrácí se schopnost uzavírat kompromisy a díky pokrytectví na obou stranách politického spektra mizí i porozumění mezi jednotlivými stranami sporu, tolik potřebné k zahlazení hluboce zakořeněné nenávisti mezi jednotlivými tábory české politické scény.

S trochou pragmatismu a znalostí pravomocí jednotlivých aktérů lze dovodit, že nezbývá nic jiného, než k určité formě kompromisu nevyhnutelně dojít. Vláda Andreje Babiše může stejně jako kabinet Petra Fialy hlavu státu omezit skrze odebrání kompetencí i financování výdajů Pražského hradu, politické nástroje i mandát k tomu kabinet má. Petr Pavel pak může proti koaliční vládě veřejně vystupovat, mobilizovat vlastní voliče a podrývat autoritu Babišova kabinetu. Současnou bitvu ale Pražský hrad nevyhnutelně prohraje stejně, jako jí prohrál i Miloš Zeman v letech 2021 a 2022. Důvod je prostý, hlava státu nemá při souboji s premiérem a vládou dostatečné pravomoci svěřené ústavou. Je to vláda, která určuje Pavlův rozpočet, jeho kompetence i mandát k reprezentování zájmů České republiky a je to opět vláda, která vytváří zahraniční politiku. Alternativní výklad je fabulací, manipulací nebo pouhým zbožným přáním těch, kteří by nejraději Andreje Babiše a Petra Macinku poslali do politického propadliště dějin.

Nastává vhodná doba k připomenutí Pavlových slov ze dne 4. února roku 2023, kdy jako nově zvolený prezident deklaroval své priority a postoje k výkonu funkce hlavy státu.

Uběhly tři roky a Pražský hrad vede otevřenou politickou válku s vládou skrze zpochybňování jejích rozhodnutí, tiskové konference a hlava státu po včerejšku dokonce i podala na člena vlády trestní oznámení. Petr Pavel se tímto jednáním stává šampionem opozice a symbolem odporu proti Babišově vládě, vybírá si to ale také náležitou daň. Prezident již není nadstranický, natož nestranný a stává se plnohodnotným aktérem politického boje. Skutečnou rolí prezidenta přitom není pouhá reprezentace, nýbrž také sjednocování národa a hledání kompromisů tam, kde jich společnost bez pomoci zvenčí není schopná dosáhnout sama a Petr Pavel správně říká, že nemá být soudcem a arbitrem dodržování zákonů, což náleží jiným institucím. Nedodává ale, že jeho role prezidenta republiky přímo spočívá ve výkonu role arbitra nad veřejností a společenským porozuměním. Absence politického programu Pražského hradu existuje z dobrého důvodu. Prezident má být prezidentem všech občanů, tedy i voličů Motoristů, SPD, ANO či Stačilo! a hlava státu nesmí podlehnout iluzi vlastních exekutivních pravomocí, téměř žádné totiž nemá.

Na Petra Pavla nelze optikou současné politické krize pohlížet jako na oběť zvůle vlády a šampiona opoziční politiky, jde o mocného voleného reprezentanta schopného zásadně ovlivňovat veřejnou debatu, který ale nebyl zvolen aby vládl, nýbrž aby sjednocoval společnost, dohlížel na pojistky demokracie a reprezentoval jí navenek. Vymezí-li se taková osobnost několikrát proti zvolené vládě s důvěrou, lze očekávat i adekvátní protiútok a takové reakce se nedočkal jen Miloš Zeman, ale nyní i Petr Pavel. Situace však zašla příliš daleko. Zveřejnění soukromé konverzace, která ale prokazatelně obsahuje důkazy o nevybíravém politickém nátlaku, je něčím, co zhoubně požírá tuzemskou demokracii a vede veřejnost k otevřenému boji v době, kdy je třeba republiku naopak vnitřně sjednocovat a nevytvářet nové ideologické rozepře, nýbrž odbourávat ty stávající.

Je tak složité svolat společnou tiskovou konferenci premiéra, ministra zahraničí a prezidenta republiky, kde jednotliví zástupci voličů deklarují své shody, nikoliv rozpory? Je opravdu potřebné, aby Petr Pavel otevřeně vystupoval proti existujícím stanoviskům zvolené vlády pouhé tři měsíce po sněmovních volbách? Je žádoucí ve veřejné debatě nadále pěstovat ono pokrytectví spočívající v odlišných přístupech vůči jednotlivým aktérům v totožných situacích? Odpověď „ano“ na výše uvedené otázky jen dokládá, jak hluboko tuzemská politická kultura klesla a jak moc je společnost skutečně polarizovaná a vymezená do neslučitelných táborů.

Nechci se stát pokrytcem, a proto kvůli svým postojům z roku 2021 nemohu jednostranně a nekriticky přijmout současný pohled Pražského hradu. Vláda, Poslanecká sněmovna a prezident republiky mají působit vedle sebe, nikoliv vést politické bitvy a v souladu se svými sliby mají přispívat k budování demokracie v České republice. To se ale neděje a tak zatímco většina příznivců Babišovy vlády i Petra Pavla volá po další eskalaci, volám po uklidnění situace, kompromisech a návratu k prapůvodnímu účelu mandátů jednotlivých aktérů současné krize.

Aktéři současné bitvy tak na účel svého mandátu zapomínají a spory nevedou k domluvě, nýbrž k další eskalaci. Nejsem z toho šťastný a mám pocit, že změna bude muset přijít takzvaně zespoda, tedy od samotných voličů. Nastal čas volat po smíru, kompromisech a odmítání politických bitev, které nás jen odklánějí od skutečně podstatných záležitostí, zatímco se svět zmítá v chaosu, Rus je za humny a tuzemská ekonomika i společnost nadále čelí nebývale širokému spektru výzev.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.