Prastaré druhy zvířat žily po boku lidí ještě za dob faraonů a prvních civilizací

Předci dnešních lidí se museli vypořádat s přítomností mnoha obřích zvířecích druhů a šelem, které vyhynuly teprve „nedávno“. Homo sapiens tak běžně potkával šavlozubé kočky, jeskynní medvědy, lvy, nebo také až čtyřmetrové ptáky Moa. Zatímco obří šelmy vyhynuly zejména kvůli klimatickým změnám dávno před rozvojem prvních lidských civilizací, mnoho dalších druhů ale zabil téměř výhradně člověk o tisíce let později.

Některé z těchto prastarých druhů ale přežily až do dob prvních civilizací v Egyptě a Číně, jiné až do svého prvního setkání s člověkem, které bylo například pro rohaté želvy druhu Meiolania platyceps žijící na ostrovech Nové Kaledonie rozsudkem smrti. Lemuři, větší než medvěd hnědý, byli k vidění na africkém Madagaskaru ještě za dob svatého Václava.

Jakmile se přibližně před 2 000 lety první osadníci vylodili na pobřeží ostrovů Nové Kaledonie, začali tyto obří rohaté želvy lovit a během několika dekád došlo k jejich úplnému vyhynutí.

Stejný osud čekal další druhy, o kterých píši níže.

Dnešní lenochodi jsou spíše roztomilými malými nemotornými tvory, kteří spí až 18 hodin denně a pohybují se pomalu, až to někdy vypadá, že u toho spí. Jejich příbuzní, kteří vyhynuli přibližně 2 200 let před naším letopočtem, ale takovými miláčky nebyli.

Rod Xenarthra zahrnoval množství druhů obřích pozemních lenochodů, z nichž největší - Megatherium - dosahoval větších rozměrů, než většina dnešních slonů. Obří savec vážil až 6 tun, dlouhý byl šest metrů a živil se převážně rostlinami, nepohrdl ale ani mršinou nebo menšími zvířaty. Vědci se kloní k názoru, že nešlo kvůli jeho těžkopádnosti o lovce a nebyl tak lidem přímo nebezpečný. Ti jej lovili a přispěli tak k vyhynutí tohoto majestátného tvora, které je datováno zhruba 8 000 let před naším letopočtem.

Jeho příbuzný, menší megalocnus o velikosti medvěda hnědého, se ale vyskytoval na karibských ostrovech až do dob faraónů v Egyptě a bronzového věku v Číně, tedy vyhynul zhruba před 6 000 lety. Za jeho skonem stál opět člověk, který tyto téměř bezbranná zvířata lovil pro jejich srst a maso. Všechny zbývající druhy velkých pozemních lenochodů, které přežily poslední dobu ledovou, zemřely pouhých 1 200 let po prvním zdokumentovaném osídlení karibských ostrovů člověkem.

Na Wrangelově ostrově, dnešní Aljašce, žili poslední mamuti v době, kdy upadala moc Egypta, rostl Babylón a Indie byla na civilizačním vzestupu. Obrovská zvířata ale trpěla nedostatkem rozmanitosti genofondu, trápilo je množství nemocí a postupně se zmenšovala až zcela vymřela.

S nárůstem teplot po konci doby ledové, nebylo pro mamuty klima již příznivé a stahovali se do artktických oblastí a na Sibiř. Ani přítomnost lidí v těchto oblastech jim nijak nepomohla, byli loveni pro maso, srst a postupně od roku zhruba 40 000 před naším letopočtem se jejich počty nenávratně blížily nule. Poslední mamutí přeživší se stáhli na neobydlený Wrangelův ostrov, kde vydrželi až do dob prvních pravěkých civilizací. Byli ale odsouzeni k záhubě.

Týmy vědců se nyní díky zachovalé DNA, nalezené ve zmrzlých uhynulých zvířatech na Sibiři, snaží přivést mamuty zpět k životu. V roce 2024 tak by započat projekt s cílem „napsat“ mamutí DNA - rusko-americký tým genetických inženýrů nyní spolupracuje s cílem přivést toto majestátné zvíře zpět na planetu Zemi. Jako prostředníci mají posloužit asijské slonice, které mají podle vědců schopnost přijmout mamutí embryo a porodit tak exemplář starodávného savce.

Irský jelen rodu Megaloceros giganteus žil na území dnešní Evropy a západního Ruska. Vyhynul před zhruba 7 500 lety, pravděpodobně opět rukou lidí, vzhledem k častým výskytům jelena na raných jeskynních malbách. Na mnoha kostrách byly nalezeny stopy řezání a porcování jeleního masa člověkem, lze tak předpokládat, že byl tento obří jelen jeho častou kořistí.

Setkání s tímto zvířetem muselo být úchvatné - jeho paroží měřilo až čtyři a půl metru do šířky a vážilo přes 40 kilogramů. Lidé z paroží irského jelena vyráběli šípy a hroty oštěpů, zatímco jeho váha až 1 000 kilogramů poskytla potravu pro celou skupinu. Zvíře se postupně stahovalo do odlehlých krajin ruského vnitrozemí, ale zřejmě i kvůli svému velkému vzrůstu a rozsáhlému paroží nebylo schopné se dostatečně adaptovat hrozbě lidských predátorů.

Vědci nalezli kosterní pozůstatky, které dokládají přítomnost tohoto obřího jelena na území Ruska ještě před 7 500 lety.

Zatímco výše uvedená zvířata vyhynula tisíce let před naším letopočtem, kromě ptáka Moa žijícího v Austrálii existoval i jeho africký příbuzný, méně známy sloní pták Aepyornis maximus, ten byl vysoký tři metry a vážil až 1 000 kilogramů. V češtině někdy najdeme sloního ptáka pod názvem pštros obrovský.

Stejně jako jeho australský příbuzný, byl sloní pták zcela nevědomé a nebojácné zvíře. Lidé, kteří jej lovili, tak narazili na jednoduchou a hodnotnou kořist. Chování ptáka v kombinaci s lidskými predátory tak nevyhnutelně vedlo k jeho vyhynutí a poslední vědci datované nálezy pozůstatků jsou staré přibližně 1 000 let.

Zatímco obří třímetroví sloní ptáci brázdili Madagaskar a stávali se obětí lidské expanze, v českých zemích probíhal bratrovražedný boj Václava s Boleslavem. Po boku sloních ptáků žili také obří lemuři rodu Palaeopropithecus maximus, ti dosahovali váhy až 160 kilogramů - srovnatelné s hnědým medvědem - a stihl je stejný osud, jako sloní ptáky - lidé je postupně vytlačili z jejich teritorií a vyvraždili.

Ať už jde o obří lenochody, mamuty, nelétavé ptáky, nebo další vyhynulé druhy obřích zvířat, vždy šlo o býložravce, kteří nebyli člověku nijak zvlášť nebezpeční. I proto byly tyto druhy loveny, zpracovávány a postupně došlo k jejich vyhynutí.

Lidé na své cestě k dnešní podobě civilizace přetvořili přírodu k obrazu svému a na cestě dějinami padlo mnoho majestátných a zcela unikátních druhů obětí právě člověku. I dnes je mnoho zvířat na pokraji vyhynutí - ať už jde o bílé nosorožce, čínské tygry nebo taiwanské luskouny, všechny druhy nenávratně mizí z přírody a v nejbližších letech rozhodnou právě lidé o jejich přežití.

Padesát let ode dneška tak dost možná budeme vzpomínat na další majestátná zvířata, která naše děti a budoucí generace již nikdy nespatří.