Článek
Ukrajinské i americké zdroje informují o úsilí Donalda Trumpa směřujícímu k uzavření dohody mezi Ruskou federací a Ukrajinou do června roku 2026. Obě strany zároveň potvrdily, že již existuje shoda na bezpečnostních zárukách pro napadenou zemi, ačkoliv podrobnosti nebyly zveřejněny. Je zajímavé, že tyto informace následně nepotvrdili zástupci evropských zemí, které se na garancích bezpečnosti mají podílet. Celá anabáze jednání Trumpovy administrativy s Ruskou federací již od listopadu probíhá bez přímého zapojení lídrů Evropské unie a 5. února 2026 Emannuel Macron tento postup potvrdil. I proto nyní někteří státníci volají po obnovení dialogu s Vladimirem Putinem - Američané zřejmě přestali s Evropany sdílet informace o nejnovějším vývoji jednání. Z ruské strany ale stále nezaznívá ochota k přerušení války na současných frontových liniích a Sergej Lavrov mnohokrát prohlásil ochotu Ruské federace v konfliktu pokračovat, dokud neobsadí celé Malorusko. Ve světě Vladimira Putina tento název reprezentuje celý Donbas a jihovýchodní Ukrajinu včetně Oděsy, což ze strany Ruské federace ve skutečnosti původní územní požadavky ještě navyšuje.
Zatímco oficiální jednání USA, Ruské federace a Ukrajiny nenaznačují výrazný posun v jednání o míru, zákulisní dění naopak překypuje událostmi a četné ústupky Ruské federace firmám ze Spojených států ukazují hlubší záměry diplomacie Vladimira Putina, do které zapadá i Volodymyrem Zelenským zveřejněná zpráva o nabídce takzvaného Dmitrjevova balíčku v hodnotě 12 bilionů dolarů.
Rusové v tichosti prodávají Američanům evropskou energetiku
Je zarážející, s jakou vervou v posledních měsících Rusové prosazují zdánlivě sebezničující obchodní transakce, jen aby co nejrychleji firmám ze Spojených států prodali maximum zahraničních, mimo jiné i evropských aktiv.
Po zavedení říjnových sankcí na firmy Lukoil a Rosněfť se bez větší mediální pozornosti spustila největší obchodní transakce v těžařském průmyslu za poslední desetiletí. Firma Lukoil oznámila pokročilá jednání s americkým konglomerátem Carlyle Group o prodeji všech zahraničních aktiv mimo podíly držené v Kazachstánu za mimořádně nízkou cenu - 22 miliard dolarů. Tento obchodní balíček obsahuje mimo jiné i společností Lukoil vlastněné rafinérie v Bulharsku, Rumunsku, Nizozemsku, Německu a další podnik v Africe a Jižní Asii. Do amerických rukou by přešlo také zhruba 5 200 čerpacích stanic Lukoil na území Evropské unie a Balkánu.
Důležitou součástí obchodní dohody je také 75 % kontrolní podíl Lukoilu v projektu Západní Kurná 2 na území Iráku. Cena je znovu diskutabilní, za irácká aktiva žádá ruská firma pouhých 1,6 miliardy dolarů, ačkoliv do projektu mezi lety 2013 a 2018 investovala podle dostupných zdrojů celkem 7,3 miliardy dolarů v tehdejším nominálním vyjádření. Škála této transakce má až geopolitický rozměr. Rafinérie nejsou jen obchodními firmami, ale mohou také sloužit ke kontrole energetických trhů jednotlivých států, jako je tomu v Bulharsku a Rumunsku. Jakmile se zpracovávání ropy zastaví, alternativní zásobování zvýší lokální ceny a opačný případ může naopak značně podpořit preferovanou politickou garnituru.
Již dnes je evropský kontinent závislý na dovozu amerického zkapalněného plynu LNG a v případě realizace dohody, kterou musí schválit již pouze američtí regulátoři, se pod kontrolu Donalda Trumpa dostane i většina evropských rafinérií. Tím ale přesun majetku z ruských do amerických rukou nekončí. Trumpův sponzor, přítel a investor Stephen P. Lynch je v pokročilém jednání o nákupu plynovodů Nord Stream a Nord Stream 2, zatímco Donald Trump usiluje v rámci s Rusy o předání takzvané poslední míle, tedy ruské ropné a plynové infrastruktury do rukou Američanů, kteří mají podle prezidenta USA dohlédnout na to, že je ruská ropa dodávána státům Evropské unie spravedlivě a spolehlivě - tyto služby firmy z USA logicky nebudou realizovat bez nároku na marži.
Bez větší mediální pozornosti a komplexního zájmu novinářů o celý příběh tak dochází k největší transformaci evropské energetiky v historii. To, co bylo dříve ruské, se stane vlastnictvím Spojených států, které za pouhé 4 roky vystřídaly roli Ruské federace coby dominantního dodavatele ropy a zemního plynu na evropský kontinent. To vše za 22 miliard dolarů, což je až směšně nízká cena. Ještě důležitější ale je, že k takovému historickému přesunu majetku, moci a vlivu nemají Rusové žádný zdánlivě racionální důvod. Američané totiž nemají Ruské federaci co nabídnout, snad kromě tlaku na Ukrajinu a státy Evropské unie.
Kirill Dmitrijev přidává k evropské energetice 12 bilionů dolarů. Za co? Nikdo neví, času příliš nezbývá
Obchodní výměna mezi Spojenými státy a Ruskou federací je od roku 2022 na mrtvém bodě, dosahuje pouze marginálních 4,5 miliard dolarů ročně. Investice amerických firem na ruském území již dávno Vladimir Putin zkonfiskoval a donutil i těžební giganty z USA k odevzdání jejich podílů v sibiřských ložiscích i ostatních joint-venture projektech napříč Ruskem. Americké a evropské firmy na ruském trhu v mezidobí války na Ukrajině vystřídali Číňané, kteří nyní zcela kontrolují ruský trh ve všech myslitelných oblastech od dodávek těžebních technologií po dominantní podíl v dovozu elektroniky a poskytování finančních služeb. Míra rizika a potenciálního výnosu je tak pro západní společnosti zcela neakceptovatelná a prospekt čínské konkurence zavdává oprávněným obavám o cenové války s lépe vyzbrojenou konkurencí, což atraktivitě trhu nepřidává.
Jaké jsou tedy Putinovy záměry a co obsahuje Volodymyrem Zelenským zmiňovaný balíček Kirilla Dmitrijeva v ohromující hodnotě 12 bilionů dolarů? Úsilí Rusů může mít dvě logická vysvětlení. Prvním, ale méně pravděpodobným scénářem je ruské ekonomické vyčerpání z ukrajinské války doprovázené násobně hlubšími než deklarovanými problémy v ekonomice. Rusové začali na sklonku roku vydávat státní dluhopisy v čínských jüanech a stejný model nyní aplikuje i těžební gigant Gazprom, ruské banky a další menší, leč stále významné firmy typu dodavatelů železničních technologií. Vladimir Putin možná narazil na limity vlastní ekonomiky i schopností a v obavách ze stále výraznějšího vlivu Číny v ruské ekonomice i politice hledá alternativního partnera v podobě Spojených států vedených Donaldem Trumpem. Za kontrolu nad evropskou energetikou a ústupky vůči Ukrajině by v takovém případě Vladimir Putin získal prospekt financování chodu státu nejen Číňany, ale také americkými investory a obnovil by se také ruský přístup k dolarům, což je důležité zejména pro odbourání izolace a import klíčového zboží. Tento vývoj je ale nepravděpodobný právě kvůli Číně, která by jen těžko nečinně sledovala vývoj rusko-amerických jednání a netlačila na Vladimira Putina z druhé strany. Režim Si Ťin-pchinga je nyní v Rusku násobně vlivnější než Spojené státy a odklon od Číny je bez jejího souhlasu de facto nemožný.
Další událostmi podložené vysvětlení ruského přístupu ke Spojeným státům je z pohledu Vladimira Putina logičtější. Evropskou energetiku Rusové obětují proto, že již dnes sankce efektivně brání Lukoilu v kontrole podniků a Rusové mohli nabýt přesvědčení, že je trh definitivně ztracen i díky pokračující snaze Evropské unie o definitivní odklon od ropy i zemního plynu z Ruské federace. Sankce uvalené na těžaře totiž spadají výhradně pod evropskou jurisdikci a nebudou-li staženy, podíly jsou bezcenné.
Dmitrijevův balíček v hodnotě šestinásobku ruského HDP si v tomto scénáři lze vyložit jen jako kouřovou clonu, která má zakrýt skutečný úmysl Rusů, kterým je dosažení cílů na Ukrajině a návrat alespoň části aktiv zabavených na území Evropské unie. Jsou to i ruské peníze, o co Donaldu Trumpovi jde a uvedení jasného záměru s aktivy bylo již součástí 28 bodového plánu z konce listopadu 2025. Jsou-li pravdivé informace médií o autorech 28 bodového plánu, kterými měli být Jurij Ušakov a Kirill Dmitrijev, dával by v tomto kontextu smysl i Dmitrijevův příslib investic. Je pak zcela nepodstatné, jaké mají být zamýšlené účely investic a jejich podoba, protože k jejich realizaci nikdy nedojde.
Je úplně irelevantní, zda Rusové nabídnout 1, 3 nebo 12 neexistujících bilionů dolarů. Výše uvedené kroky a události dokládají poměrně znepokojující přístup Ruské federace k Ukrajině. S Evropou již Putinův režim nepočítá. Rusové se zbavují nejen aktiv těžařů a klíčových podílů v energetice, ale nabízí také Donaldu Trumpovi zdánlivě výhodnou pozici prostředníka při dodávkách energií na starý kontinent. Klíčové je, co za tyto zdánlivě výhodné dárky Rusové chtějí zpět - zabavená aktiva z EU a Donbas. Pokud by Vladimir Putin skutečně usiloval o mír, přemýšlel by dlouhodobě. To nejcennější, tedy závislost Evropské unie na ruských těžařích a surovinách, by pak rozhodně neobětoval za rozbombardované území východní Ukrajiny a rychlou hotovost v podobě návratu části zabavených aktiv v hodnotě 100 až 200 miliard dolarů. Kirill Dmitrijev a Vladimir Putin nejsou hloupí. Jistě si uvědomují i riziko spojené s listopadovými průběžnými volbami ve Spojených státech a moc dobře také vědí, že prohra republikánů může znamenat nejen zásadní omezení dominance Donalda Trumpa nad politikou Bílého domu, ale také i možný konec jeho prezidentství. V tomto ohledu lze nabídnout i 30 bilionů dolarů, protože k žádným investicím, natož k realizaci dlouhodobé strategické spolupráce Američanů a Rusů v Arktidě nedojde.
Dnešní slova Sergeje Lavrova by tento přístup Rusů i Američanů k jednání o Ukrajině potvrzovaly.
Američané chtějí převzít všechny trasy dodávek energie do všech předních zemí, všech kontinentů. Na evropském kontinentu se zaměřují na plynovod Nord Stream, který byl před třemi lety vyhozen do povětří, ukrajinský systém přepravy plynu a plynovod Turkish Stream.
Původně zamýšlená jednání o ukončení války na Ukrajině tak nabírají poněkud znepokojivý vývoj. Rusové se na jedné straně snaží Donalda Trumpa neexistujícími prospekty budoucích investic a předáním veškeré kontroly nad evropskou infrastrukturou přesvědčit, aby jim zajistil Donbas bez boje skrze nátlak na Volodymyra Zelenského a Evropskou unii. Dmitrijevova nabídka 12 bilionů dolarů ve vzájemných investičních projektech je pak snahou Rusů o odlákání pozornosti od podstatného, tedy toho, že s Evropou jako obchodním partnerem nadále nepočítají a hodlají transakční diplomacii Bilého domu využít k dosažení vlastních cílů.
Posledním, ale neméně závažným výsledkem jednání mezi Rusy a Američany je stále silnější závislost Evropské unie na amerických energetických dodávkách, která se mění z původně žádané diverzifikace na stejně toxický vztah, jaký mělo mnoho členských států evropské sedmadvacítky dříve s Rusy. Listopadové průběžné volby v USA se budou blížit stále více a Donald Trump bude logicky stále nervóznější a vůči všem aktérům jednání agresivnější. Na závěr je nutné podotknout, že klíč k úspěšné dohodě na Ukrajině drží v ekonomické rovině jen a pouze Evropská unie. Bez souhlasu EU nedojde k odblokování aktiv, ale ani k využití předané ruské infrastruktury.
A zdá se, že právě ekonomická rovina je v otázce míru na Ukrajině pro Donalda Trumpa tím jediným aspektem, na kterém mu skutečně záleží. Bílý dům již kontrolu nad evropskou energetikou skrze akvizici ruských aktiv získal a z pohledu Evropanů je tak ideální čas k navýšení pomoci napadené Ukrajině natolik, aby i Američané získali dostatečnou motivaci k vyjednání spravedlivého míru. Nemusí to být jen Kirill Dmitrijev, kdo slibuje Bílému domu nesplnitelné. Stejný postup mohou zvolit i evropští státníci a za cenu mírného sebezapření vleklý konflikt spravedlivě ukončit.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
