Článek
Ruská rétorika ve spojení s urovnáním konfliktu na Ukrajině a přijetím příměří nebo i trvalého míru je od počátku iniciativy Donalda Trumpa lživá. Bylo možné sledovat, jak Putin požaduje nemožné a neustále se vymlouvá na nacisty, NATO i prvotní důvody konfliktu, který sám rozpoutal v roce 2014 a 2022.
Nabídka mírových jednání v Istanbulu je posledním důkazem o Putinově neochotě, protože dle dostupných informací ruský diktátor opět kličkuje a odmítá se účastnit přímého jednání s ukrajinským protějškem. Odmítá také bezpodmínečné příměří.
Od počátku je však jasné, že Putin mír přijmout nemůže, válku také zastavit nechce a celá šaráda s jednáním o míru měla buď Donalda Trumpa donutit k bezprecedentním ústupkům Rusku a nebo pouze najít záminku, kterou by mohla ruská propaganda využít k další informační válce o spravedlivé válce Ruska a tyranii evropských zemí, které mu nerozumí.
V textu níže objasním, proč by konec konfliktu znamenal pro Putina katastrofu zejména v ekonomické, politické i společenské rovině.
Válečnou výrobu nelze zastavit bez masivních ztrát
Na základě dostupných dat vypočítali švédští analytici, že celá čtvrtina ruského státního rozpočtu míří v roce 2025 do válečné výroby. Válečné úsilí ale neorganizuje pouze stát, také podniky v metalurgii, chemii, výrobě oceli a dalších odvětvích nyní profitují z preference válečných výrobků a dodávek, přeorientovaly tak v letech 2022 až 2025 celé podniky, výrobní linky a zaměstnance i produkci za účely Putinovy války na Ukrajině.
Ruské HDP roste na základě státních objednávek zbraní a výrobků pro válku, nikoli kvůli rozšíření poptávky po ruské produkci. Zisky energetických gigantů a výběr daní Rusové vyplácejí nejen podnikům, ale také zaměstnancům ve válečné výrobě a vojákům - právě příslušníci ozbrojených sil se stali jednou z nejlépe placených profesí, což není dlouhodobě udržitelné, pokud země nebude v aktivním válečném konfliktu.
V nedávných letech lze ale pozorovat jeden ještě více nebezpečný trend. Rusko vyrábí více strojů, munice a zbraní než skutečně pro účel konfliktu na Ukrajině potřebuje. V první fázi konfliktu, kdy měli Rusové stále plné sklady zbraní, spotřebovávali kolem 60 000 dělostřeleckých granátů denně, číslo ale od té doby pokleslo na úroveň zhruba 10 000 použitých kusů munice, čímž by spotřeba ruské armády dosáhla roční úrovně 3,6 milionu dělostřeleckých granátů.
Rusové totiž vyrábějí více, než spotřebovávají. Dle oficiálních zdrojů z Ruské federace dosáhne výroba munice pro děla úrovně kolem 4,5 až 5 milionů granátů již v roce 2025 a stále narůstá s tím, že politické zadání hovoří o požadovaném navýšení kapacity o čtvrtinu, což by znamenalo 6 až 7 milionů vyrobených granátů ročně. Nejde ale jen o munici, také výroba tanků roste o 30 % ročně, stejně jsou na tom i řízené střely.
Bude tato munice sloužit mírovým účelům a lze výrobu rychle přeorientovat na civilní vybavení? Odpovědí na obě otázky je jasné ne. Rusové se uvázali do soukolí válečné ekonomiky, válečné výroby a válečné zaměstnanosti, kdy profese vojáka a zaměstnance ve zbrojovce dosahují vyššího ohodnocení než kdy dosáhne Rus pracující v civilním sektoru. Situace samozřejmě není mimo období války udržitelná.
Propustí Rusko vojáky a co udělají ti, kteří se vrátí domů?
Po celém území Ruské federace probíhají masivně vládou sponzorované nábory nových vojáků, kteří získávají náborové příspěvky ve statisících až milionech rublů. I díky této nevídané snaze režimu podpořit dobrovolný nábor nebyl dosud Putin donucen opakovat mobilizaci, díky které ze země uteklo mnoho mladých, zejména specialistů v oborech IT a technologií. Ti nyní Rusku chybí, to ale není ten hlavní problém.
V ruské armádě slouží v pravidelných jednotkách na Ukrajině i mimo území napadeného státu přes 3,57 milionu personálu zahrnujícího nejen 1,5 milionu aktivních vojáků, ale také 700 tisíc příslušníků administrativního aparátu, 350 tisíc Rusů pracujících v soukromých armádách a další členy ozbrojených složek, kteří v Rusku udržují pořádek a vymáhají plnění Putinových nařízení.
Počet příslušníků všech ozbrojených složek se dle odhadů statistiků v letech 2022 až 2025 navýšil o více než 800 000 osob. Tento nárůst reaguje přímo na válečné úsilí a v dobách míru budou tito zaměstnanci neufinancovatelní a neproduktivní. Rusko si nemůže dovolit propouštět a navíc by při uzavření míru na Ukrajině čelilo další výzvě. Domů by se totiž vrátilo až 600 tisíc aktivních vojáků rotujících na Ukrajině v zónách střetů a v týlu. Příklad amerických válečných veteránů z Vietnamu, Koreje i Iráku dokazuje, že problém příchozích, často traumatizovaných vojáků není jen společenský, ale také ekonomický. Po návratu vojáci často nemohou působit v civilních profesích a jsou odkázáni na nízké armádní penze - bez nákladné snahy státu rehabilitovat a rekvalifikovat takový počet osob skončí veteráni v kriminálních skupinách nebo podlehnou alkoholu, drogám a zadlužení.
Díky válce na Ukrajině ale Putin získal jedinečnou možnost potlačit konkurenční silové skupiny a moc ruských oligarchů. V období války převzali otěže režimu generálové a silové složky, což ruskému diktátorovi více než vyhovuje.
Nyní vládnou Putinovi silovici. Co bude potom?
Ruští oligarchové zcela opustili veřejnou debatu a mimo pozornost médií i režimu poslušně plní Putinovy pokyny. Jak dlouho ale vydrží vláda silových složek, pokud nebude přítomné krytí války a obhajoba perzekuce, nezaměstnanosti i četných omezení Rusů válečným tažením Vladimira Putina?
Korupce je na území Ruské federace národním sportem, ale v současnosti nikdo na sídla, jachty a bohatství příslušníků silových složek neupozorňuje - je přeci válka jsou důležitější témata veřejné diskuse. Pokud válčící státy uzavřou mít, začnou se lidé ptát, proč k válce vůbec došlo? Rusové navíc mohou začít přemýšlet a to je pro Putinův režim obzvlášť nebezpečné. Mohou si říct například - Krym jsme již kontrolovali, Donbas také, a kromě existujících teritorií jsme dosáhli pouze zanedbatelných územních zisků za cenu obrovských ztrát na životech i životní úrovni. Takové otázky i v tak přísně kontrolovaném režimu, jako je ten ruský, povedou ke společenskému vystřízlivění a v souvislosti také k existenčním hrozbám pro samotný Putinův režim.
Putinovi válka v současnosti vyhovuje a ani z politického hlediska nechce nic měnit. Režim utáhl šrouby diktatury a mír by znamenal jejich opětovné uvolnění což není v zájmu generálů ani samotného Putina. Válka je tématem dne, které zaměstnává společnost a dává Putinovi neomezenou moc uvěznit, zabít nebo odstranit kohokoli bez zbytečných otázek. Generálové ale neuřídí ekonomiku v období míru a Putin to moc dobře ví.
Další výmluvy nepadnou na úrodnou půdu, Trump má co ztratit a mír potřebuje
Uplynulé měsíce nabídly často až bizarní zvraty v postojích prezidenta USA k ukrajinské krizi. Nejprve se Donald Trump snažil silou donutit Ukrajinu přijmout dohodu podobnou bezpodmínečné kapitulaci a splnit všechny nároky agresora. Díky odmítnutí ukrajinského prezidenta a jeho podpoře z evropských zemí ale Trump zjistil, že není tak silný, jak by si sám rád představoval. Kritika Zelenského za neustálého pochlebování Rusům nefungovala a zřejmě i kvůli odporu na domácí politické scéně a výrokům Trumpových spojenců musel prezident svou politiku pozměnit.
Podpisem dohody o nerostných surovinách, která se značně lišila od původního Trumpova vyděračského návrhu, má dnes prezident Ukrajiny navrch a může Donalda Trumpa tlačit k dalšímu tlaku na Rusy. Výhrůžky prezidenta USA, že z jednání o míru odejde, nelze brát vážně - slíbil zajištění míru několikrát a Američané netolerují selhání. Lze tak očekávat rostoucí tlak Donalda Trumpa přímo na Vladimira Putina a ten se tak ocitl v nepříjemné pozici.
Svým vlastním přičiněním se Vladimir Putin dostal do nemožné situace. Válku nemůže ukočit, ale zároveň i kvůli potenciálnímu navýšení tlaku Evropy a USA nemůže odmítnout mír - pomyslný červený hadr v podobě odmítnutí jednání o míru Vladimirem Putinem by v tom případě rozzuřil Donalda Trumpa zřejmě natolik, že by skutečně byl schopen schválit na ruskou ekonomiku sekundární sankce, a tím jí efektivně vyřadil z provozu.
