Hlavní obsah

EU kapitulovala, Trump zvítězil. Obchodní dohoda je nevýhodná a Francouzi protestují

Foto: flickr.com, White House, volné dílo

Šéfka Evropské komise dojednala s prezidentem USA dohodu o clech nikoli v sídle EU nebo v Bílém domě, ale v golfovém resortu Donalda Trumpa. Nejen místo, ale také okolnosti uzavření dohody napovídají, že rozhodně nejde o vítězství ani kompromis.

Článek

Historický okamžik, opatrné vítězství, těžce vyjednaná dohoda. Tak popisují někteří evropští komentátoři obchodní dohodu mezi Ursulou von der Leyen a Donaldem Trumpem o celních přirážkách na evropské zboží mířící do USA. Zatímco ze strany USA nedošlo k jedinému ústupku a technologičtí giganti vyvázli bez dodatečného zdanění jejich zisků, které na evropském trhu tvoří až 40 % tržeb firem jako Microsoft, Facebook nebo Google, firmy z Evropy nyní většinově čelí clům a výjimku dosud získali pouze výrobci leteckých součástek a léčiv. Automobily, potraviny, strojírenské výrobky a chemikálie nyní USA zatíží 15 % přirážkou a to není vše, EU se také zavazuje k nákupu amerických energetických surovin a zbrojního vybavení.

Výsledek nepřekvapil. Odvaha Evropské unie k asertivitě končí u francouzských výrobců luxusních doplňkůitalských vinařů, kteří tvoří ve svých zemích vlivné skupiny a tlačili na politiky, aby Trumpovi ustoupili. Německé automobilky navíc zažívají těžké časy kvůli nepovedenému přechodu na elektromobilitu a obchodní válka by způsobila další ránu odbytu, kterou si pravděpodoně nemohou dovolit. Evropská unie navíc čelí ruské agresi na Ukrajině a posílení obranyschopnosti společenství nemůže proběhnout bez masivní účasti amerických firem. Ty evropské totiž minulé dekády trpěly ostrakizací, nedostatkem financování a mnozí politici zbrojaře označovali za nepotřebné a špinavé, dnes se k nim ale opět hlásí.

Kapitulace před nátlakem Donalda Trumpa má ale počátek ještě dříve a to v roce 2011. Tehdy totiž masivní zemětřesení o síle devíti stupňů Richterovy škály zasáhlo jadernou elektrárnu Fukušima v Japonsku a evropské státy reagovaly uzavřením desítek reaktorů a zastavením plánů na budování nových. Německo, Belgie, ale i Itálie tak započaly svou cestu za závislostí nejprve na Rusku, poté na státech Perského zálivu a dnes této závislosti využívá Donald Trump, protože EU jednoduše nemá energii a u energie dnes začíná vše včetně škálování průmyslové výroby a digitální ekonomiky.

Američané nabídli EU tolik potřebný plyn a jelikož dnes není možné spoléhat na dodávky z Ruska kvůli jeho agresi na Ukrajině, ale ani na státy Perského zálivu kvůli nestabilitě v Íránu, Jemenu, Sýrii, Iráku a dalších státech, musela EU plyn zajistit od Američanů. Málo se připomíná, že dekarbonizace průmyslu s sebou kromě jiného nese i masivní závislosti na dodávkách fosilních paliv a plynové elektrárny v Evropské unii rostou jako houby po dešti. Jediným spolehlivým dodavatelem plynu pocházejícího z EU je přitom Norsko a navzdory rozsáhlým zásobám zemního plynu na území severského státu rozhodně nelze mluvit o soběstačnosti ani v budoucnu.

Vše začíná u energie. EU spáchala energetickou sebevraždu a nyní musí prosit diktátory

Rok 2011 a havárie v jaderné elektrárně Fukušima v Japonsku započal proces vyřazování jaderných elektráren a nahrazování jejich produkce - zcela paradoxně - uhlím, zemním plynem a obnovitelnými zdroji. Evropská unie plánovala očistit svou energetiku, dosáhla ale v období patnácti let jen mizivých výsledků.

Čísla agentury Eurostat nelžou a nabízí velice smutný pohled. Spotřeba uhlí v evropské sedmadvacítce v roce 2010 dosáhla 270 milionů tun hnědého a černého uhlí a - opět zcela paradoxně - v roce 2024 vyskočila na 340 milionů tun. Nezávisle na ekologických opatřeních pálíme o více než 20 % uhlí více než před patnácti lety a odpovědní jsou zejména Němci, kteří zavřeli jaderné elektrárny a vykrývají spotřebu elektrárnami uhelnými. Podobná čísla lze registrovat u spotřeby zemního plynu, ačkoli zde je trend mírně klesající. V roce 2010 spotřebovaly státy EU 413 miliard kubíků plynu a o 15 let později se číslo snížilo na 330 miliard kubíků, opět ale o pouhou čtvrtinu.

Patnáctileté úsilí EU o dekarbonizaci data Eurostatu shrnují do následujícího konstatování: Stále jsme závislí na plynu, spotřeba se snížila o pouhou čtvrtinu. Stále jsme závislí na uhlí a spotřeba dokonce o čtvrtinu vzrostla. Uhlí v Evropě stále máme, plyn ale nikoli. Mezinárodní energetická agentura (IEA) ale konstatuje další, neméně nepříjemné zjištění - navzdory plánům EU na snížení spotřeby elektřiny bude poptávka naopak stoupat.

S vědomím tristní situace Evropské unie v oblasti fosilní energetiky je nyní snáze pochopitelné jednání Ursuly von der Leyen s Donaldem Trumpem. Evropská unie potřebuje plyn a potřebuje této komodity stále obrovské množství, které bude s přibývajícím podílem obnovitelných zdrojů více růst než klesat. K vyvážení větrníků a solárů v době jejich nízkého výkonu totiž primárně slouží právě paroplynové elektrárny a jejich počet rapidně roste. Po napadení Ukrajiny Ruskem spoléhal Vladimir Putin právě na tuto závislosti Evropské unie a očekával, že sedmadvacítka upřednostní vlastní průmysl před chudou východoevropskou zemí typu Ukrajiny. Zvítězil ale rozum a za cenu obrovských nákladů se EU přeorientovala na jiné dodavatele, zejména na státy Perského zálivu a zkapalněný plyn (LNG) z USA. Válka na Blízkém východě ale vyvolává pochybnosti o spolehlivosti dodávek a EU musí opět diverzifikovat, nebo se spolehnout na Spojené státy - odvěký spojenec se ale pod vedením Donalda Trumpa proměnil ve vyděrače a podmiňuje vzájemný obchod nerealizovatelnými požadavky.

Pokud by Evropská unie budovala energetickou soběstačnost pomocí vyšších investic do jaderných zdrojů v kombinaci se zdroji obnovitelnými a Němci, Italové a Belgičané by nereagovali na tragédii v Japonsku takto přehnaným způsobem, vyjednávací pozice EU by také byla zcela jiná a o mnoho silnější. Na kdyby se ale nikdo neptá a tak jsme tam, kde jsme.

Trump dostal vše, co chtěl a avizoval již v březnu. EU nezískala kromě amerického plynu za tržní cenu nic

Americký prezident byl ve svých požadavcích zcela transparentní již od března roku 2025. Jeho dva výroky dnes dokreslují okolnosti uzavření obchodní dohody a zcela transprarentně lze v reakci na historické požadavky Donalda Trumpa konstatovat, že získal vše, co chtěl.

Pokud chtějí státy EU obranu, budou platit - tento výrok Donalda Trumpa proměnil v realitu summit v Haagu, kde se státy NATO zavázaly k dosažení pětiprocentních výdajů na obranu v desetiletém období a většinu těchto výdajů nyní podle uzavřené dohody utratí Evropané za americké zbraně a vybavení. Pokud nechcete cla, nakupte ekvivalent obchodního deficitu v amerických energiích - tento výrok Donalda Trumpa taktéž zpečetil souhlas šéfky Evropské komise a dříve nepředstavitelné vydírání prezidenta USA, které komentátoři v březnu roku 2025 odsuzovali, je opět realitou.

Automobily, stroje, potraviny, kosmetika, oblečení - vše nyní podléhá 15 % přirážce a výrobci budou i podle názorů renomovaných ekonomů tlačit na své subdodavatele z řad chudších států Evropy a zbytku světa, aby část nákladů promítli do snížení svých marží. Tento přístup bude realitou i v případě stovek českých firem v automotive a dalších subdodavatelských rolích a upozorňují na to vesměs všichni ekonomové.

Evropa zaplatí Donaldu Trumpovi a náklady se nepromítnou pouze do peněženek amerických daňových poplatníků prostřednictvím vyšší ceny, ale také do zaměstnanosti, marží a mezd Evropanů. To je bohužel neúprosná realita.

Šéfka EU se také při uzavírání dohody vzdala všech recipročních opatření v podobě zdanění amerických technologických a neoznámila ani ústupky USA v otázce znevýhodnění EU před sousední Británií, jejíž produkty budou podléhat clu nižšímu o 5 %. V byznysové realitě je bohužel rozdíl 5 % propastí a očištěné marže mnoha podniků dosahují právě úrovní 2-5 %, zejména ve velkoobchodním prostředí, kde je tvrdá konkurence ze stran Japonska, Číny, ale i dalších států jižní Asie.

Vyhráli jsme tím, že jsme prohráli málo

Komunikace šéfky Evropské komise nyní spoléhá na uspokojení části evropských exportérů tím, že se situace nebude zhoršovat a výhled je stabilní. Ano, to je částečně pozitivní zpráva, která ale nemůže smýt fakt, že jde o jednostranně výhodnou a pod tlakem uzavřenou obchodní dohodu. Získali jsme jen ujištění, že jsme prohráli málo a tím jsme vlastně podle šéfky Evropské komise vyhráli.

Tento přístup je v posledních letech typický. Evropská unie vytvoří problém, například lze jmenovat nedostatek kapacit firem v obranném průmyslu, následně pak přijde válka a za obrovských finančních investic oznámí vítězství v podobě shody států NATO - opět pod tlakem Donalda Trumpa - na navýšení výdajů do obrany. Dvě dekády útlaku místních zbrojařů se již nepřipomínají a peníze Evropanů inkasují firmy z USA právě proto, že jsme ty lokální znevýhodnili.

To samé platí u energetiky, kde sebevražda prostřednictvím závislosti na plynu nejprve zajistila Putinovi Krym i Donbas a dnes zajistila Trumpovi jednostranně výhodnou obchodní dohodu. Důvody této závislosti a slabé vyjednávací pozice EU připomínány nejsou, pouze opět čelíme výsledkům.

Na závěr dnešního kritického textu musím s lístostí konstatovat jediné. Špatná a nevýhodná dohoda s Američany je to jediné, co nyní Evropa má. Zničili jsme si energetiku a jediní Američané nám dodají potřebné množství plynu spolehlivě a bezpečně. Zničili jsme si obranu a místní zbrojní kapacity, jediní Američané nám dodají potřebné vybavení spolehlivě a bezpečně. Zničili jsme si inovační potenciál a přidanou hodnotu místních výrobků a stali se závislí na odbytu z USA, Američané toho využili a neúprosně nás zkasírovali.

Evropa si špatnou dohodu v současném rozpoložení zaslouží. Věřím ale, že tlak z byznysové i politické sféry snad dnes již tváří v tvář dekádě neustálých proher probudí politiky, byrokraty i lídry a dovede EU k racionálnější, soběstačnější a efektivnější politice v budoucnu. Dochází nám totiž čas a na příkladu obchodní dohody s USA je krásně vidět, že konkurenti v podobě spojenců i nepřátel rozhodně neslyší na solidaritu, morální hodnoty nebo společný zájem lidstva, ale reagují jen na sílu, sebevědomí a schopnosti. Již dnes se začínají ozývat první hlasy z Francie, které dohodu považují za nevýhodnou a odmítají její znění. Je tak otázkou, zda vůbec výsledek jednání mezi Ursulou von der Leyen a Donaldem Trumpem projde Evropským parlamentem, který musí finální znění obchodní dohody schválit.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz