Článek
Pád Nicoláse Madura a zásah Spojených států ve Venezuele, kde Američané odstavili socialistického diktátora od moci, má několik rozměrů, které je třeba vnímat odděleně. Venezuela se v uplynulých 15 letech pod vládou socialistů proměnila ve zbídačenou zemi, které kleslo HDP o více než 80 % proti letům 2012 a 2013. Energetická infrastruktura a rozvody vody trpí několikadenními výpadky a bída v doprovodu extrémní korupce v zemi vyhnala podle OSN z Venezuely více než čtvrtinu jejích obyvatel. Slabé a zbídačené země typu Venezuely, Kuby a Severní Koreje běžně po ekonomickém rozvratu přejdou k otevřeně kriminální činnosti. Jakmile začnou chybět peníze, přichází státem sponzorované kriminální skupiny s alternativními příjmy, které diktátory drží při životě a zajišťují vládnoucí třídě blahobyt, zatímco běžní obyvatelé trpí.
Na rozdíl od režimu Kim Čong-una, který dynastie Kimů udržuje přes 70 let, byl režim Nicoláse Madura relativně mladý a v tomto kontextu také notně slabší, protože nezvládl zcela vymýtit opozici a zemi dostatečně izolovat od svých sousedů. Venezuelané tak na rozdíl od Severokorejců viděli život v okolních státech a díky informacím od příbuzných registrovali také úpadek vlastní země. I proto byl Nicolás Maduro ohrožen nejen zvenčí, ale také zevnitř, což se projevilo tím, že byli Američané schopní Venezuelu napadnout a disponovat přesnými informacemi o Madurově poloze. Jak je známo, zatčení prezidenta Venezuely proběhlo bez většího odporu a dosud ze strany Venezuely ani k pokusům o napadnutí amerických vojenských lodí u pobřeží země, což vypovídá o neochotě země přejít do otevřené a krvavé války.
Následující konstatování je sice cynické, ale Nicolás Maduro byl pro Donalda Trumpa příliš snadným soustem, navíc - alespoň v Trumpově vidění světa - lze na převratu ve Venezuele a na pádu socialistické diktatury nabrat levné politické body. Zde pak tkví rozměr vnitropolitický ve vztahu k USA, který je v kontextu zásahu ve Venezuele klíčový.
Jsou Američané ztraceni? Venezuela odhalí stav společnosti v USA
Než se vrhnu na reakce některých vlivných aktérů na politické scéně v USA, je třeba uvést to nejdůležitější. Vojenský útok na Venezuelu a zadržení jejího prezidenta nemá v žádném myslitelném případě oporu v mezinárodním právu. Jde o zcela transparentní porušení konvencí, protože agrese bez mandátu OSN postrádá legitimitu. Dnešní svět se ale mezinárodním právem neřídí již od roku 2014 a našli by se tací, kteří by za kontroverzní označili i bombardování Jugoslávie, válku v Iráku, Afghánistánu či Libyi. Na druhé straně pak nelze zapomenout na sovětskou invazi Afghánistánu v roce 1978, války v Čečensku v letech 1994 a 2000 nebo také na okupaci Gruzie a Ukrajiny v letech 2008, 2014 a 2022. Ani v jednom z uvedených případů nelze hovořit o následné aplikaci mezinárodního práva a angažmá institucí typu Mezinárodního trestního tribunálu či Bezpečnostní rady OSN na ty, kteří bez mandátu OSN na cizím území vojensky zasáhli.
Co je ale důležitější, útok na Venezuelu nemá oporu ani v legislativě Spojených států a ačkoliv jde opět o cynismus, tento fakt bude pro osud Donalda Trumpa významnější než případné pošlapání mezinárodních ujednání a konvencí. Útok proti jinému státu totiž může schválit pouze Kongres, ačkoliv s mnoha výjimkami. Nejdůležitějším ustanovením je zákon War Powers Resolution z roku 1973, který ukládá prezidentovi konzultace s oběma komorami Kongresu a určenými výbory předtím, než dojde nařízení vojenské akce USA na území cizího státu. Protichůdné ustanovení zákona o terorismu z roku 2001 ale prezidentovi umožňuje, aby pod záminkou zadržení hledaných osob autorizoval zásah na území jakéhokoli státu bez souhlasu Kongresu a právě toto ustanovení Donald Trump k útoku na Venezuelu využil. Oficiálním odůvodněním zásahu je zadržení Nicoláse Madura a jeho předvedení před soud v USA, kde se bude zodpovídat z četných obvinění z obchodu s drogami. Z hlediska legislativy USA jde o zcela neprobádané území a je pravděpodobné, že v nejbližších měsících nedojde k vyjasnění, zda byl zásah legální alespoň v kontextu právního řádu USA či nikoliv. Pokud by se případem soudy zabývaly, dojde žalující strana dříve či později k Nejvyššímu soudu v USA, který zatím vždy Donalda Trumpa obhájil a konání prezidenta posvětil.
Jistě bude na téma mezinárodního a národního práva probíhat široká a potřebná veřejná debata, ale skutečně důležitá rovina není právní, nýbrž ta politická. Donald Trump sliboval Američanům ekonomický zázrak, který ale nepřichází. Ačkoliv ekonomika USA vykázala úctyhodný růst HDP na úrovni 4,4 %, reálné mzdy rostly o mnoho méně, v průměru o 2,6 % a inflační tlaky tak Američanům jakékoli zlepšení životní úrovně odmazaly. Prezident USA také slíbil politiku America First, tedy protekcionismus, izolaci a ochranu zájmů Američanů. Rozsáhlými daňovými škrty a propouštěním ve státní správě ale Donald Trump dosáhl pouze toho, že se daří těm nejbohatším a chudí Američané - často Trumpovi voliči - v důsledku Trumpovy politiky nezískali, naopak mnoho ztratili.
Co tedy udělá prezident, který si není jist vlastní politickou pozicí a potřebuje okamžitě odlákat pozornost od vlastních selhání? Jak ukázal Vladimir Putin v roce 2000 v Čečensku, odpověď je jednoduchá. Takový prezident rozpoutá válku, která odláká pozornost voličů od problémů společnosti i ekonomiky ve prospěch národní hrdosti a přirozeného sjednocení občanů za lídrem země v čase krize.
A občané dosud zcela evidentně za Donaldem Trumpem sjednocení nebyli. Průzkumy veřejného mínění přisuzují prezidentovi nejhorší výsledky mezi republikány v historii na úrovni pouhých 34 % podpory a při zahrnutí prvních průzkumů veřejného mínění před průběžnými volbami do Sněmovny reprezentantů a Senátu Kongresu USA, by demokraté vedli o 11 procentních bodů v celostátních průzkumech, což je pro republikány mimořádně nepříznivý výsledek. Trump ale není neoblíben pro svou egomaniakální povahu, nevyzpytatelnost, aroganci či vydírání spojenců. Američané, zejména pak voliči republikánů, Trumpovi vyčítají zdražování, inflaci a nedostupnost zboží či bydlení. Pokud demokraté v nadcházejících volbách po vzoru Billa Clintona v roce 1992 zacílí kampaň na ekonomiku USA, mohou s přehledem vyhrát a Trumpova éra s oběma komorami v rukou demokratů nenávratně skončí. Takový scénář je pro prezidenta USA samozřejmě noční můrou a již volby guvernérů v roce 2025, kde souboje ovládli ze 100 % demokraté ukázaly, že jsou obavy Donalda Trumpa skutečné.
Existuje ale mnoho důvodů, proč Trumpova strategie pravděpodobně nevyjde a zásah ve Venezuele naopak přispěje k drtivé porážce republikánů. Vše pak bude záležet na schopnosti demokratů a umírněného republikánského křídla komunikovat klíčová poselství spojená se škodlivostí Trumpovy politiky. Nadcházející volby nabídnou jedinečnou sondu do americké společnosti a ukáží, zda je společnost v USA skutečně již natolik poškozená, že nevnímá krátkodobé zisky vyvážené dlouhodobými ztrátami.
Zajistil jsem si slávu, respekt a bohatství. Vy mě za to nemilujete?
Zájmy Donalda Trumpa se většinově neshodují se zájmy Američanů a příklad Venezuely tento trend podtrhuje. Republikánští voliči z rezavého pásu trpící odlivem průmyslu rozhodně neocení intervenci USA ve vzdálené zemi, která povede maximálně k odlivu těžařských společností do Venezuely, kde je levnější pracovní síla a množství investičních příležitostí s lepší rentabilitou, než jakou nabízí projekty v USA. Společně se zásahy na Blízkém východě, v Nigérii a Íránu je Venezuela dalším Trumpovým dobrodružstvím, ačkoliv sliboval, že se do podobných akcí pouštět nehodlá. Vztahy se spojenci USA jsou díky Trumpově politice v podivné křeči, kdy státníci závislí na vojenské ochraně sice prezidentovi USA podlézají, ale ve skutečnosti dělají vše pro to, aby se nerovného vztahu se Spojenými státy zbavili.
Evropská unie se od USA odklání díky vlastní zbrojní výrobě a důrazu na strategickou suverenitu v dodávkách energií a také Kanada, Mexiko, Japonsko i Jižní Korea činí v uplynulých měsících totéž. Donald Trump si tak sice zvládl vynutit své, ale tento výsledek je pouze krátkodobý a v delším horizontu ekonomika USA z Trumpovy agresivní diplomacie prosperovat nebude, ba naopak. Angažmá Trumpových přátel Stevena Witkoffa a Jareda Kushnera v otázkách mezinárodní diplomacie pak podtrhuje, že prezidentovi nejde o prospěch Spojených států, nýbrž o zájmy jeho nejbližších a sponzorů, často z řad technologických gigantů, zbrojařů a majitelů těžebních společností. Volič z rezavého pásu či rančer z Texasu pak opět výsledky výše uvedených kroků Donalda Trumpa vidí v podobě rostoucích cen v obchodech, devalvace dolaru a nedostupného zboží a jen těžko ocení investice Saúdů do akcií technologických gigantů či nové projekty těžařů v Ruské federaci a na Ukrajině.
Volič může uvažovat pragmaticky a na základě skutečných dopadů Trumpovy diplomacie politiku prezidenta USA odmítnout. Současný Bílý dům ale sází na jiný, iracionální, ale efektivní jev národního sjednocení za expanzivním a dominantním lídrem. Na téma diktatury v USA a její podpory již v minulosti realizovaly agentury pro výzkum veřejného mínění četné průzkumy a čísla překvapí. Celých 15 % Američanů by ocenilo vojenskou diktaturu a vládu lídra, který by ignoroval obě komory Kongresu, vnímá pozitivně 26 % občanů USA. Ono překvapení netkví v podpoře takové diktatury, ale v neobyčejně slabých číslech, která jsou v jiných státech - včetně České republiky - násobně vyšší. V roce 2020, kdy se průzkum Pew Research Center realizoval, by tedy současná expanzivní, imperiální a agresivní politika Donalda Trumpa úspěch neměla a strategie současného Bílého domu by s největší pravděpodobností narazila na tvrdé odmítnutí.
Co se ale od té doby změnilo? Politická situace v USA je neutěšená zejména kvůli dlouhodobé ideové vyprázdněnosti demokratické strany, jejíž lídři tíhnou v případě Bernieho Sanderse, Elizabeth Warrenové nebo Alexandrie Ocásio Cortézové k myšlenkám socialismu, které jsou Američany podporovány ještě méně než hypotetická vojenská diktatura. Umírnění lídři typu Joshe Shapira nebo Gretchen Whitmerové nedostávají dostatek prostoru, protože je radikálnější a socialistické křídlo strany reprezentované Zohranem Mamdáním nebo Alexandrií Ocásio Cortézovou hlasitější a radikálnější. Donald Trump by moc nezískal, nebýt dlouhodobě slabého a zdravotně strádajícího Joea Bidena a rozpolcené demokratické strany, která se potácí ve vnitřní ideové rozepři. Poselství Donalda Trumpa slibujícího obávané, agresivní a expanzivní Spojené státy tak může uspět, nebudou-li demokraté sjednocení za umírněným lídrem z jiného než socialistického křídla strany, které je ale na vzestupu i díky volebnímu úspěchu Zohrana Mamdáního v New Yorku.
Zásah ve Venezuele změnil pravidla hry. Zatímco bombardování jaderných zařízení v Íránu vnímali Američané jako pomoc Izraeli a odvrácení hrozby jaderného zbrojení, intervence ve Venezuele je jiná, vojenskou intervenci ještě v listopadu 2025 vnímala většina společnosti v USA silně negativně. Donald Trump tak navzdory veřejnému mínění posiluje vlastní obraz dominantního lídra, který nerespektuje mezinárodní právo a nedbá ani na sebemenší pokusy o komunikaci s oběma komorami Kongresu USA, čímž oslabuje i vlastní republikánské straníky. Venezuela ukázala, že republikáni v Kongresu hrají pouhou užitečnou stafáž, která je Trumpovi stejně lhostejná jako demokraté a zcela tak mizí důvody k volbě republikánských zákonodárců - jejich vliv na politiku Bílého domu je roven nule.
Po zadržení Nicoláse Madura se Donald Trump zcela odhalil. Prezident USA buduje vlastní odkaz, prosazuje vlastní politiku a hraje podle vlastních pravidel, která se neslučují se zájmy voličů republikánské strany a vlastních zákonodárců, natož pak Američanů jako celku. Pokud Trump uspěje a skutečně intervencí ve Venezuele odláká pozornost od klíčových témat a přesvědčí Američany o tom, že je jediným a autonomním lídrem, budeme v následujících letech sledovat zcela odlišné Spojené státy, než na jaké jsme zvyklí i pod současným Trumpovým vedením. Výhra republikánů v průběžných volbách by Trumpovu politiku pouze potvrdila a jeho chování posvětila.
Venezuela se tak stane pomyslným lakmusovým papírkem a ukáže, kolik jsou toho Američané schopní snést či tolerovat. Situace odhalí i stav americké společnosti tím, jak Američané přijmou či odmítnou autokratického, dominantního, agresivního a nevyzpytatelného lídra. Přijme-li většina společnosti v USA Trumpův odkaz jako svůj vlastní a promění-li Bílý dům expanzivní politiku v národní hrdost, stane se svržení Nicoláse Madura prospěšným politickým artiklem. V opačném případě lze k 3. 12. 2026 datovat počátek konce dosud neomezené vlády Donalda Trumpa, který za intervenci ve Venezuele zaplatí volebním debaklem, protože si dovolil až příliš.
Osobně se kloním k druhé možnosti a věřím, že následující měsíce a postupný odklon spojenců USA od Bílého domu ukáží, že se Američané nenechají koupit uměle vyvolanou válkou stejně, jako se nechali Rusové koupit Vladimirem Putinem v letech 1999 a 2000. Následky takového společenského selhání v USA by byly dalekosáhlé a především nevratné.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
