Článek
Svět se v letošním roce změnil. Švýcaři si ve své dlouholeté pohodlnosti uvědomují, jaké to je být malou a pro USA bezvýznamnou zemí, kterou nyní drtí vysoká cla uvalená Donaldem Trumpem. Kanaďané odmítají jezdit do Spojených států a stejně klesá i turismus z Evropy. Bezprecedentně roste míra výroby nových jaderných hlavic v Indii, Pákistánu, Číně i Rusku. Zuří války na Ukrajině, v Myanmaru i Gaze a destabilituje se i oblast Jižní Ameriky. Míra jistoty v globální ekonomice, kdy lze odhadnout podobu zítřejšího světa, trvá zhruba 6 hodin, během kterých v USA většina lidí spí a není zvykem v brzkých ranních hodinách podepisovat exekutivní příkazy.
Změna má jednoho společného jmenovatele a tím je bezesporu Donald Trump, který do úřadu vstoupil, aby Spojené státy udělal znovu velikými. Na své cestě k obchodní i mocenské velikosti ale Trump zapomněl na staré latinské přísloví „V nouzi poznáš přítele“ a jal se během prvních měsíců v úřadě zpřetrhávat obchodní i přátelské vazby mezi nejbližšími spojenci. Likvidační cla Trump uvalil na Kanadu, Mexiko nebo Švýcarsko a podobně si počínal i v případě Japonska a Evropské unie, kde ale došlo k uvalení přirážek nižších a lépe zvladatelných. V oblasti zahraniční politiky Trump zvolil taktiku pochlebování Vladimiru Putinovi ve snaze jej odstřihnout od čínské pupeční šňůry, která jej drží během probíhající agresivní války na Ukrajině při životě ekonomicky a dost pravděpodobně i fyzicky. Své evropské partnery Trump postavil před hotovou věc a Ukrajinu v únoru tohoto roku ponížil a zesměšnil přímo v Bílém domě.
První muž USA nazval Evropskou unii nástrojem k okrádání Spojených států a není ve svém názorovém rozpoložení osamocen. Evropany na základě vlastních slov pohrdá i viceprezident J. D. Vance, jak ostatně napsal na síti Signal během koordinování útoku v Jemenu během března tohoto roku. Evropského vyjednavače Maroše Ševčoviče pak několikrát Američané ani nepustili do Bílého domu a rušili mu schůzky. Stejného jednání se dočkala i Kaja Kallas, evropská komisařka pro obranu a věřím, že existuje další nespočet zástupců odvěkých spojenců USA, kteří z úcty k americkým partnerům raději ani další případy diplomatických faux pas členů Trumpovy administrativy nezmiňují.
Prezident Spojených států se rozhodl pro sebevědomý až arogantní přístup, kdy partnery donutí k poslušnosti a protivníky srovná do latě. Jak ale jeho snahy dopadly a je svět v lepším stavu, než když Trump nastupoval do Bílého domu?
Spojence donutím platit, Ukrajinu vyřeším za 24 hodin a Rusko odstřihnu od Číny
Ve vnímání kroků prezidenta USA je důležitá chronologie, tedy jak jednotlivá opatření Donald Trump přijímal a která vnímal jako prioritní. Na přelomu února a března došlo k historické schůzce s Volodymyrem Zelenským, kde byl ukrajinský prezident ponižován, zesměšňován, umravňován a zástupci USA jej označili jako diktátora, který si za válku může sám. Později nebylo Trumpovým cílem uzavřít příměří nebo udržitelný mír, ale nejprve získat přístup k ukrajinskému nerostnému bohatství. Při této snaze si prezident odstřelil první část své reputace tím, že Ukrajině přerušil zpravodajskou pomoc a dočasně omezil funkčnost amerických zbraní. V důsledku zbrojní průmysl USA přišel o desítky miliard dolarů díky zemím, které nechtěly následovat osud Ukrajiny, když by se samy ocitly v nouzi a v Bílém domě číhal státník Trumpova typu.
Následovaly ponižující námluvy s Vladimirem Putinem doprovázené uvalováním cel na spojence USA. Kanada, Mexiko, Evropská unie a Japonsko byli prvními státy, jejichž obchodní vazby s USA byly zpochybněny, rozporovány a následně podrobeny nepřehledným dovozním tarifům. Separátní obchodní válka s Čínou skončila pro USA ostudnou porážkou, protože Trump řešil vše najednou a nekoordinoval své kroky proti Číně s těmi, kteří mu mohli zajistit v obchodní přetlačované úspěch. A tak USA odstřihly Čínu od ropy, ale vzápětí na pomoc přispěchala Kanada a v podobném duchu jednalo i Mexiko, Brazílie, Evropská unie a Indie. Dnes lze již s jistotou konstatovat, že Spojené státy Čínu obchodně porazit jednostranným opatřením nemohou a bez spolupráce Kanady, Evropské unie, Velké Británie a Mexika není možné Čínu donutit k ústupkům, protože ekonomika je dnes až příliš globalizovaná.
Vladimir Putin jistě Trumpovy kroky vůči spojencům sledoval se zalíbením a navrhoval nerealizovatelné partnerství v Arktidě, nákupy Boeingů a další spolupráci se Spojenými státy v době, kdy Trump zuřivě bojoval proti vlastním spojencům a vyhrožoval násilným převzetím Grónska a poznámkami o sjednocení s USA si rozhněval i Kanadu. Ani Putinovi se nepodařilo roky trvající hybridní válkou rozložit západní svět tak, jak Donald Trump dokázal za několik měsíců.
Zhruba v období června až července se ale něco změnilo. Rekordně nízká popularita Trumpa a sílící hlasy v republikánské straně, které odmítaly appeasment vůči Vladimiru Putinovi, dovedly Trumpa ke změně strategie. Putin si s ním pohrával a až po několika měsících zřejmě Donald Trump zjistil, že jde pouze o prázdná slova a partnera v ruském vůdci ke své nelibosti nenajde. Ekonomika v USA mezitím slábla, rekordně oslabil i dolar a Donald Trump najednou ztrácí půdu pod nohama. Ve své snaze vůči Rusku a Číně nedocílil ničeho a jediným úspěchem lze nazvat zvýšení obranných výdajů států NATO, kde ale nejednal s nepřáteli, nýbrž opět se pojenci.
Pak ale přišlo léto roku 2025, které postupně změnilo vše a Donald Trump si uvědomil, že situaci ve světě zdaleka nezvládne vyřešit sám.
Aljaška a setkání v Pekingu Trumpa vyděsily
Pozice Donalda Trumpa vůči Rusku odmítajícímu jakékoli ústupky na Ukrajině se postupem času stávala neudržitelnou. Donald Trump stále častěji směřoval vůči Putinovi ultimáta a ta byla ignorována, v horším případě se jim Rusové přímo vysmívali. Vyslání jaderných ponorek v reakci na bláboly Dmitrije Medvěděva byly onou pozvánkou k setkání na Aljašce, kde se Donald Trump poprvé po letech podíval Vladimiru Putinovi do očí a pokusil se skrze pochlebování, legalizaci Ruské federace a ukázky síly ruského diktátora přinutit k ukončení krveprolití v Evropě. K Trumpově velkému překvapení nedošlo k ničemu a výsledkem summitu nebyl jediný hmatatelný krok. I navzdory prohlášení o setkání prezidentů Ruska a Ukrajiny toto setkání dosud neproběhlo a další ultimátum vůči Putinovi nebylo dodrženo. Donald Trump setkáním bez jasného programu riskoval a politicky utrpěl dosud největší porážku.
S Vladimirem Putinem nedokázal Donald Trump pohnout a ruský diktátor naopak své vztahy s Čínou utužuje a agresi stupňuje. Setkání v Pekingu pak potvrdilo Trumpovy nejhorší obavy - Indie, klíčová velmoc na vzestupu v jihoasijském regionu také nereaguje přívětivě na výhrůžky a je ochotná svou rivalitu s Čínou upozadit a vůči Trumpovi jednat asertivně.
Nejlépe frustraci prezidenta USA z vlastních selhání popíše jeho vlastn příspěvek na síti Truth Social,
Indie a Rusko jsou ztracené v hluboké a temné Číně. Donald Trump ale již dále neupřesňuje, že obě země nahnal do spárů totalitní velmoci sám. Rusko vždy na snahy o appeasment reagovalo silou a stupňováním agrese, jak již ukázal rok 2014 a anexe Krymu i Donbasu. Indii zas prezident USA nenabídl nic než výhrůžky a zvýšená cla v případě, kdy vztahy s Čínou a Ruskem nepřeruší. Nacionalista Nárendra Módí nemůže po vzoru Evropské unie ustoupit, ztratil by kredit před vlastními voliči a národem, tudíž nezbývalo než na Trumpovy hrozby reagovat příklonem k Číně i Rusku, čímž ale Spojené státy riskují ztrátu posledního silného partnera v regionu.
Zachrání Trumpa ti, kterými pohrdá?
Přístup prezidenta USA se od summitu na Aljašce změnil a po setkání v Pekingu lze sledovat další a ještě silnější vymezení ze strany Spojených států vůči Rusku, Číně i Indii. Trump je ale i s největší ekonomikou v zádech příliš slabý na jednostranné rozbití jednoty a vedení obchodní války se všemi třemi státy najednou. Poprvé od nástupu Trumpa do Bílého domu tak lze sledovat volání po jednotě. Najednou to mají být všechny státy NATO, kdo povede proti sponzorům Putinova režimu obchodní válku, nikoli samotné Spojené státy. Evropská unie, Kanada, Jižní Korea, Japonsko a další jsou tak opět váženými partnery a mají řešit sjednocení Indie, Ruska a Číny, jejichž hromadný vzdor je již nad síly samotného Trumpa, ačkoliv si prezident USA ještě před několika měsíci myslel opak.
Byl to ale v první řadě Donald Trump, kdo tento stav zajistil. Nerozhodnost tváří v tvář agresivnímu Rusku nebyla ukázkou síly, ale špatně nastavených priorit. Kapitulace v obchodní válce s Čínou zas dokázala, že spotřební a importní ekonomika Spojených států nemá kromě dodávek zbraní, energetických surovin a některých technologií jasné páky, jak efektivně u protivníků vynucovat poslušnost. Vydírání Indie, která již dávno není zaostalou a rozvojovou zemí, pak jen dokazuje, že Trump přecenil vlastní síly a používá bič tam, kde by měl využít cukr a cukrem vábí ty, kteří rozumí jen síle.
Nyní prezident USA otočil a volá po kolektivních sankcích, v jejichž důsledku dojde i k poškození ekonomik států EU a dalších států, proti kterým Trump v první polovině letošního roku vystupoval. Vyslyší dříve šikanovaní partneři volání Donalda Trumpa, který se ocitá v úzkých? Zřejmě ano. Kolektivní snaha toho, co nazýváme západní civilizací, ale bude po uplynulých měsících značně složitější. Pokud by si Donald Trump srovnal priority hned při nástupu do funkce a jasně odlišoval spojence i protivníky, k současné situaci vůbec nemuselo dojít.
