Trumpův plán pro Gazu je překvapivě skvělý

Na prstech horních i dolních končetin bych nespočítal, kolikrát jsem Donalda Trumpa prostřednictvím svých článků kritizoval za ekonomickou, zahraniční i domácí politiku a za prosté popírání základních lidských hodnot, jakými jsou například pokora a lidskost. V přístupu k válce Izraele a hnutí Hamás ale prezidentovi Spojených států nemohu nic vytknout, jeho dvacetibodový plán je mistrovským dílem, které jsou schopné podpořit mocné státy Perského zálivu i Izraelci. Je to již více než třicet let od podpisů dohod z Osla, které byly více zbožným přáním než reálným prospektem budoucnosti, ale i tak po schůzce Benjamina Netanjahua s Donaldem Trumpem v Bílém domě mohou Palestinci alespoň doufat v dobrou budoucnost, což si valná většina z nich jistě zaslouží.

Není to dlouho, co jsem psal výrazně kritický článek na adresu lídrů evropských států, kteří vnímají přístup ke Gaze více symbolicky než reálně a ignorují realitu tohoto mimořádně obydleného teritoria, kde žijí více než dva miliony Palestinců na území menším než Praha. Oblast Gazy se historicky zmítala mezi neefektivní, neoblíbenou a zkorumpovanou Palestinskou autonomií a radikálním islamistickým hnutím Hamás. Řešení bez zapojení Izraelců neexistovalo. Palestinská samospráva nezvládla oblast povznést a naštvaní i chudí Palestinci logicky, tak jak to v politice bývá, vyměnili čerta za ďábla v podobě Hamásu v roce 2006. Od té doby je Gaza vším, jen ne prosperujícím a perspektivním teritoriem, kterému chybí nejen základní infrastruktura, ale hlavně budoucnost. Není to jen Izrael, kdo obyvatele Gazy drží v oblasti bez naděje na únik, jsou to také arabské státy se svou dlouhodobou politikou odmítání uprchlíků. Nelze se jim ale divit, Gaza je stále z velké části kontrolovaná militantním Hamásem, jehož cílem není nic jiného než vyhlazení židovského národa a neustálá svatá válka o ovládnutí území Izraele, což se jednoduše nikdy nemůže povést.

Donald Trump vymyslel nebývale pokrokový, ale také ohleduplný plán, což mu běžně není podobné. Hnutí Hamás má podle Trumpa jedinečnou šanci odevzdat zbraně a buď žít v míru, nebo uniknout beztrestně do vybraného exilu. To je v současnosti to nejlepší, v co mohou vedoucí tváře Hamásu doufat a měli by na tyto podmínky bez rozmyslu přistoupit, protože Izrael běžně nenechává válečné zločince prchnout. Adolf Eichmann by mohl vyprávět. Nejvyšším představitelům Hamásu nabízí plán Spojených států útěk do exilu, zatímco řadoví Palestinci, kteří za Hamás bojují, musí pouze složit zbraně a přijmout život v míru. Izrael svá vojska stáhne a bezpečnost území garantuje koalice Spojených států s arabskými spojenci včetně nejmocnějších monarchíí Perského zálivu v čele se Saúdy a Spojenými arabskými emiráty. Připojit by se měla také Indonésie, Egypt, Pákistán a Jordánsko.

Izraelci jistě neocení zmínku o právu obyvatel na území Gazy zůstat bez výjimek. Tento ústupek je ale jednou z nejdůležitějších části dvacetibodového plánu, protože zachovává původní myšlenku OSN z roku 1967, kterou tehdy odmítli právě arabští sousedé Izraele.

Dalším bodem plánu, díky němuž nemám pochybnosti o znalých poradcích v pozadí dohody, je upozadění role Palestinské autonomie, tedy vlády Mahmúda Abbáse, která kontroluje enklávu Západního břehu. Palestinská samospráva je v Gaze mimořádně nepopulární nejen díky historické náchylnosti ke korupci, ale také kvůli averzi vůči hnutí Hamás a krátké občanské válce roku 2007, kdy se Fatah a Hamás střetly v Gaze i vojensky. Od té doby existuje křehká rovnováha mezi vládou Izraele a Palestinskou samosprávou, které se střídavě podporují a zároveň si v určitých momentech zcela transparentně hází pomyslné klacky pod nohy.

Trump ale přišel s jiným řešením, díky kterému by správa Gazy mohla skutečně fungovat. Jde o koalici arabských investorů z řad států s převážně muslimskou populací, jejichž role tkví v investicích a vyslání jednotek garanujících bezpečnost. I Spojené státy plánují do oblasti masivně investovat a hodlají jmenovat bývalého předsedu britské vlády, Tonyho Blaira, jako jednu z  nejvyšších autorit budoucí samosprávy. Jmenování Evropana je dalším kompromisem mezi silně proizraelskou pozicí Spojených států a evropským symbolismem podpory pásma Gazy a Palesinců, jehož reálné obrysy ale zůstávají u prohlášení na půdě Organizace spojených národů. Evropané promeškali příležitost k tvorbě reálného řešení a jak se zdá, tak Evropu předběhl Trump i za podpory muslimské koalice asijských států a monarchií Perského zálivu.

Neodpustím si poznámku. Pokud Emmanuel Macron skutečně v roce 2025 navrhuje mírovou misi OSN v pásmu Gazy, jejíž vyslání by muselo odsouhlasit Putinovo Rusko, nežije v reálném světě a šíří pouze iluze, nenavrhuje však opravdové řešení.

Vládu v Gaze mají zajišťovat palestinští úředníci, bezpečnost má řešit koalice arabských a asijských muslimských států a investiční dozor vykoná těleso složené z Evropanů, Arabů a Američanů. Izrael pak oblast opustí s garancí, že mezinárodní koalice vykoná své povinnosti a Gazu skutečně povznese a odkloní od militantních tendencí ohrožujících bezpečnost židovského státu.

Plán Donalda Trumpa je až moc dobrý a uskutečnitelný, což dokládají i protesty izraelských ortodoxních radikálů Beca'ela Smotriče a Itamara Ben Gvira, jejichž postoje vůči Palestincům hraničí s rasismem a nenávistí. Právě tito dva izraelší ministři a jejich strany ale drží současného premiéra Netanjahua u moci. Rovnováha sil se může také brzy změnit. Izraelská opozice již vyjádřila Trumpovu plánu podporu a Netanjahu nemusí spoléhat na ortodoxní radikály, ale může využít hlasy umírněného bloku Jaira Lapida, svého politického konkurenta. V Izraeli se již spekuluje, zda součástí dohody není i neoficiální příslib prezidenta Izraele Jicchaka Herzoga, který by mohl premiéra Netanjahua omilostnit a zajistit mu imunitu od budoucího vyšetřování jeho korupčních kauz, což je v Izraeli palčivé téma.

Netanjahu je v politice již příliš dlouho a sám to moc dobře ví. Plán Donalda Trumpa je pro současného premiéra Izraele perfektní příležitostí k odchodu se ctí a imunitou do politického důchodu, což by moudrý a zkušený člověk - Netanjahu jím, doufejme, je - mohl minimálně zvážit. Izrael při současném tempu války v Gaze rychle ztrácí politický kredit a tamní občané si tento stav velmi dobře uvědomují a rozhodně jim není příjemný. Je tak jen otázkou času, kdy občanské nepokoje naberou dostatečný spád a Netanjahu odejde se ctí, nebo i bez ní a může čelit skutečně závažnému trestnímu stíhání. Ani průzkumy veřejného mínění jej nijak nefavorizují a křik radikálů Smotriče a Ben Gvira pouze dokládá, že přichází čas jednat, nikoli válčit.

Dobrým znamením je i postoj lídrů hnutí Hamás, kteří Trumpův plán rovnou neodmítli, ale požádali o čas na jeho prostudování, samozřejmě však s výhradami. Hamás v Gaze nenávratně vojensky prohraje, cena za pokoření nenáviděné teroristické organizace je ale pro Izrael příliš vysoká, což Hamás umně využívá a válku prodlužuje. Nabídka exilu ve vybraných státech bez postihu za terorismus a zločiny je ale pro některé lídry Hamásu příliš lákavá. Zvykli si na život na vysoké noze v zámoří a Donald Trump jim nyní nabízí dožití v blahobytu, což bude mít jistě svojí váhu.

Přijme-li Hamás návrh s drobnými výhradami nebo v současném znění, nemá Benjamin Netanjahu jinou možnost, než učinit totéž.

Nevěřil bych, že následující věty někdy napíšu. Pokud se Donaldu Trumpovi podaří vyjednat mír ve výše zmíněných intencích s prospektem budoucnosti pro pásmo Gazy, Nobelovu cenu míru by si jistě zasloužil. Izraelci se snažili dvakrát v letech 1997 a 2005, kdy pásmo Gazy opustili a vždy jej ponechali svému osudu pod palestinskou vládou. Výsledky jsou vidět i dnes a tento přístup očividně nezafungoval. Jen koalice arabských států může garantovat bezpečnost tak, aby jí akceptovali i Palestinci samotní. Jen skrze investice, vzdělání a rozvoj je pásmo Gazy možné povznést nad úroveň militantní radikalizace a nenávisti, což je v předloženém plánu taktéž zohledněno. Jen skrze bezpečnostní záruky Izraeli lze upozadit a vymýtit radikální nacionalisty z tamní politické scény, kteří rostou s ohrožením židovského státu a tyjí ze strachu místních. Tento poslední, za mě nejdůležitější bod, Trumpův plán zahrnuje jakbysmet právě skrze bezpečnostní záruky garantované koalicí ochotných, kteří se pásmo Gazy rozhodnou spravovat skrze společné úsilí a investice do její budoucnosti.

Můžeme si o Donaldu Trumpovi myslet cokoliv, pokud by ale celé jeho prezidentství spočívalo jen v prosazení míru a budoucnosti pro pásmo Gazy, půjde o historický počin s dopady na životy milionů lidí, kteří se nyní zmítají ve válce, chudobě a bezpráví. Jako Žid, ale také jako otec a člověk si z celého srdce přeji, aby Gaza i tamní obyvatelé konečně našli klid a mohli přemýšlet i nad lepší budoucností než je čeká dnes.

Nezbývá než doufat, že nezůstane u pouhých slov a plán prezidenta Spojených států pro oblast Gazy se také podaří adekvátně realizovat a skrze účast regionálních velmocí také legitimizovat a realizovat.