V luxusu Kataru zemřeli teroristé, kteří Gaze ukradli budoucnost

Po izraelských útocích na politické křídlo Hamásu v Kataru přišla ta správná chvíle publikovat dnešní článek, který je mým pokusem nepřehlednou a často komplikovanou situaci vysvětlit bez příkras a maximálně objektivně. Můj dosud nejdelší a nejobsáhlejší text věnuji komplikované mentalitě Palestinců a historii Organizace pro osvobození Palestiny, hnutí Fatah a nástupu hnutí Hamás do pozice dominantní síly v pásmu Gazy. Na úvod ale začnu několika otázkami, které by si čtenáři před putováním minulostí až k pochopení současné komplikované doby měli položit, pokud tak ještě neučinili.

Složité vztahy mají dle mého názoru tři hlavní příčiny.Takzvané dvoustátní řešení spočívající v rozdělení Izraele a Palestiny bylo v minulosti odmítnuto hned třikrát a nebyl to Izrael, kdo současný neutěšený stav nastavil. Poprvé jej odmítnuli Palestinci společně s Arabskou ligou, podruhé uznání obou států odmítli opět Palestinci v roce 2001 a potřetí, tedy v současnosti, jej strvale odmítá i hnutí Hamás, které ale reprezentuje jen úzkou a minoritní část palestinského národa. Důležitá je ale i mentalita Palestinců na území Jordánska, Západního břehu, Izraele a pásma Gazy - čtyři skupiny chtějí čtyři různá řešení a Palestinci z rozličných oblastí se od sebe rovněž názorově zásadním způsobem liší. Pokud vám dosud přišla politická situace v Izraeli jako komplikovaná, historie a stav politiky v Palestině je ještě mnohem komplikovanější.

Začít je ale třeba u vzniku státu Izrael a arabsko-izraelské války roku 1948, kdy bylo původně navržené dvoustátní řešení Organizace spojených národů odmítnuto Jordánskem, Egyptem, arabskými státy a Palestinci poprvé.

Po druhé světové válce vznikla Organizace spojených národů a za značné podpory Winstona Churchilla rozhodla rezolucí 181 z roku 1947 o zřízení státního útvaru pro přeživší Židy, kde by po hrůzách holocautu mohli žít a sjednotit národ. Následně bylo rozhodnuto o dělení území Britské Palestiny způsobem, který nevyhovoval ani jedné straně. Jeruzalém a Betlém měly být spravovány podobně jako Berlín skrze mezinárodní dohled a Palestina měla obklopovat Izrael tak, že by dvě dlouhodobě znepřátelené strany sdílely hlavní vodní zdroje i klíčovou infrastrukturu. V důsledku tohoto poněkud nepromyšleného dělení území vypukla na britském teritoriu občanská válka nejen mezi Palestinci a Židy, ale také mezi různými frakcemi zúčastněných arabských skupin. Drúzové a Beduíni, dvě muslimské etnické menšiny, například bojovaly po boku Židů a tehdejší Transjordánsko využilo příležitosti a anektovalo dnešní území Západního břehu, které náleželo Palestincům. Své územní zisky si připsal také Egypt a obsadil dnešní pásmo Gazy. V kontextu války roku 1948 se zapomíná, že to byly právě arabské státy, kdo odmítl dvoustátní řešení formou zřízení států Izrael a Palestina ve vymezených územích podle rezoluce OSN. Namísto přijetí návrhu Organizace spojených národů Arabové zaútočili. I tento historický šřám je dnes relevantní a ukazuje, jak komplikovaná byla historie obou států již od samého počátku.

Roky 1948 a 1949 jsou pro Palestince obdobím Nakby, tedy katastrofy. Z původního počtu 750 000 obyvatel na území dnešního státu Izrael uprchly až tři čtvrtiny Palestinců, zatímco zhruba 150 000 zůstavších přijalo občanství státu Izrael, který ale tyto Palestince přijal plně za své až po událostech roku 1967. Znovu se zapomíná, že zatímco Palestinci prchali z Palestiny během Nakby, arabské státy vypudily ze svého území také zhruba 300 000 převážně sefardských Židů převážně i Iráku, Transjordánska a Egypta, kteří se přesunuli na území Izraele. Začátek 50. let 20. století tak byl prvním velkým stěhováním obou etnik a na obou stranách docházelo k ohromnému přílivu i odlivu populace zároveň. Mnozí Arabové i Židé v tomto období často ztratili vlast i domovy navždy.

Nebudu dlouze popisovat události předcházející šestidenní válce, ale pro současnost je důležitější, že Egypt a Jordánsko kontrolovaly oblasti Gazy a Západního břehu až do roku 1967, kdy vypukl konflikt mezi Egyptem, Sýrií, Jordánskem a dalšími jednotkami arabských států na straně jedné a státem Izrael na straně druhé. Izraelci drtivě zvítězili a kromě Golanských výšin a části území Egypta na poloostrově Sinaj, převzali také kontrolu nad Gazou i Západním břehem. Palestinci události roku 1967 nazývají slovem Naksa, tedy zdržení. Očekávalo se totiž zničení Izraele silami násobně početnějších armád sousedů, k čemuž ale nedošlo.

Mezi lety 1967 až 1995 probíhaly četné ozbrojené potyčky mezi palestinskými militantními nacionalisty, z nichž nejvlivnější skupinou byla Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata. Tomu je věnován odstavec níže a Arafatova osobnost i postoje formují palestinskou mentalitu i dnes 21 let po jeho smrti. Roku 1988 právě Arafat vyhlašuje nezávislý stát Palestina - uznává jej i Česká republika jako nástupnický stát komunistického Československa - a postupně dochází k takzvané první intifádě, tedy lidovému povstání Palestinců. Válka Arafatem vedených ozbrojenců proti Izraeli trvá celých pět let a v důsledku zahyne více než dva tisíce lidí, z nichž většinu tvoří Palestinci zavraždění samotnými Palestinci v rámci potyček umírněných a militantních skupin na území Západního břehu. Výsledkem první intifády je vyhlášení Palestinské autonomní oblasti kontrolované politickým křídlem OOP, organizací Fatah u příležitosti summitu v Oslu, kde premiér Izraele Jicchak Rabin podepsal mírovou smlouvu právě s Jásirem Arafatem.

Vznik Palestinské autonomní oblasti doprovázelo několik dobrých let, kdy se ekonomika a bohatství Palestinců nejvíce přiblížilo životní úrovni Izraelců, konkrétně šlo o rok 1997. Přelom milénia pak značil růst moci hnutí Hamás, oslabení pozice Jásira Arafata a roku 2000 naplno vypukla druhá intifáda, tedy opětovné lidové povstání Palestinců. Tentokrát byly konflikty o mnoho brutálnější, boje intenzivnější a právě zde leží původ dnešního konfliktu v pásmu Gazy. Druhá intifáda zcela pohřbila snahy stárnoucího Arafata o dvoustátní řešení a naopak znovu naplno propukly sebevražedné útoky vedené islamistickými militanty potlačované silou izraelské armády. Je důležité připomenout, že to byli opět Palestinci, kdo odmítl nabídku Ehuda Baraka a Billa Clintona z roku 2001, která měla přiřknout Palestinské autonomní oblasti 95 % území Západního břehu i celou oblast Gazy, plnou autonomii a finanční příspěvky Izraele na vybudování infrastruktury, školství a zdravotnictví.

Jásir Arafat byl radikály z hnutí Hamás a z Muslimského bratrstva tlačen do ultimáta, kdy požadoval návrat všech potomků Palestinců vyhnaných za Nakby i Naksy a požadoval také odsun všech Židů žijících na území oblastí palestinské samosprávy. Takový návrh byl pro Izrael neakceptovatelný a existenční hrozba návratu milionů zradikalizovaných Palestinců na území samosprávy kontrolované de facto mezinárodními teroristy byla příliš vysoká.

Roky 2001 až 2005 s sebou přinesly nebývalou četnost sebevražedných útoků často až se stovkami civilních obětí v parcích i diskotékách, které organizovali radikálové z Hamásu, Hizballáhu, Islámského džihádu a militantních křídel dalších organizací, pro které byl Arafat již příliš umírněným a z jejich pohledu slabým vůdcem. Lídr Organizace pro osvobození Palestiny a nejdůležitější osobnost novodobé historie Palestiny navíc roku 2004 umírá a v kontextu smrti Arafata se umírněnější Fatah stává oslabeným. V následujících letech začínají politice palestinské samosprávy dominovat militantní islamistické organizace, zejména pak Hamás a Islámský džihád.

Nakba, Naksa, první intifáda a druhá intifáda. Tato historická období formovaly mentalitu Palestinců v Gaze, Izraeli, Jordánsku i na Západním břehu. Z pohledu Palestinců jde o tragédie, z nichž se národ dosud nikdy nevzpamatoval. Důležité ale také je, kdo mentalitu obyvatel pásma Gazy a Západního břehu formoval a jaké osobnosti politice Palestiny dominovaly.

Po převzetí kontroly nad pásmem Gazy a Západním břehem roku 1967 probíhaly na obou územích nepokoje a sílila odbojová hnutí, z nichž nejvýznamějším byla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP, anglicky PLO) Jásira Arafata a její politické křídlo Fatah. Tento mladý a charismatický politik a vojenský vůdce určoval osud Palestiny po následujících bezmála 40 let. Arafatův slavný citát níže je k pochopení pocitů Palestinců po prohrané šestidenní válce zcela klíčový a mentalitu obyvatel území formuje i v současnosti.

Organizace pro osvobození Palestiny pod Arafatovým vedením a její teroristická odnož Černé září byla odpovědná za několik teroristických útoků nejen na území Izraele už v raných 70. letech. Jméno organizace Černé září vzniklo kvůli válce v Jordánsku, kterou roku 1970 vedl král Hussejn proti Arafatovým ozbrojencům v období 16 až 27 září. Nešlo o potyčku několika ozbrojenců, ale o plnohodnotnou válku v ulicích Jordánska, která změnila tamní vnímání Palestinců navždy. Ozbrojené brigády Arafata o síle zhruba 40 000 mužů bojovaly na území severního Jordánska proti královské armádě a hrozily ovládnutím celé severní části země hraničící s územím Západního břehu. Po jedenáctidenní válce bylo zabito zhruba 5 000 lidí a další desítky tisíc byly zraněny. Jordánci ztratili přes 600 vojáků, 120 tanků, několik helikoptér a dalšího vojenského vybavení.

Jásir Arafat po prohrané válce v Jordánsku uprchl do sousedního Libanonu. Tamní uprchlické tábory Organizace pro osvobození Palestiny okamžitě přetvořila ve výcviková centra a Palestinci se opět zradikalizovali. Trvalo pouhých pět let, než roku 1975 v zemi vypukla občanská válka a Arafatovi vojáci opět bojovali na straně protivládních muslimských milicí a přímo se účastnili bojových operací v patnáct let trvající krvavé občanské válce, jejíž důsledky cítí kdysi bohatá a pokroková země dodnes. Roku 1982 Arafat prchá v důsledku izraelské intervence do Tuniska, kde zůstal až do památného roku 1993, kdy byly podepsány dohody o vzniku Palestinské autonomní oblasti v Oslu.

V období 70. a 80. let byl Arafat hledaným mezinárodním teroristou a vůdcem teroristické organizace. Z této doby lze uvést další památný citát pronesený na půdě OSN,

Arafat za svůj život řídil, koordinoval a uskutečnil stovky sebevražedných atentátů, tisíce ozbrojených přepadení a vedl také dvě plnohodnotné války v Jordánsku a Libanonu, nikoli však v Izraeli. Byl také obratným politikem spolupracujícím se sovětskou rozvědkou, arabskými šejky i jihoamerickými marxistickými milicemi. Postupem času se ale samotný Arafat stával větším příznivcem kompromisního míru a klonil se k dvoustátnímu řešení. Byl klíčovou osobností odpovědnou za ukončení první intifády a uzavření mírové smlouvy z Osla roku 1993, díky které došlo k vzniku autonomních oblastí a Palestinci alespoň na několik let okusili růst bohatství a život v míru. Na sklonku života byl Arafat již i podle vlastních slov unavený nekonečnou spirálou zabíjení, radikalizace a války, kterou se mu ale nikdy nepodařilo úplně ukončit. Roku 2001 v reakci na násilí rozpoutané palestinskými radikály z Hamásu a Islámského džihádu v ulicích Izraele pronesl pro americkou CBS tato slova,

I lidé jako Arafat se postupem času mění a terorista, vrah i revolucionář na sklonku života zjistil, že jedinou cestou není nekonečný boj a vzájemné zabíjení, ale volba diplomacie a soužití v míru. Bylo ale pozdě, starého a umírněného vůdce vystřídala nová generace radikálních a militantních islamistů, z nichž nejvýznamější roli zastává i dnes hnutí Hamás.

Až nyní se lze vypravit do nedávné minulosti a k událostem pro dnešní vývoj v Gaze naprosto klíčovým, tedy k úpadku vlády Fatahu, občanské válce mezi Palestinci a vzestupu Hamásu roku 2006, kdy hnutí vyhrálo v oblasti s populací 1,5 milionu občanů volby. O několik měsíců později, v červnu 2007, došlo ke krátké občanské válce a ozbrojené křídlo Hamásu vzešlo vítězně, zatímco umírněný Fatah byl vojensky poražen a bezmála 200 jeho předních reprezentantů popraveno. Jak vláda militantních islamistů z hnutí Hamás pásmo Gazy změnila, lze vidět na ekonomickém výkonu obou oblastí v rozmezí 20 let.

Obě oblasti palestinské autonomie se tak liší zejména kvůli vládě Fatahu na bohatším Západním břehu a vládě Hamásu v chudé a hladovějící Gaze. Zlomovou událostí byl právě násilný převrat roku 2007, kdy absolutní kontrolu nad územím pásma Gazy získal militantní Hamás, sponzorovaný Katarem, Alžírskem, Íránem, Sýrií a libanonským Hizballáhem. Od roku 2007 pak začíná nekonečný koloběh útoků raketami na území Izraele doprovázený únosy a sebevražednými atentáty, na které Izraelci odpovídají vojenskými zásahy a útoky na čelní představitele islamistického hnutí. Operace Lité železo v roce 2009, operace Obranný sloup roku 2012, operace Ochranný val roku 2014 a další podobné konflikty vždy začaly útokem na Izrael a skončily izraelskou vojenskou odpovědí po eskalaci napětí a vlastně nikdy úplně neskončily. Jedna operace se přelévá do druhé a větší frekvence útoků je vystřídána frekvencí nižší, nikdy ale útoky neustaly a na rozdíl od Fatahu neusiluje hnutí Hamás o mír a pokojné soužití, ale o džihád a zničení státu Izrael. Dlouholetý vůdce politické odnože Hamásu, Ismaíl Haníja, vylíčil cíle hnutí přesně a poněkud děsivě 26. října 2023 slovy,

Další politik hnutí Hamás, Hamád al-Regeb, pronesl při modlitbě v Gaze v dubnu 2023 tato slova,

Jak je patrné z citátů výše, hnutí Hamás je úplně odlišnou organizací než kdy byla Organiazce pro osvobození Palestiny Jásira Arafata. Rozdíl mezi OOP a Hamásem tkví především v politice hnutí Hamás, která spočívá v odmítání jakéhokoliv vyjednávání, odmítání dvoustátního řešení a prosazování zničení Izraele všemi prostředky. Než ale popíšu politické a vojenské cíle Hamásu, je třeba také popsat siuaci v pásmu Gazy včetně demografie, ekonomiky a životní úrovně obyvatel v roce 2023 před současnou válkou.

Píše se rok 2023 a než vypukne válka v Gaze vyprovokovaná zabitím více než tisíce izraelských civilistů včetně žen a dětí, vypadá situace v oblasti o rozloze 360 kilometrů čtverečních a více než dvoumilionové populaci následovně. V oblasti je pod vládou hnutí Hamás rekordně vysoká nezaměstnanost na úrovni 45 %. HDP na hlavu obyvatele dosahuje 1200 dolarů ročně a 4,5 miliardy dolarů zaslaly do oblasti jen v roce 2022 instituce Organizace spojených národů. Z těchto finančních prostředků podle odhadů až 20 % skončilo přímo u hnutí Hamás a lze předpokládat i daleko horší skutečný stav věcí. Jen samotný Katar zaslal hnutí Hamás v období let 2018 až 2023 finanční podporu v hodnotě 1,8 miliard dolarů. Hamás před 7. říjnem zaměstnával 50 000 civilních pracovníků a 30 000 vycvičených ozbrojenců, které financoval nejen ze zdrojů získaných od OSN a spřízněných zemí, ale také z výběru cel za zboží importované do oblasti pásma Gazy. Odhady příjmů hnutí hovoří až o 14 milionech dolarů měsíčně jen za zboží proudící přechodem Salah al-Din. Takových přechodů spravoval Hamás na zemi i moři přes 38.

Jak je tedy možné, že ekonomika pásma Gazy mezi lety 2007 a 2022 klesla o 37 %? Po konci druhé intifády a následném převzetí moci nad pásmem Gazy hnutím Hamás v roce 2010 dosahoval výkon na hlavu 1930 dolarů, zatímco v roce 2022 už šlo o pouhých 1200 dolarů. Do oblasti přitom posílaly miliardy dolarů Spojené státy i Evropská unie, konkrétně odhady hovoří o zhruba 4 miliardách dolarů v období let 2014 až 2022.

Životní úroveň lidí byla před válkou na tristní úrovni. Každý druhý obyvatel pásma Gazy byl nezaměstnaný a největším zaměstnavatelem v oblasti a zároveň správní autoritou zůstávalo teroristické hnutí Hamás s více než 30 000 vojáky a 50 000 civilními zaměstnanci. Hamás kontroloval hraniční přechody, školství, policii a vydával i povolení k podnikání. Hnutí také spravovalo zaslané finanční prostředky mezinárodních organizací a vlád arabských států, z nichž největším donátorem byl právě Katarský emirát.

Často se v dnešních dnech skloňuje nutnost jednání mezi státem Izrael a hnutím Hamás. Charta hnutí Hamás, tedy její základní principy, ale příliš možností k dosažení kompromisů nepřipouští. Jak již bylo výše zmíněno, Hamás odmítá dvoustátní řešení Izraele a Palestiny, zároveň ale také odmítá i existenci samotného židovského státu. Následující pasáže z charty hnutí Hamás jsou stále platné a pro hnutí závazné,

Jak je vidno z výše uvedených citací, které pochází z de facto ústavy hnutí, s Hamásem není možné vyjednat mír, protože mír nechtějí a neuznávají. Pokud byste ale nevěřili chartě hnutí, současný vůdce Hamásu a člen pětičlenné rady vedení, Khalid Mašal, postoj vůči vyjednávání se státem Izrael upřesnil v roce 2024 následovně,

Výroky vedení hnutí i citace ze zakládajících dokumentů jasně dokládají, že lídři Hamáus nikdy o míru vyjednávat nechtěli a v minulosti šlo vždy o zástěrku k získání dalšího času k přezbrojení a výcviku nových bojovníků. Mentalita vůdců se nezměnila a dokud budou oblasti Gazy vládnout teroristé z Hamásu, nezmění se ani radikalizace tamních často živořících a militantních obyvatel. Politické cíle Hamásu je nutné vnímat realisticky, protože je dotyční myslí vážně a skrze neustálý boj udržují nad populací i teritoriem kontrolu. Díky financování z Íránu, Kataru a kontrole místního trhu navíc lídři hnutí značně bohatnou a mohou si dovolit exil v luxusu, zatímco na Gazu dopadají bomby a v ulicích zuří boje.

Až nyní lze odpovědět na otázky v úvodu textu a pochopit přístup arabských států k obyvatelům pásma Gazy, který je pragmatický i kvůli četným historickým zkušenostem s destabilizací celých států.

Nikdo nechce následovat příklad Jordánska v roce 1970, které si muselo s radikálními uprchlíky z Palestiny poradit až vojensky a Libanonu, jehož bohatství se rozplynulo v nekonečné a krvavé občanské válce. Z těchto důvodů odmítají uprchlíky z Gazy všechny sousedící arabské státy s minmem výjimek a Egypt odmítá i přesun zboží v obavách z pašeráckých aktivit. Z blokování humanitární pomoci je přitom osočován pouze Izrael, ale na účast Egypta se zapomíná a 13 kilometrů dlouhá hranice s pásmem Gazy zůstává hermeticky uzavřená i z této strany.

Zatímco Palestinci ze Západního břehu cestovat mohou a často pracují například v Kataru, Saúdské Arábii i Evropské unii, občané Gazy víza nezískají a v současnosti je pro ně cestování nemožné. Izrael z pochopitelných důvodů lidi na své území nevpustí v obavě z útoků, stejně ale koná i Egypt, Jordánsko a další státy. Izrael tak v reakci na útoky z října roku 2023 čelil nelehké volbě - po smrti více než 1 200 civilistů nebylo možné na útoky nezareagovat a situaci v pásmu Gazy lze vyřešit jen tehdy, skončí-li kontrola hnutí Hamás nad malým teritoriem s ohromnou četností populace o výši 6000 obyvatel na čtvereční kilometr.

Nic jiného než moc Hamásu zlomit a trvání 20 leté vlády teroristické organizce, během které vyrostly celé dvě generace Palestinců, navždy ukončit. Vzhledem k ustavující chartě hnutí, cílům politických představitelů hnutí i jejich agendě nelze předpokládat odstavení Hamásu jiným způsobem než za pomocí síly. Civilisté v oblasti ale zůstávají jako rukojmí a nikdo včetně nejbližšch arabských států s populací přes 500 000 milionů obyvatel uprchlíky nechce přijmout.

Oblast Gazy není problém Palestiny nebo Palestinců. Z celkového počtu 15 milionů Palestinců jich v Gaze žijí pouhé dva miliony. Další dva miliony těch v Izraeli přitom dlouhodobě udržují s Izraelci mírové soužití, jsou držiteli občanství a o to stejné se snaží i ti na Západním břehu a v Jordánsku. Problémem Gazy je radikalizace, chudoba a militantní politika hnutí Hamás. Jakmile byla oblast předána izraelskou vojenskou správou Palestinské autonomní oblasti, trvalo mezi lety 1995 a 2000 pouhých pět let, než došlo k radikalizaci a opětovnému rozpoutání konfliktu. I po tomto konfliktu předali Izraelci oblast znovu a kompletně se vzdali pravomoci nad územím ve prospěch palestinské samosprávy. Stačily pouhé dva roky a oblast opět ovládli radikálové a tentokrát umírněné Palestince rovnou popravili.

Existují tedy pro budoucnost oblasti Gazy politická a teritoriální řešení? Podle mého názoru ano, ale obě jsou značně komplikovaná.

Již v 70. letech diskutovali Izraelci možnost cizí správy oblasti Gazy. Tenkrát se zvažovalo opětovné převedení oblasti pod správu Egypta a ukončení okupace izraelskou armádou. Egypťané ale odmítli. Izrael se dlouhodobě, jak dokazují i dvě kompletní stažení z oblasti v letech 1995 a 2005, snaží oblast přenechat správci, který by komplikovanou oblast pozvedl a vymýtil radikalizované milice. Dosud se to ale nepodařilo zejména kvůli financováni Hamásu Íránem, Katarem a dalšími zahraničními dárci. I proto útok na vedení hnutí Hamás neodsuzuji a vnímám jej jako oprávněnou sebeobranu Izraele srovnatelnou s dopadením Usámy bin Ládina v Pákistánu. I po útoku na velení Hamásu zůstává hlavním problémem Gazy neochota arabských států skutečně pomoci, nikoli pouze rétoricky podporovat Palestinu a odsuzovat zásahy Izraele.

Změna přístupu arabských zemí je v blízké budoucnosti nepravděpodobná a na stole tak zůstává pouze varianta obnovení palestinské samosprávy bez účasti i vlivu Hamásu, tedy návrat k původnímu dvoustátnímu řešení. K tomu je ale nejprve potřeba islamistické hnutí vojensky porazit, protože jiná cesta i vzhledem k výše uvedeným politickým cílům teroristické organizace neexistuje. Izraelci se nachází v nepředstavitelné pozici, kdy na zvěrstva 7. října 2023 reagovali komplikovanou a krvavou protiteroristickou válkou v oblasti, ze které nemohou jen tak odejít a znovu jí potřetí zanechat svému osudu. Zároveň ale Izraelci nemohou plnohodnotně zaútočit, protože údery v extrémně zalidněné oblasti nenávratně dopadnou i na tisíce civilistů a židovskému státu způsobí reputační problémy takového významu, že oprava potrvá klidně i několik desítek let, což již současné protiizraelské protesty v Evropě dokládají.

Problematika Gazy je ale oběma tábory pozorovatelů vykládána černobíle. Podporovatelé Izraele nevnímají radikalizaci židovských nacionalistů typu Beca'ela Smotriče a přeslechnou jejich často šílené nápady a odpůrci Izraele zas zapomínají na skutečné záměry, cíle a proklamace palestinských teroristů z Hamásu i dřívější názory lídrů militantní OOP, jejichž slova i činy nenávratně mentalitu oblasti Gazy formovaly.

Nejdelší text, který jsem kdy napsal, nemohu zakončit jinak než citátem bývalé premiérky Izrale, Goldy Meirové.

„Nelze vyjednat mír s někým, kdo vás přišel zabít.“

Slova Meirové by měli pamatovat i ti, kteří odsuzují zásah Izraele proti lídrům teroristické organizace Hamás na území Kataru. Vůdci teroristů totiž žijí v luxusu a občané Gazy, jejichž blahobyt a životní uroveň měli právě oni dotyční zajistit, v mezičase hladoví a trpí. Byl to právě Hamás, kdo obyvatelům Gazy nejprve v roce 2007 a potom i v roce 2023 nenávratně ukradl budoucnost.

Knihy k tématu, z nichž je čerpáno v článku: