Článek
Není to ani měsíc od posledního poděkování a opět mou tvorbu odebírá dalších 500 lidí, což mne na jednu stranu těší, ale také mne to vede k jisté odpovědnosti. Jestli jste to se mnou vydrželi doposud, zřejmě vám je jasné, co se mi přibližně honí v hlavě a jaké mám názory na rozličná témata současnosti.
Nejprve se ale vyjádřím k tématu, které často českou veřejnost polarizuje nejvíce, tedy k české politice. Asi jste si všimli, že namísto kritiky Babišovy vlády za prosazovanou politiku volím jiný, širší výběr témat a akcentuji zejména důvody, proč většina České republiky v prvé řadě Andreje Babiše i po 13 letech jeho politického působení zvolila, a to rekordním počtem hlasů. Přeje-li si člověk vyhodnotit skutečné nálady veřejnosti a ony důvody, proč Babiš dominuje, je si třeba nalít čistého vína. Společně se synem máme takovou zálibu. Když máme čas, jezdíme po České republice zkoumat tuzemské geologické poklady a sbíráme suvenýry v podobě minerálů, zkamenělin, drahokamů a dalších krás přírody.
Zde nastává ona komplikace. Geologické bohatství České republiky nelze najít v Praze, v Brně nebo v jiných metropolích a je třeba navštívit často odloučené lokality, jakými jsou Litoměřice, Tanvald, Ostrov u Karlových varů, Semily či Jáchymov. Jelikož bydlíme v Praze a nejen já, ale i má žena pracujeme a byli jsme požehnání tím, že se nám daří a vybudovali jsme si potřebné zázemí, často zapomínáme na reálie života ve výše uvedených městech. Někdy máme také tendenci podlehnout iluzi, že naše hodnoty odpovídají hodnotám občanů Tanvaldu, Ostrova, Jáchymova, ale i Orlové, Karviné či Havířova. Asi není třeba dodávat, jak v uvedených městech dopadly loňské sněmovní volby - s přehledem, často i se zisky přesahujícími 50 %, ovládl tamní politiku jednoznačně Andrej Babiš.
A víte, co tamní občané z celého srdce nenávidí? Bohaté - v jejich vidění světa - Pražany, kteří jim diktují, co si mají myslet. Hodnoty obyvatel metropolí jsou diametrálně odlišné od hodnot občanů z malých a často méně bohatých měst. Z toho pramení i ono nepochopení současné politické situace. Z pohledu Pražana bych jen těžko našel rozdíly v hodnotách Jana Lipavského, Zdeňka Hřiba, Luďka Niedermayera, Víta Rakušana, Martina Kupky a Jana Bartoška. Všichni nabízí „ty správné“ hodnoty, ale komu je nabízí? Jen těžko je nabídka lákavá pro lidi z Karviné, Havířova, Orlové, Litoměřic, Chebu či Sokolova. To je ten zásadní společenský problém - v těchto lokalitách ovládá politiku na nejnižší úrovni hnutí ANO, čímž také definuje to, co si lidé s politikou spojují. Kde jsou starostové za KDU, politici z ODS, Pirátů a Top 09, kteří by skutečně odpovědně řešili problémy místních a nabídli alternativu Babišově hnutí? Nechci se stát pokrytcem, proto také tyto lidi neodsuzuji a jejich volbu respektuji, protože bych se v jejich pozici pravděpodobně rozhodl obdobně. To ale neznamená, že jsem z toho šťastný, nebo že bych takovou politiku podporoval. Nevidím ale jakýkoli seriózní pokus směřující k tomu, snad s výjimkou Jana Grolicha, aby se situace narovnala.
Bez práce nejsou koláče - tak praví staré české pořekadlo. A je to pravda, ani bez politické práce nejsou ony politické koláče ve formě podpory stran a hnutí s názory oponujícími Andreji Babišovi. Důvod je přitom prostý, zástupci Babišovy opozice nejsou schopní tato témata efektivně komunikovat na nejnižší politické úrovni, tedy na úrovni komunální a krajské. Jak si pak vysvětlit, že Babišova volební vyzyvatelka, koalice SPOLU, nominovala v Moravskoslezském kraji, nejtěžším volebním kolbišti, na prvním místě nenáviděného, nekompetentního a neschopného Zbyňka Stanjuru, kterého voliči následně odmítli a navolili jiné, tolik nepreferované kandidáty? Totální arogance a nepochopení situace, což ale Babišovi notně hraje do karet, ostatně proto také vyhrál volby.
V roce 2021 pro mne Petr Fiala reprezentoval naději. Proto jsem jej také volil. Ale o čtyři roky později, v roce 2025, již reprezentoval aroganci. Stejně, jako na své děti kladu vysoké nároky, vyšší než kladou ostatní, kladli také voliči Petra Fialy na pětikoaliční vládu vyšší nároky, než jaké kladou voliči Andreje Babiše na hnutí ANO. Pokud si Fiala přál uspět, měl jednoduše pracovat více, témata komunikovat lépe a vyhodit Mikuláše Beka, případně i Annu Hubáčkovou a Zbyňka Stanjuru hned, jakmile se prokázalo, že jsou zmínění nominanti neschopní a skutečnou politickou práci odvést neumí.
Fialův mandát byl propůjčen milionem voličů, jejichž hlasy pro ČSSD, KSČM a Přísahu propadly. Premiér měl jedinečnou šanci tento mandát využít a oslovit i občany Litoměřic, Karviné, Havířova, Orlové, Tanvaldu a dalších měst, k čemuž ale nedošlo. Důvěru občanů těchto měst si vysloužil Andrej Babiš a je nutné se ptát, proč tomu tak je. Před čtyřmi lety se vítězoslavně Petr Fiala s dalšími čtyřmi lídry politických stran postavil na tribunu, aniž by však respektoval skutečné volební podnebí v České republice, jehož zpětný ráz strany bývalé vlády pocítily v říjnu roku 2025. Dokud se tato rovnováha politické moci v Praze a regionech nesrovná a dokud nebudou politici samozvaných demokratických stran ochotní tyto občany oslovit, nezmění se zhola nic. O tomto fenoménu mluví Jan Grolich, Martin Kuba, ale ostatní lídři, zejména politici Top 09, Pirátů a ODS, tuto realitu odmítají.
Tyto reálie ignorovali ve Spojených státech, nyní mají Trumpa. Tyto reálie ignorovali ve Velké Británii, a nyní hrozí vítězství Nigela Farage. I v Německu se Angela Merkelová a Olaf Scholz zaklínali demokracií, jen aby průzkumům dominovala AfD a Friedrich Merz usilovně bojuje s Německem i Evropskou unií, jen aby dokázal politicky přežít a nabídl Němcům alternativu k jednoduchým, krátkozrakým a nebezpečným řešením. Jiní nejsou ani představitelé Evropské unie. Ti pro změnu oprášili tezi dvourychlostní Evropy v podobě Francie, Německa, Itálie, Nizozemska, Španělska a Polska, aniž by si však uvědomili, že socialisté ze Španělska podceňující vlastní bezpečnost jen těžko najdou shodu s Poláky, kteří vnímají bezpečnost jako klíčové politické téma rezonující napříč polskou veřejností.
Je zajímavé, že onu politickou vyprázdněnost neprezentují postkomunistické státy střední a východní Evropy. Naopak, Pobaltí, Polsko, ale i Česká republika pracují více než Německo, Francie a Itálie, potácející se ve vlastní iluzi velikosti a v kontextu Evropské unie jsme nyní my ti výkonnější, flexibilnější a sebevědomější. Časem si i Slováci nebo Maďaři uvědomí, že nelze naději hledat v izolaci a pseudopatriotismu, čímž nevyhnutelně dojde ke zformování politického bloku středu, východu a Skandinávie, jejíž lidři stále nezapomněli na to podstatné. Je pozoruhodné, jak Němci vnímají dvourychlostní Evropu bez Estonska, Finska, Švédska, Řecka, České republiky, Belgie, Dánska nebo Rumunska. Někdy se lze shodnout i s Donaldem Trumpem - jeho slova o krizi západní Evropa jsou skutečně pravdivá, jen si je prezident USA vykládá po svém a sleduje své zhoubné záměry.
Jsem přesvědčen, že se spolu občané České republiky musí naučit mluvit a přejít i názorové rozepře, aby se dobrali toho skutečně podstatného. Také se obávám, že Evropská unie s dnešním vedením podléhá stejné iluzi jako Petr Fiala. Šéfka komise i parlamentní lídři zapomínají na to, že mohou být v následujících volbách bez náhrady vyměněni a volič se nebude ptát na jejich hodnotový žebříček, nýbrž na to, co pro voliče prosazovali a jak hospodařili se svěřenými mandáty. Někdy je dobré vyjet mezi lidi a navštívit i ty kraje, kde žijí lidé, kteří vnímají politiku jinak a nejsou pro ně určující hodnoty, nýbrž výsledky. Ono ani malé městečko v Toskánsku či vesnice v Burgundsku není výkladní skříní Evropy a navštívíte-li tyto lokality, pochopíte také současné rozložení politických sil nejen v České republice, ale i napříč Evropou.
Má moudrá žena mi před necelým týdnem ukázala zajímavou statistiku. V České republice je zhruba 60 000 lidí s čistým majetkem v hodnotě více než 1 milionu dolarů. Jelikož se pohybuji v Praze, znám úspěšných podnikatelů, dědiců a vrcholných manažerů více než dost. V rámci republiky je ale počet těchto lidí zcela nepodstatný a ve volebním vyjádření by tato skupina reprezentovala zhruba 1,2 % voličů. Pod unijní hranicí příjmové chudoby přitom žije celá pětina domácností a Češi jsou na tom lépe než státy západní Evropy.
Nepochopíme-li toto rozložení sil, neovlivníme ani politiku. Jakmile se politici nezačnou zajímat o méně privilegované, méně hlasité, leč početné skupiny obyvatel, k narovnání politických sil nedojde. Zvolení Miloše Zemana mělo být v tomto ohledu varováním, které ale tuzemská scéna ignorovala a nevyslyšela.
Všem čtenářům tak děkuji za důvěru, sledování a podporu, díky které mám stále i po roce chuť psát nadále. Nebudu ale ideologickým arbitrem, natož abych se snažil jakkoli politicky vyhranit, to mi dle mého názoru nepřísluší. Těším se, až Andrej Babiš zveřejní podrobná data k navrženému rozpočtu a hodlám o chybách současné vlády informovat svědomitě, objektivně a stejně urputně, jako jsem vystavil vysvědčení rozpočtovému fiasku Zbyňka Stanjury. Snad vás mé texty obohatí, ale také dovedou k zamyšlení, polemice a třeba i k rozšíření povědomí o poměrech ve světě.
Pokud se mnou nesouhlasíte, případně byste mne chtěli opravit a nabídnout i jiný pohled, napište mi e-mail. Pojďme debatovat, polemizovat, inspirovat, ale i kritizovat a polarizovat. Pokaždé však konstruktivně, bez krátkozrakých urážek a pomluv, které jen vytváří tlak a protitlak na obou stranách politického spektra. Příklad onoho protitlaku nyní cítí voliči Fialovy vlády, kteří nerozumí, jak jen mohl Andrej Babiš opět vyhrát volby. Odpověď je přitom jednoduchá - Petr Fiala byl příliš pohodlný a přesvědčený o své vlastní pravdě i neomylnosti. Zapomněl na skutečné rozložení sil mezi regiony a metropolemi, čímž naprosto podcenil vlastní síly a nevyhnutelně zemi opět předal Andreji Babišovi.
Fialova cesta nezafungovala. Buďme tak lepší než on a komunikujme napříč politickými tábory, regiony a zájmovými skupinami. Polarizace společnosti je uměle vytvořená a hraje politikům do karet. Pokud by se občané sešli a klíčová témata prodiskutovali, zjistili by, že nejsou až tolik odlišní a najdou kompromis i ve chvíli,kdy jej jejich volení zástupci odmítají. Moc bych si tedy přál, abychom k sobě opět po osmi letech rozdělení do nesmiřitelných táborů našli cestu.
Děkuji vám za projevenou důvěru i zájem.
