Článek
Dnešní článek je apolitický a v textu nebudu rozebírat plány jednotlivých stran, nýbrž rozdíly mezi dobrým a špatným státním dluhem. Česká republika totiž bude zcela jistě v následujících letech vykazovat deficitní rozpočty a jen tento fakt nemusí být nutně špatně. Politici musí řešit podfinancovanou bezpečnost, investice do dopravy, energetickou situaci země a zanedbané regiony, což jsou oblasti, které nepočkají a mají přímou souvislost s růstem ekonomiky, krizí bydlení a životní úrovní českých občanů. Vyšší zadlužení ale zároveň často politiky inspiruje k uplácení voličů výdaji, které si stát jednoduše nemůže dovolit a dopad takových finančních injekcí je pro rozpočet i budoucí hospodaření státu pouze a jen zhoubný.
Než se vrhnu do popisu klíčových investic, na které by politici v České republice rozhodně peníze najít měli, přiblížím situace v Maďarsku a Polsku, což jsou dva státy s vysokými státními deficity, ale jen jedna země investuje správně, zatímco ta druhá rozhazuje ohromné částky bez většího efektu na ekonomiku. Na těchto dvou příkladech lze vysvětlit, že existuje dobrý dluh a špatný dluh, zatímco výše státního deficitu není určující do té doby, plynou-li prostředky do efektivních a návratných projektů.
Poláci dluží za infrastrukturu a bezpečnost, Maďaři zavádí 14. důchod a potravinové lístky
Polsko a Maďarsko jsou dvě porovnatelné postkomunistické země, jejichž vlády v uplynulých letech hospodaří s vysokými deficity a jedné zemi se nebývale daří, zatímco ta druhá se topí ve vysoké inflaci, zhoršující se životní úrovni a potýká se také se stagnující ekonomikou.
Obě země čelily pandemii koronaviru v letech 2020 až 2022 a Poláci zadlužili státní rozpočet v obou pandemických letech o 6,9 a 1,9 % HDP, zatímco Maďaři si počínali podobně, ale dluhy dosáhly ještě vyšších částek, konkrétně 9,4 a 7,1 % HDP ve stejném období. Rozdíl lze hledat zejména v účelnosti výdajů - Polsko se rozhodlo ekonomiku oživit rozsáhlým infrastrukturním investičním programem a snížením DPH na potraviny či paliva a Maďaři mezitím stropovali ceny potravin, energií či paliv a poskytovali rozsáhlé dotace podnikům a masivně navyšovali mzdy ve státním sektoru. Obě řešení fungovala - maďarské i polské HDP rostlo rychleji než výkon České republiky a k oživení o 4 až 5 procent došlo u obou zemí téměř okamžitě již v letech 2022 a 2023. O rok později se ale projevuje neúčelnost maďarských a rentabilita polských investic. V období 2023 a 2024 obě země nadále hospodaří se schodky, ale HDP již roste jen Polsku kumulativně o 6 % za oba roky a Maďarsko začíná trápit silná inflace ve spojení s poklesem HDP o 0,9 % v roce 2023 a růstem o pouhých 0,5 % v roce 2024.
Dnes je Maďarsko nejméně rostoucí zemí s nejvyšší inflací a nejvyšším zadlužením ve středoevropském regionu, zatímco růst Polska obdivuje celá Evropa a projevuje se přímo i na růstu životní úrovně Poláků. Plánovaný deficit Maďarska je na úrovni 4,9 % HDP a Polsko bude podle OECD hospodařit se schodkem na úrovni 5,8 % HDP.
V dnešní době čelí Viktor Orbán skomírající popularitě a v čase, kdy ekonomika roste zcela bezvýznamně a inflace v Maďarsku dosahuje více než 4 %, slibuje zavedení 14. důchodu a rostoucí ceny řeší tak, že zavedl pro 25 % nízkopříjmových maďarských důchodců potravinové lístky, čímž kompenzuje tristní stav způsobený především hospodařením státu. Poláci dokončují infrastrukturu, investují do univerzit, bezpečnosti i nových jaderných elektráren a jejich zadlužení tvoří z 4 % jednorázové a návratné výdaje, zatímco 80 % deficitu Maďarska je způsobeno vládními subvencemi, cenovými stropy a rozhazovačnou sociální politikou.
Dva odlišné přístupy a dva typy dluhu, který ale na papíře vypadá na první pohled stejně. Jeden typ dluhu je přínosný, druhý je zhoubný.
Dostavba dálnic souvisí s krizí bydlení i rozvojem regionů
Polský a maďarský příklad uvádím kvůli urgenci některých investic v České republice, které si současný státní rozpočet nemůže dovolit, ale tuzemská ekonomika si odložením realizace těchto investic podsekává sama pod sebou pomyslnou větev. První a nejdůležitější kapitolou jsou dopravní stavby, především dostavba dálniční sítě a sekundárně také vybudování vysokorychlostní železnice. Na první pohled se může zdát, že jde pouze o řidiče a čas strávený na silnici či železnici nijak zvlášť neovlivní ekonomiku nebo životní úroveň, to je ale zcela mylný předpoklad. Propojení České republiky dálniční a železniční sítí má úzkou souvislost na vyrovnání životní úrovně mezi regiony a druhotně je infrastruktura přímo navázaná na krizi bydlení, kdy neustále rostoucí ceny bytů a nájmů ve velkých městech drtí mladou generaci a začínají dopadat i na střední třídu.
Pokud bude možné dojet z Prahy do Karlových Varů za 75 minut nebo do Písku či Mladé Boleslavi za půl hodiny, je zcela logické, že i v dotčených lokalitách vzniknou provozy, firmy a rezidenční oblasti navázané na blízké aglomerace a ekonomická centra nejen na území České republiky. To ukazují i případy Znojma a Břeclavi. Obě města jsou poblíž hranic s Rakouskem a zatímco Znojmo je větším sídlem než Břeclav a historicky má silnější ekonomickou tradici, v Břeclavi pobírají lidé vyšší mzdy a přitom za nájemné či koupi nemovitosti zaplatí méně. Příčinou tohoto stavu je infrastruktura a zatímco Břeclav je propojena dálniční sítí s Rakouskem i Brnem, Znojmo na svou dálniční přípojku teprve čeká a do roku 2050 se jí zřejmě podle studie Ministerstva dopravy ani nedočká.
Stejně lze hovořit o Mladé Boleslavi a Kolíně, kde první zmíněné město láká investory a tamní obyvatelé pobírají neobyčejně vysoké mzdy a Kolín zatím v rámci statistik Středočeského kraje zaostává. Opět dělá rozdíl zejména infrastruktura, na kterou je navázaná i životní úroveň místních a jejich ekonomické možnosti.
V současnosti se i kvůli nejasnostem kolem rozpočtu Státního fondu pro dopravní infrastrukturu vedou dlouhé debaty o tom, jak si vysoké nakumulované investice republika nemůže dovolit, aby se dále nezadlužovala. Přitom je debata zcela zcestná - čím dříve ke stavbě infrastruktury dojde, tím dříve se peníze i růst ekonomiky vrátí a jde tak o náklad jednorázový a navíc i návratný. Zadlužit se kvůli propojení Karlových Varů s Prahou, Budějovic s Rakouskem nebo hradecké dálnice s Polskem není otázka rozpočtové odpovědnosti, ale jde o nutnost, jednorázový výdaj a návratnou investici.
Pro vysvětlení návaznosti infrastruktury na krizi bydlení si vypůjčím slova Ondřeje Boháče, ředitele pražského Institutu plánování a rozvoje (IPR). Současný stav, kdy se občané z měst bez dostatku infrastruktury stěhují do regionálních metropolí, je pro ekonomiku nejen neúměrně nákladný, ale přímo také vytváří krizi bydlení. Přehršel poptávky po bydlení v Praze šroubuje ceny nemovitostí i nájmů nahoru a díky vzniku satelitních městeček, která slouží pouze k ubytování a následnému tranzitu zpět do Prahy, pak v Praze kolabuje doprava, přehlcuje se systém školství a tato městečka k ničemu ve svém důsledku neslouží, protože na vlastním území generují nulový přínos. Infrastrukturou tak nejsou jen dálnice a železnice, ale také adekvátní důraz na dostupnost školství, zdravotnictví a sportu v lokalitách mimo metropole, na což lze navázat adekvátními ekonomickými příležitostmi, které se ale bez rychlostních silnic, dálnic a moderních železnic neobjeví.
I pokud by měl stát hospodařit s deficitem 500 miliard a dostavět v rekordním čase maximum dálniční sítě, neměl by být takový krok vnímán negativně. Jde totiž o dobrý dluh, který se vyplatí. Dalšími příklady dobrého dluhu jsou nejen koncepční investice do energetiky, školství a zdravotnictví, ale také do bezpečnosti. Ve všech těchto oblastech by ale měla nová vláda klást důraz na účelnost a návratnost. Občané by pak neměli sledovat výši státního schodku, ale pouze výši a účelnost investic a protestovat tam, kde jde o pouhé rozhazování a podpořit ty návratné projekty, které poslouží tuzemské ekonomice a občanům dlouhodobě.
Česká republika si stále může dobrý dluh dovolit
I Maastrichstská smlouva a související kritéria hovoří o zdravé úrovni dluhu vůči HDP ve výši 60 %. Většina zemí Evropské unie ale tento standard nedodržuje a průměrné zadlužení států sedmadvacítky proti ekonomickému výkonu dosahuje 81 %. Zároveň je Česko premiantem mezi svými sousedy a se schodkem státních financí na úrovni 43 % HDP je nejzdravější ekonomikou v porovnání s Rakouskem, Německem, Polskem i Slovenskem.
Existují ale investice, ve kterých zásadně zaostáváme, například již výše uvedená infrastruktura, dobudování nových jaderných zdrojů kvůli opuštění uhlí a energetické soběstačnosti, ale také zaostáváme v bezpečnostních výdajích a jejich účelnosti, což je stále relevantní oblast hodná pozornosti. Platy státních zaměstnanců, výše valorizace důchodů a navyšování sociálních podpor a rozličných dávek je jistě po chuti mnoha voličům, nejde ale rozhodně o účelný výdaj, natož o dobré využití dluhu. Stát nemá lidi živit, ale role státu spočívá ve vytvoření legislativního prostředí doprovázeného sociálním systémem, veřejným zdravotnictvím a společensky schválenou mírou dalších veřejných služeb. V období konjunktury platí stále stejné pravidlo - soukromý sektor táhne ekonomiku a při růstu HDP jej následně dožene stát růstem platů ve veřejném sektoru, protože až po nárůstu výběru financí lze přikročit k jejich rozpuštění do stovek tisíc státních zaměstnanců. Opačný postup, jak ukazuje Maďarsko, dlouhodobě vytvoří více problémů než vyřeší.
Stát si zřizujeme především proto, aby mohli jednotliví občané uspět v práci, podnikání i rodinném životě. Infrastrukturní, energetické, bezpečnostní a proinvestiční projekty jsou tak prostorem, kde zadlužení státu nemusí nutně znamenat cokoli špatného, ale na druhé straně mnoho států - Českou republiku nevyjímaje - zachvátila během pandemie a následné energetické krize způsobené válkou na Ukrajině rozhazovačná horečka, jejíž důsledky dnes decimují ekonomiky Maďarska, Francie, ale i Slovenska a Velké Británie. Naopak jiní, kteří rozhazování státních financí pojali jinak nebo jej úplně vynechali, dnes prosperují a zde lze jmenovat Polsko, Itálii, Estonsko nebo i Irsko. Pro Českou republiku, jejíž veřejné finance lze stále hodnotit jako zdravé, může být zadlužení krátkodobým motorem ekonomiky a skrze vyšší investiční deficity také můžeme vyřešit některé odvěké problémy a historické dluhy. Dluh nemusí být nutně špatný, je ale nutné sledovat účelnost a návratnost státních schodků. Česká republika si navíc může několik let účelného deficitního hospodaření dovolit a zastavení či odložení infrastrukturních staveb a dalších plánovaných projektů by dnes nepřineslo nic dobrého, ačkoliv bychom se krátkodobě mohli chlubit fiskální konsolidací.
Při zvolení opačného přístupu, rozplánujeme-li například dostavbu Dukovan i Temelína zároveň a poskytneme-li fondu SFDI potřebné finance, se není třeba zadlužení bát, naopak půjde o racionální a efektivní využití financí, které se do státní kasy v blízké době opět vrátí. Nabereme-li v dnešní silně proinvestiční a zlomové době trochu toho dobrého dluhu, bude to jedině dobře.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
