Článek
Občas na mě na facebooku vyskočí všelijaké videa ze zahraničí, na nichž jsou lidé, kteří trpí nějakou úchylkou. Nevím, jestli se to točí jenom pro zviditelnění, nebo jestli někdo opravdu může být závislý třeba na pojídání popela svého životního partnera. Nad těmito bizáry většinou s manželkou Věrou (32) mávneme rukou, že už se svět asi zbláznil, ale když jsem jednoho takového pána sám potkal, nakonec jsem byl rád.
Nešťastný střet při nohejbale
Bydlíme s Věrou a naši dcerou Mončou (6) na malé vesnici v domě po babičce. Řekl bych, že si nemáme na co stěžovat, v penězích se sice nekoupeme, ale hlavně, že jsme všichni zdraví. Pracuju už třetím rokem jako skladník ve firmě a i když to není vždy ideální, tak jsem tu docela spokojený. A abych byl spokojený i v osobním životě, chodím si jednou týdně vyčistit hlavu s kluky z vesnice a jdeme si zahrát nohejbal. Ten se mi však stal naposled osudným.
Zrovna jsem se chystal smečovat a v tom jsme se s kamarádem Jirkou nešťastně střetli na síti. Po obrovské bolesti jsem skončil v nemocnici se zlomenou holenní kostí. Nebyl jsem nadšený, že se zrovna vyřadím z provozu, ale doktor mě uklidnil, že do šesti týdnů bude dole. Největší radost ze sádry měla Monča, která mi chtěla nohu hned pokreslit, tak jsem ji dovolil malý obrázek, Doma jsem si aspoň dohnal resty ze svého filmového světa a v klidu se dodíval na svoje oblíbené sci-fi seriály a filmy.
Anonymní inzerát na odkup sádry mě zaujal
Když už se blížil termín sundání sádry, uviděl jsem facebooku ve skupině bazaru inzerát anonymního chlapa, který chtěl odkoupit použitou sádru, kterou měl někdo na sobě a prý nejlépe, co nejvíce nošená. Zatímco většina lidí mu pod příspěvkem nadávala do úchylů a posílala mu zamračené a zvracející smajlíky, tak mně se v očích mezitím protočily dolary.
Řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám a anonymnímu chlápkovi jsem odepsal, že mu sádru klidně pošlu. Netrvalo dlouho a odepsal, že chce poslat fotku a pak se domluvíme na ceně. Když jsem fotku poslal, napsal mi, že mi za ní dá čtyři tisíce. Byl jsem v šoku, že by mi někdo chtěl zaplatit tolik za použitou sádru. Volal jsem nadšeně na manželku a ta jen mimochodem prohodila: „No jen aby to nebyl nějaký podvodník, nebo někdo kdo si z tebe dělá srandu,“
Starý trik na zvýšení ceny
Po jejích slovech mě nadšení trochu opouštělo, ale vrátil jsem se k mé odpovědi a rozhodl jsem se zkusit malý trik. Napsal jsem mu, že je to málo, že mám někoho, kdo dá 5 tisíc a celý zvědavý jsem čekal na opověď. Neznámý pan napsal: „Poslední nabídka 6.000 Kč, jinak nemám zájem. Hned jsem souhlasil a napadlo mě, že musí být asi obzvlášť zoufalý, když nabízí tolik peněz.“ Zbývalo dořešit jak proběhne předání. Pán nechtěl poslat peníze předem, já zas nechtěl nic posílat na dobírku, zbývalo tedy osobní předání. Prý to má k nám dvacet kilometrů, tak si pro ní dojede. Byl jsem rád, že jsme zatím domluvení a další týden jsem šel sundat sádru.
Sundání sádry u doktora
Když jsem byl u doktora, začal jsem na něho po chvilce blekotat, jestli bych si nemohl nechat sádru na památku. Doktor se usmál a povídá: „No to se ví, že můžete. Takový krásný obrázek si musíte přece schovat,“ řekl mile a podíval se na malůvky od mé dcery, kde bylo malé sluníčko a kytička s motýlkem. Trochu jsem se zastyděl, že malůvku dcery si nenechám, ale pro jistotu jsem si ji pak vyfotil na mobil. Za chvíli byla sádra dole a doktor se semnou s úsměvem loučil: „Tak snad se tu už nepotkáme,“ Usmál jsem se na pozdrav a jel se sádrou domů.
Sraz s chlapem z inzerátu na parkovišti
Mezitím jsem zkontaktoval pana z bazaru, že už je sádra dole a on mi napsal, že by si pro ní za dvě hodiny přijel, jestli mám čas. Čas jsem měl, ale nechtěl jsem se ukazovat na vesnici, tak jsme si dali sraz ve městě na parkovišti před supermarketem. Čekal jsem asi pět minut, když dorazil chlápek asi šedesát let v luxusním sporťáku. Představil se mi jako Honza, ale kdo ví, jestli to bylo jeho opravdové jméno. Musím říct, že bych to vůbec do něho neřekl. Od pohledu to byl pěkně oblečený chlap, klidně to mohl být i nějaký úspěšný manažer. Vytáhl peněženku a dal mi k přepočítání šest tisícovek. Peníze jsem zkontroloval a předal mu tašku ze sádrou. Jak jsem ho tak pozoroval, tak oči mu přitom svítily, jak kdyby dostal nějaký vysněný dárek k vánocům. Honza mi poděkoval a popřál mi hodně zdraví.
Jel jsem domů a tam jen Věra nad penězi kroutila hlavou a povídá: „Nikdy bych nevěřila, za co jsou lidi schopni zaplatit. To bych si ten nos raději nechala zasádrovat, než abych si čuchla k tvojí sádře. Tak snad si to čmuchal užije,“ zakončila pobaveně. Vyprskl jsem smíchy a nakonec jsem se radoval i po druhé. Za zlomenou nohu jsem totiž dostal 25 tisíc z moji pojistky na úraz. Ale i tak raději doufám, že se mě příště nějaké úrazy vyhnou obloukem.
