Článek
Už tak nějak od mala jsem věděla, že jednou chci být paní učitelka. Za svým snem jsem si tvrdě šla a pilně se připravovala na přijímačky pedagogiky předškolního věku na vysoké škole. Jakmile jsem pak zjistila, že jsem se na školu dostala, skákala jsem metr vysoko. Studium mě velmi bavilo a praxe s dětmi mě naplňovala.
Hlídací babička pohlídá králíčka
Když jsem ve třetím ročníku dostala nabídku na půlroční stáž v USA, byla jsem nadšená. Pocházím z malé vesnice a celý život jsem se podívala maximálně do Chorvatska nebo Itálie, ale Spojené státy, to byl sen! Hned jsem tu novinu volala všem doma. „Ivetko, tak to moc gratulujeme! A co budeš dělat s Kvídem? Víš, že my bychom na něho neměli čas,“ upozornila mě mamka. „A jo, Kvído. Skoro jsem na něho zapomněla, zeptám se babičky,“ řekla jsem ji ještě v euforii.
Sice bydlím s dvěma kamarádkami v menším bytě, ale to by Kvído jejich péči nemusel přežít, běželo mi hlavou. Jsou věčně v tahu a kdo ví, kdyby si na mého králíčka vůbec vzpomněly. Vzala jsem si do náruče svou malou hnědou zakrslou kuličku a volala jsem babičce, zda ji na půl roku nemůžu nechat v její péči. A ta mě nezklamala a hned mi řekla:. „Ale jistě Ivetko, klidně mi ho tady přivez. Bude se u mě mít jako v bavlnce,“ oddechla jsem si, že Kvído bude v dobrých rukou.
Poslední pusa na čumáček
Za měsíc před odjezdem jsem přijela s Kvídem v kleci za babičkou a dala ji pár rad ohledně stravy a kladla jsem důraz na to, ať ho nepřekrmuje. Babička Lída (82) ale jen mávla rukou a dodala: „Ale prosím tě. Celý život tu žijeme s dědou s králíky a slepicemi, tak neuč orla létat!“ řekla sebevědomě a mrkla na mě, že je to hotová věc.
U babičky a dědy jsem strávila prakticky celé dětství a moc ráda na tu dobu vzpomínám. Vzpomínky jsem ale nechala v srdci a se slzami v očích jsem se loučila: „Tak za půl roku. Mějte se tu a děkuju!“ řekla jsem dojatě svým prarodičům a naposledy jsem dala Kvídovi pusu na čumáček.
Po návratu prázdná klec
Stáž v USA byla skvělá. Stihla jsem toho opravdu dost poznat a půl roku uteklo jak voda. Chtěla jsem rodinu překvapit, takže jsem jim řekla, že se stáž prodloužila ještě o 2 měsíce, přičemž už mi zbývalo jen pár dní do návratu. Po příletu domů mé kroky brzy směřovaly k babičce a dědovi. Už jsem se na ně moc těšila, ale taky jsem si chtěla poňufat mého Kvída.
Když jsem vešla do branky, na zahradě nebyla ani noha. Po chvilce zvonění mi otevřela překvapená babička a spustila: „Ivetko, to je ale překvapení! To jsme tedy rádi, že už jsi doma!“ nadšeně mě přivítala. Děda mi dal pusu a hned mě pobídl, že jim musím vše vyprávět. Já však chtěla ještě přivítat i svou chlupatou kuličku. „Babi, kde je Kvído? Proč není v kleci?“ ptala jsem se udiveně, když jsem svého králíčka nikde nezahlídla.
Babička jen otráveně mávla rukou a vytáhla z mrazáku dva zmražené balíčky masa a naštvaně řekla: „Ani mi o něm nemluv! Tolik dobrého jídla a on vůbec nerostl! Jen přibíral na sádlo, tak jsem ho musela klepnout,“ zakončila jakoby se nic nestalo a přitom nechápavě krčila rameny, že to byla asi nějaká chyba přírodního systému.
Stála jsem jak opařená a na chvíli jsem doufala, že si snad ze mě dělá legraci, ale bohužel nedělala. S pohledem na dva pytlíky zmraženého masa se mi udělalo zle. Utíkala jsem na zahradu a tam jsem propukla v pláč nad Kvídovým strašným osudem.
„Počkej, máš tady to maso!“
Babička za chvíli přišla a začala mě utěšovat: „Ale holka, prosím tě. Nebreč! Tak si můžeš u nás vybrat nějakého jiného z králikárny. Co třeba Ferda, ten strakatý?“ ptala se mě vážně a ukazovala na obrovského samce, který byl velký snad jak Kvídova klec a přes pletivo měl igelit, protože s oblibou čůral i po kolemjdoucích. „Chápu, toho ne,“ odpověděla si sama babi a já její snažení přerušila.
Uraženě jsem se vrátila do domu pro klec a šla k brance. „No Ivet počkej! A co to maso? To je škoda si ho nevzít! Tak ho vezmi aspoň vašim, když ty ho nechceš,“ spěchala za mnou babička se svými pytlíky. Já ji jen naštvaně řekla ahoj a zamířila jsem k našim. Ať si tam se zmraženým Kvídem, třeba vystojí důlek, říkala jsem si.
„Jez, to je jen Ferda!“
U našich jsem lítostivě popisovala babiččinou péči a mámin chápavý a citlivý výraz se změnil na výbuch smíchu, „Promiň Ivet. To víš, babi to někdy všechno splete, má už své roky. Nesmíš se na ni za to zlobit, vždy má dobré úmysly,“ řekla mi mamka důležitě.
Když jsme za měsíc k babičce jeli všichni na návštěvu, čekal na nás oběd, „nečekaně“ -králík se zelím a brambory. Vyděšeně jsem hleděla do talíře, načež na mě babička mrkla: „Neboj, z toho tvého bychom se všichni nenajedli. Klidně jez, to je jenom Ferda. Už mě strašně štval, jak pořád po nás čůral,“ řekla vítězoslavně a všichni jsme si oddechli. Od té doby mám nového králíčka Amálku, která mi dělá velkou radost, ale k babičce už ji nikdy nepřivezu.
