Článek
Dcera Ema chodí na druhý stupeň základní školy a musím říct, že nám dělá radost. Patří mezi snaživější žáky, kteří mají o učivo opravdový zájem a učitelé si ji na třídních schůzkách nemůžou vynachválit. Vždy z nich odcházíme s manželem spokojeni a za odměnu vezmeme dceru třeba na pizzu. Emču to vždy potěší a zároveň motivuje k ještě lepším výsledkům.
Dcera ze školy chodila smutná
Poslední týden však dcera domů chodila úplně bez nálady. Zamlklá a smutná, což k ní vůbec nesedělo. Jasně, že mě napadlo, že to v tomto věku k puberťákům tak nějak prostě patří, ale jako každý zajímající se rodič, jsem chtěla vidět do hlavy svého dítěte.
„Emi, co se děje? Dostala jsi nějakou špatnou známku, nebo ti někdo něco udělal ve škole?“ ptala jsem se opatrně a zároveň doufala, že dostanu z dcery odpověď.
Tu jsem dostala vzápětí, když mi jen tak mimochodem řekla: „Ale nic mami, jenom to byl náročný den. Nech mě se učit, prosím.“ A tak jsem chápavě pokývala hlavou a připomněla ji, že za námi může kdykoliv s čímkoliv přijít, že tu jsme vždy pro ni.
Jakmile jsem se se svými obavami svěřila manželovi, jen mávl rukou a řekl: „Ale prosím tě, je jí 11 let. Jaké myslíš, že může mít problémy v tomto věku? Třeba jen zkazila písemku. Uvidíš, že se zítra z toho zase vyspí.“ Zalapala jsem po dechu, tohle vysvětlení mi nestačilo.
Malá lest na prozrazení tajemství
Jelikož jsem to tak nemohla nechat, rozhodla jsem se, že v případě zhoršení zavolám na výzvědy Eminé třídní. Když Ema přišla čtvrtý den ze školy ve stejném rozpoložení a jen zarytě mlčela, rozhodla jsem se volat do školy. Vylíčila jsem třídní učitelce celou situaci, načež mě ujistila, že si změny chování u Emy nevšimla a o žádných třídních problémech neví, ale samozřejmě mě bude v případě změny informovat. To mi je tedy platné, pomyslila jsem si, když hovor skončil.
Nezbývalo nic jiného, než na dceru udělat menší trik. Zašla jsem za Emou do pokoje a oznámila ji menší lest: „Emi, právě mi volala tvá paní učitelka a říkala mi, že si všimla že jsi smutná. A ptala se mně, jestli náhodou nevím proč. Řekla jsem jí, že nevím, že se mi nechceš svěřit. A ona mi na to hned oznámila, že v tomto případě si tom musíš jít popovídat s panem doktorem,“ řekla jsem ji vážně.
Trest a výsměch pro „socky“
Dcera hned zbystřila a už ji pusa jenom jela: „Ale mami, já přece nechci k panu doktorovi. Tak to radši řeknu tobě. Ve škole Roman, Klára, David a Jana obchází každý den děti a dívají se jim za límec na tričko, jestli je opravdu značkové nebo má místo značky třeba čínský nápis. No a kdo má fejkové oblečení, tak se mu smějí a dělají mu různé tresty,“ uzavřela smutným hlasem.
Myslela jsem, že to co slyším, se mi jen zdá, ale nezdálo. „Jaké tresty?“ zeptala jsme se jemně. „Musí umývat tabuli, dělat dřepy nebo skákat na jedné noze, a tak. Pak se posmívají nebo si to natáčí na mobil,“ řekla smířlivě, jak kdyby to už byl její denní chleba a dodala: „Ale tohle je vaše vina. Nikdy mi nic značkového nekoupíte. Pořád musím nosit jen čínské fejky,“ urazila se na mě dcera najednou. Její slova mě hodně zasáhla. My nemáme problém s penězi, jen uznáváme jiné hodnoty, než je třeba koupě značkového oblečení.
Dcera nás prosila o koupi značkových věcí
Věděla jsem, že děti dokážou být zlé, ale že jsou schopny vymyslet takovou věc jen kvůli značkovému oblečení, to jsem tedy netušila a velmi mě jejich chování znechutilo. Dceři jsem se snažila situaci vysvětlit, jak není důležité nosit značkové věci, že jsou jiné hodnoty, jako jsou třeba kamarádi, nebo rodina. Ale vysvětlujte to puberťákovi. Dcera se na mě dívala se zlomeným pohledem a nešťastně prohlásila: „Mami, prosím, kupte mi nějaké značkové věci. Aspoň tři trika. Vždyť já budu za chvíli jediná, co je nemá!“
V hlavě mi to jelo na plné obrátky, ale pořád jsem neviděla řešení v tom, že se to vyřeší nákupem značkového oblečení. „Emi a co pak? Budeme kupovat každý týden drahá trička, abychom čekali na rozhodnutí od tvých spolužáků, jestli jsou dostatečně značková nebo ne? Takhle to dál nejde,“ uzavřela jsem nekompromisně.
Viníci byli potrestání
Dcera propukla v historický pláč, že bude jen navždy „socka“. Když jsem ji uklidnila, volala mi zrovna třídní, že se ji ozvala další maminka s tím, že její dceru ostatní děti šikanují kvůli neznačkovému oblečení. Nakonec děvčata prozradila učitelce jména osob, co se na tom podíleli. Ředitelka si nechala obviněné žáky a jejich rodiče zavolat do školy, a to byl pro nezdárné puberťáky veliký trest.
Rodiče se přiklonili na stranu školy, že v žádném případě nebudou podporovat výlevy svých dětí a souhlasili s ředitelskou důtkou. A asi to i k něčemu bylo, protože „zábava“ dceřiných spolužáků skončila a Ema chodí domů zase s úsměvem i bez značkového trička. Vlastně ne tak úplně. Jedno jsem ji jako „bolestné“ přece jen koupila.
