Článek
Sama jsem maminkou dvou malých holčiček Lucinky (5) a Janičky (3), takže moc dobře vím, jak náročné mateřství a rodičovství může být. Obzvlášť když na vás padne únava a tíha všedních dnů. Tu pomyslnou „tíhu“ si nesu už dva týdny, kdy jsem se vrátila do práce a musela jsem holky dát do školky. Adaptace totiž neprobíhá ideálně, a tak nás čeká každodenní ranní boj popohánění, stresu, zoufalosti a slz, protože je tu to staré známe: „Já nechci do školky.“
Zlomená maminka a plakající chlapeček v šatně školky
Včera tomu nebylo jinak, tak jsem zatnula zuby, a po stopadesáté jsem ráno mladší dceru ujišťovala, že pro ní po spaní přijdu. Bohužel to nezabíralo a jakmile jsem přijely do školky, opakoval se stejný scénář. Její stres se stupňoval a propukla ve velký pláč. Držela se mě jako klíště, tak jsem ji vzala do náruče a nakráčela s ní do šatny. Na chvíli mě uklidnilo, že nejsem jediná, která má s touto životní změnou problém.
Na lavičce seděl tříletý chlapeček a srdceryvně plakal: „Já chci domů, já nechci do školky.“ Bylo mi ho líto a jeho maminky vlastně taky. Viděla jsem, jak se snaží zadržet slzy a přitom se mu snaží vyvléct svetr a pobízí ho k spolupráci: „Marečku, prosím tě, pospěš si. Přestaň plakat, já zase přijdu,“ říkala mu zlomeným hlasem, jak kdyby se neměli už nikdy vidět. Mareček však veškerou snahu maminky bojkotoval a pláč snad tahal až z paty.
Dej, mi cucnout! Neodbytný kluk se sápal Lence pod tričko
Chtěla jsem odlehčit situaci, tak jsem se na maminku usmála a povídám ji: „Nebojte, to se zlepší, já taky bojuju každý den,“ řekla jsem směrem k mamince. Ta si utřela slzy a řekla: „Tak to doufám, že to nebude trvat dlouho. To bych asi už nevydržela. Jinak já jsem Lenka,“ nabídla mi ruku k seznámení. Sotva jsme si vyměnili pár vět, Markův pláč stále neutichal a začal se ručkama sápat Lence pod tričko směrem k prsům. „Dej mi cucnout,“ řekl zoufale a snažil se Lence nadzvedávat tričko, které si zpátky dávala dolů. Lence byla celá situace zjevně nepříjemná, proto mu řekla: „Marečku, teď ne, až večer doma při spinkání.“ Marek se s tímto ortelem nechtěl smířit, a když viděl, že nebude po jeho, přidal na oktávě a stále vztekle opakoval: „Já chci mléko! Deji mi cucnout!“ To už Lenka psychicky nevydržela, vzala ho stranou, sedla si na lávku a v leže ho nakojila.
Pohoršená učitelka, Lenku vykázala ze šatny
Nevěřila jsem svým vlastním očím. Domnívala jsem se, že tak velké děti už mají tohle období dávno za sebou. Z mého údivu mě vytrhla reakce starší učitelky, která se najednou objevila v šatně a naštvaně na Lenku spustila: „Paní Jasná, to snad nemyslíte vážně! Tohle si dělejte v soukromí a ne na půdě školky. Musím vás požádat, abyste odešla a nepohoršovala ostatní maminky a děti.“ Lenka zrudla, jak kdyby jí nachytala při krádeži třešní. Marka ihned odstrčila a hned se omluvila: „Promiňte, už se to nestane. Chtěla jsem jen synovi pomoct, aby neplakal,“ zakončila smutně.
Učitelka se chápavě moc netvářila a otočila se na Marka, který už neplakal a s nataženou rukou k němu mu povídá: „Jdeme si hrát? Už si velký kluk a maminka už musí jít do práce!“ Náznakem ruky při tom gestikulovala Lence, že už má odejít. Marek začal zase natahovat, tak mu Lenka dala rychlou pusu a zmizela ze šatny jako pára nad hrncem.
Mezitím se mě moje dcera zeptala: „Maminko, dáš mi večer taky cucnout, jak ta maminka Marečkovi?“ Po předešlé události mě otázka Janičky pobavila, nicméně jsem ji vysvětlila, že já už žádné mléko nemám. Tohle zjištění ji nevím proč rozesmutnilo, když jsem ji odstavila už v roce. Nicméně pláč se výjimečně nekonal a já ji bez řevu odvedla do třídy, kde jsem zahlédla na koberci Marka, jak si vesele hraje s autíčky. Tak to mi hlava nebere. Maminky, proč kojíte dlouhodobě tříleté a starší děti? Nebudujete spíše jejich závislost na vás?
