Článek
Své první fotbalové krůčky jsem začínal dělat již ve svých čtyřech letech. V televizi běželo zrovna mistrovství světa ve fotbale a já si oblíbil útočníka Argentiny Gabriela Omara Batistutu. V tu chvíli jsem měl jasno – chci se stát slavným fotbalistou. Od té doby prakticky nebyl den, ze kterého bych alespoň dvě hodiny nevěnoval rozvoji kopací techniky.
Bydleli jsme na Vysočině ve středně velké fotbalové vesnici, takže netrvalo dlouho a začal jsem navštěvovat tréninky zdejší přípravky. Z toho měl radost především můj otec, jenž tady byl v té době miláčkem tribun. Kopal totiž divizi za stejný klub. Začal mě tedy více formovat a ačkoliv jsme trénovali třikrát týdně, pokaždé jsem si přidával a makal jsem na sobě individuálně ve zbylých volných dnech.
Přeskakování kategorií
Mamka byla rovněž ze sportovní rodiny. Hrála druhou ligu ve volejbalu, a tak se jí líbilo, že mě táta vede k pohybu. A výsledky se brzy dostavily. I když jsem věkem patřil ještě do přípravky, pravidelně jsem nastupoval za mladší žáky. Mezi staršími spoluhráči jsem se rozhodně neztratil a patřil jsem k nejlepším kanonýrům týmu.
Takto jsem následně „přeskočil“ i kategorii mladších žáků. Jakmile jsem dovršil kýžený věk, ihned si mě vytáhli trenéři do starších žáků. I tady se mi vyplácel tvrdý dril a šlo znát, že mám navzdory vyspělejším protivníkům rychlostní i technickou výhodu. Táta byl nadšený. Už pomalu končil se svojí aktivní fotbalovou kariérou a zapojoval se do dění v klubu, takže pravidelně navštěvoval schůze, které probíhaly jak jinak než v hospodě.
Během teplejších dní jsme si hráli venku na přilehlém hřišti a bafuňáři mezitím řešili budoucnost oddílu. Když jsem se tam objevil, jestli bych si mohl koupit zmrzlinu, tak mě ostatní zasypali chválou, jaký jsem výjimečný talent. Musím uznat, že mi to velmi imponovalo. Ostatně, pozoroval jsem i na tátovi, že je pyšný.
Zlom nastal v dorostu
Netrvalo dlouho a obdržel jsem velmi atraktivní nabídku, hrát za největší tým našeho kraje. Tehdy mi bylo teprve 14 let a chtěl jsem se zlepšovat. Nutno říct, že bez času a podpory mých rodičů by to nešlo. Podřídili tomu opravdu hodně a já prožil fantastický první rok v novém působišti. Pomalu ale jistě mě čekal přesun do dorostu, kde ovšem nastal zlom.
Dorostenecká liga už byla velmi zajímavá pro můj fotbalový životopis, což si uvědomovali i naši. V tu chvíli začali věřit, že mám na to stát se profesionálním fotbalistou. Přechod mezi starší kluky jsem zvládl výborně, pár brankami jsem si získal respekt u spoluhráčů a táta mě v tu chvíli viděl minimálně v německé Bundeslize.
A tak to začalo. Po cestě na trénink do mě celou dobu hustil, na čem pracovat. Po nepovedeném utkání si ze mě vždy utahoval, že s tímhle budu jednou rád za okres. Během zápasů se mě snažil z tribuny po celý průběh dirigovat, co mám dělat a fotbalové téma se nám nevyhnulo ani u oběda či večerních letních grilovaček s širší rodinou. Kam jsem se pohnul, tam jsem slyšel něco o svých výkonech a kvůli nastolené disciplíně jsem zkrátka neměl žádný únik. Začínal jsem z toho být lehce frustrovaný a po nějaké době se to promítlo i do mé hry.
Namísto velké kariéry přišel pád na zem
Čas plynul dál a já dostal možnost připravovat se s áčkem, které hrálo v té době českou nejvyšší soutěž. V pouhých sedmnácti letech. Táta z toho měl obrovskou radost, jenže mě začal dostávat pod čím dál větší tlak. „To je paráda, teď tam foukneš pár gólů a Německo volá,“ říkal tehdy. Stal jsem se jeho projektem. Naplánoval mi individuální tréninky, mé osobní volno i co mám kdy jíst. Byl posedlý tím, že se ze mě stane profesionální fotbalista a dokonce se tím začal v hospodě chlubit.
Já ho nechtěl zklamat, jenže ty řeči mi byli nepříjemné. Asi jsem nebyl dostatečně průbojný a místo přehnaného očekávání jsem se držel nohama na zemi. Chtěl jsem zkrátka makat na sobě a nechat věci plynout přirozeným vývojem. Vše gradovalo po ligovém debutu a pozvánce do mládežnické reprezentace. Naši mi i na sraz volali několikrát denně a namísto toho, aby se zeptali jak se mám, čelil jsem fotbalovým otázkám. Začal jsem fotbal definitivně nenávidět.
A jak už to tak bývá, přišly první pařby a já zjistil, že alkohol skvěle funguje na problémy, které mě v té době sužovaly. Toho si nemohli nevšimnout ani trenéři. „Člověče, co je to s tebou? Máš být lídr týmu a ty se tady ploužíš jak nějaká lemra. To si z tebe mají vzít mladší hráči příklad?“ zasypal mě oprávněně kritikou jeden z koučů během duelu hraného den po jednom z večerních tahů.
Táta zuřil: „Co to mělo znamenat? To snad nemyslíš vážně, to chceš aby z tebe byl fotbalista? Musíš dodržovat životosprávu! A jak jsi to tam řešil na začátku té druhé půlky? Kolikrát ti mám říkat, že máš ty balóny dávat na krajní hráče za obranu, a ne to cpát středem. Samozřejmě jste z brejku dostali hned gól a zkazil jsi to celému týmu, jsi se sebou spokojenej?“
Jeho rozčílení se začalo opakovat týden co týden, než jsem mu řekl, že mě fotbal přestal naplňovat a na dnešní trénink nehodlám jít. „Jo tak pána to přestalo bavit?! Já ti dám přestalo naplňovat, okamžitě se sbal a jedeme!“ naléhal. I když jsem tomu ještě podlehl a na trénink odjel, neměla moje fotbalová budoucnost dlouhého trvání.
Vypadl jsem z nominací i tréninků A týmu, trenéři mládežnických reprezentací o mě už ani pohledem nezavadili. Dokončil jsem dorosteneckou kategorii, po kterém jsem se na fotbal úplně vykašlal a věnoval se seberozvoji. Samozřejmě jsem měl v té době už i maturitu, takže jsem začal pracovat a odstěhoval se od našich.
Místo předpovídané velké kariéry se dnes živím jako marketingový specialista jednoho sportovního klubu. A nutno říct, že mě tato práce baví. Mám dvě krásné děti a když je čas, chodím si za béčko kopnout pro zábavu okres. Takhle jsem spokojený a i když jsem jako projekt mých rodičů neuspěl, jsem rád, že mě naši vzali na milost. Jedno ale vím jistě, já své děti nikdy nebudu nutit do věcí, které je nebaví.
