Článek
Po rozvodu se moje matka změnila v chápající kamarádku
Moje matka Barbora (56) byla vždy horká hlava. Nejdřív konala a pak až myslela. Vlastně se ani nedivím, že od nás táta odešel. Mámě nikdy nebylo nic dobré, kompromisy dělat neuměla, vše muselo být podle ní. Když táta od ní v mých šestnácti letech odešel k milence, opravdu jsem se mu nedivila.
V té době se mámě zhroutil svět, což mě překvapilo. Nevybavuju si, že by jí někdy na otci nějak zvlášť záleželo. A tak přišlo to, čeho jsem se bála. Upnula svou pozornost na mě. Jako by se změnila, z přísnější mámy se stala spíše kamarádka, která měla najednou pro mě tolik pochopení a volného času.
Někam si zajít, něco nového spolu prožít. Svým způsobem jsem byla máminou proměnou ráda, jen jsem se bála, aby ji to za chvíli nepřešlo. A vydrželo ji to ještě dlouho. Když jsem ji po vysoké představila o tři roky staršího svého přítele Karla (28) ukázala se jako ta nejlepší budoucí tchýně na světě. Byla milá, vtipná, plná pochopení.
Když se nám rok po svatbě narodil syn Petr (5), byla to šťastná babička. Spravili jsme si u mámy patro v jejím domě a byli jsme rádi, že mámě pomůžeme s domem a ona byla nadšená, že bude mít svého vnuka doma.
Jen babičky ví, co je pro vnoučata nejlepší!
Dokud byl syn miminko, tak se mi máma do ničeho nepletla. Zlom nastal, jak už začal mít svou hlavu, někdy ve 2,5 letech. Máma už byla na důchodě a nemohla jsem si nevšimnout, jak je na Petra ještě víc upnutá. „Mami neber ho ven, pozítří chceme jet na víkend ke Kájovým rodičům, tak ať není nemocný,“ zdůrazňovala jsem jí.
Byl listopad a syn se nedávno vyléčil s chřipkou. „Ale prosím tě, vždyť tam neprší, budeme tam jenom na chvíli, děti potřebují pravidelný pobyt venku,“ řekla a zmizela se synem ve dveřích. Samozřejmě se vrátili promočení, protože začalo pršet a děti přece milují skákaní v kalužích. Petr z toho chytl rýmu a kolotoč nemocí se opakoval. A tak to bylo vždy a se vším.
Máma vždy udělala opak toho, co jsme chtěli my a ještě jí to přišlo v pořádku, protože jen babičky ví, co je pro vnoučky nejlepší. S manželem jsme to vzdali. Domluvy nepomáhaly, cítila jsem se naštvaná. Scénář se opakuje, máma prostě nedokáže nikoho respektovat. Náš dříve kamarádský vztah chladnul a já neměla už sílu bojovat s větrnými mlýny.
Pokud budeš mít dlouhé vlasy, děti se ti budou smát!
Když synovi bylo 7 let a šel do první třídy, udělala máma hroznou věc. Petr měl dlouhé, husté, blonďaté vlasy až po ramena, a to mámě bylo proti srsti. „Vždyť vypadá jak holka a ještě s čelenkou! To chcete, ať se mu děti ve škole posmívají? Co jste to za rodiče!“ Rozčilovala se na nás máma. „Mami, Petrovi se to tak líbí, a to je pro nás nejdůležitější. Už přestaň prosím řešit věci, po kterých ti nic není! A navíc Péťův nejoblíbenější fotbalista je Ujfaluši, a ten měl přesně takový účes jako má Péťa!“ vysvětlila jsem ji to a celou věc jsem brala za vyřízenou.
S tímto se ale moje máma ale nehodlala smířit a rozhodla se vzít věci do svých rukou. V pátek odpoledne jsem se vrátila z práce a Péťu jsem našla plačícího v pokoji. „Péťo co se stalo?“ Zeptala jsem se syna ustaraně. Když zvedl hlavu z pod peřiny, uviděla jsem ztrápeného kluka s krátkými zubatými vlasy. „Babička mě ostříhala. Prý by se mi děti ve škole smály, že vypadám jak holka.“ oznámil mi s brekem Petřík.
Přiřítila jsem se za mámou a spustila na ní, co si to dovolila: „Ten kluk je úplně vyřízený a ty si s tím v pohodě? Jak si mu to mohla udělat? Vypadá jak vypelichané kuře!“ ječela jsem na ní. „Jenom jsem mu pomohla, ještě mi poděkujete, že se mu ve škole děti nebudou smát a konečně vypadá jako kluk a ne holka. Někdo tady musí mít rozum, když vy ho očividně nemáte!“ řekla máma a debata skončila.
Záchrana úsměvu v kadeřnickém křesle
Na druhý den jsem vzala Petříka do kadeřnictví, aby aspoň trochu napravili mámino „kadeřnické“ řádění. „Tak jak to bude mladý pane?“ snažil se kadeřník rozveselit mého syna. „Já nevím, měl jsem vlasy jako Ujfaluši, ale babička mě ostříhala,“ odpověděl smutně. „A jakého máš dalšího oblíbeného fotbalistu?“ Mrknul na kadeřník Péťu.
Syn chvíli přemýšlel a pak rázně odpověděl: „Karla Poborského!“ No super. Po půl hodině jsem viděla na Petříkovi zase úsměv, měl vlasy jako jeho další oblíbenec, který měl mimochodem dříve také dlouhé vlasy. A moje máma? Její stříhání byl poslední hřebíček do rakve našeho vztahu. Lidé se nedají změnit, bohužel.
