Článek
Jako kluk jsem měl jsem krásné dětství. Vyrůstal jsem s rodiči jako jedináček v rodinném domku na vesnici obklopený kamarády. Když se odpoledne cinklo příbory u stolu, za chvíli byla naše zahrada okupována ostatními dětmi a už se hrál na zahradě fotbal nebo vybíjená.
S klukama jsem byl ve svém živlu. Chodili jsme si stavět bunkry do lesa nebo si hráli na vojáky. Holky jsme moc do party brát nechtěli, ale když už se k nám nějaké připletly, tak jsme je zasvětili třeba i do jízdy na motokáře.
V 6. třídě jsem zjistil, že jsem na kluky
Když mi bylo 12 let, zjistil jsem, že začínám pokukovat po klucích. Tohle zjištění mě zastrašilo. Ve třídě chlapci laškovali s holkama a já jsem si musel přiznat, že se mi líbí můj nejlepší kamarád Richard. Začal jsem se nenávidět. Holky mi nic neříkaly.
Odchod na střední školu jsem obrečel. Richard byl můj jediný kamarád a nechtěl jsem ho ztratit. „Vždyť se budeme dál vídat, Jirko,“ řekl a odjel na 30 km daleký internát, který nás rozdělil. Mě čekal nástup na podnikatelskou školu, plná třída holek mě aspoň nerozptylovala od učení, což jsem vlastně uvítal. Jediný spolužák Tomáš byl sice fajn, ale ničím mě nezaujal.
Kamarádi nevynahradili pocit osamělosti
Ve druháku moji rodiče pojali podezření: „Ty Jirko, tak se nám už pochlub, jestli máš nějakou slečnu, pozvi ji na oběd.“ Nevěděl jsem, co říct, tak jsem se vymluvil na zájem o studium. Rodiče si vyměnili ustarané pohledy a na nic se mě už neptali. Během střední jsem si našel pár kamarádů, se kterýma jsem sice rád trávil čas či zašel na akci, žádnému z nich jsem se ale nikdy se svým tajemstvím nesvěřil. Na venek jsem hrál veselého puberťáka, uvnitř jsem se ovšem cítil osamělý.
V nové práci jsem poznal kamarádku Báru
Po maturitě jsem si našel místo v nedalekém městě jako bankovní poradce a seznámil jsem se tam s Bárou. Byla to veselá holka, která mně svou pozitivní energií dobíjela baterky. Stali jsme se výbornými přáteli. Když jednou k nám přišla na film, představil jsem ji jako svou kamarádku.
Mámě zářily oči, patrně už mě oblíkala do svatebního obleku. Během filmu se mě Bára pokusila políbit. Dostal jsem šok. Smutně jsem se na ní podíval a šel s pravdou ven. Poprvé se mi ulevilo. Bára mi s velkou dávkou pochopení doporučila seznamku pro gaye, co si pochvaloval její známý. Nebylo na co čekat, zkusil jsem to taky.
Tři rande = tři zklamání
Proběhly tři rande, všechny skončily neúspěšně. Na první schůzce se Honza po obědě vytratil z restaurace jako pára nad hrncem. Druhé rande s Jirkou probíhalo na přehradě. Dobře jsme si u procházky popovídali, ale ten pocit jsem měl jen já, protože se už neozval. Na třetí pokus hledání toho pravého se mi už ani nechtělo, ale nakonec jsem šel. A taky to nevyšlo. Michal se po hodině vymluvil, že zapomněl, že má ještě vlastně práci, scénář se zopakoval – neozval se taky. Upadl jsem do depresí, že to s muži neumím.
Kartářka mi dala naději
Vyprávěl jsem své trápení Báře, a ta mi řekla: „Jirko a už si zkoušel kartářku, ta by ti mohla pomoct!“ mávnul jsem rukou, že to určitě nemám v plánu, ale večer v posteli, už jsem ji psal o číslo a na druhý den jsem se k paní Borové objednal. „Karty nelžou pane,“ nevím jak, ale výklad seděl přesně, aniž bych ji cokoliv o sobě prozradil.
Nakonec jsem se ji svěřil, co mě trápí a ona mi dala návod, jak si k sobě přivolat lásku. Zaplatil jsem 500 Kč za tři tenké svíčky nabité měsíční energií, které jsem měl při úplňku pálit na místě, které mám nejradši a pozitivně si představovat svého vyvoleného.
Neměl jsem co ztratit, tak jsem při úplňku vyšel na svůj oblíbený kopec za lesem. V deseti stupních venku jsem pálil svíčky a třepal se zimou a opakoval formuli: „Volám tě k sobě, můj budoucí princi,“ když jsem to řekl po třetí, zarazil jsem se, jak to celé nesmyslně zní a v duchu si nadával, že jsem se asi zbláznil. Sebral jsem svíčky a šel domů. Když jsem historku řekl kamarádce, smála se mi, až ji vyhrkly slzy.
Léčitel během mé terapie usnul
Já to ale nechtěl vzdát a i přes svůj prvotní přešlap jsem si na internetu našel v diskuzích nějakého odborníka – léčitele pana Fazouna. Zavolal jsem mu a za týden jsem měl u něho doma sjednané sezení. Ani nevím, co jsem čekal, ale řekl jsem si, že mi třeba pomůže se dostat z té mé životní zoufalosti a honem za štěstím. „Pojďte dál člověče,“ pronesl ke mně tak padesátiletý muž.
Byl oblečený do nějaké volné bílé haleny až po zem, bez ponožek, kolem krku mu chrastily korále, vlasy měl sepnuté dřevěnou sponou. Začal jsem pochybovat, zda jsem se svým rozhodnutím neunáhlil. Celý byt byl polepený motivačními plakáty a fotkami s budhou. Vonné tyčinky mi drásaly čich. „Dáte si čaj? Mám meduňku, ta uklidňuje,“ zeptal se. Čaj jsem odmítl, tak se rovnou přistoupilo k terapii.
Svěřil jsem se mu se svým trápením, pán soucitným pohledem na mě pohlédl, jako by mi viděl do duše. „Teď se na vás napojím,“ řekl a začal čárat tužkou na papír všelijaké klikyháky pořád dokola. Když byl desátý papír celý počmáraný, tak sdělil: „A je to, vyčistil jsem vám auru, teď je konečna naladěná na mužskou přitažlivost,“ vůbec jsem nevěděl, co to ten chlap povídá, a pokračoval: „Teď se vrátíme do vašeho dětství. Odbouráme vaše veškeré bloky, které vás tíží. Povídejte jaké jste měl dětství, já si tady lehnu na zem, zavřu oči a navnímám se na vaše podvědomí svými myšlenkami.“
A tak jsem povídal, jak jsem si jako malý užíval prázdnin u babičky a dědy, jak mě rodiče vždy podporovali, jak jsem se ztratil v zoo, když v tom mě přerušilo hlasité zachrápaní. Otočil jsem se a co nevidím, panáček si tady usnul! Asi ho to moje tlachání o dětství dočista unudilo. Jen tam ležel na podložce, ruce složené jak nebožtík v truhle a spokojeně si oddychoval. Myslel jsem, že to je snad zlý sen. „Haló pane,“ třásl jsem s jeho ramenem.
Po třetím zatřesení se pan Fazoun konečně probudil. Oči jak trnky, na tváři blažený výraz. „Tak a je to, terapie je u konce. Vše co jsme měli v plánu, jsme stihli, už jste celý odblokovaný, takže vás poprosím o 2 000 Kč.“
Zalapal jsem po dechu, že to snad nemyslí vážně. Naštvaně jsem mu bouchl peníze na stůl, což mě samozřejmě za dveřmi hned mrzelo. Po této zkušenosti už jsem žádnou pomoc nehledal, došlo mi, že každý si musí svůj život vzít do svých rukou sám a nečekat, že nějaký šarlatán mu dá recept na lásku.
