Článek
Jako dítě jsem si nejvíce přála být veterinářkou. Pamatuju si, jak jsem ve svém pokojíku měla roztahané plyšáky a léčila je se svým náčiním z dětského kufříku. Když mě mamka přišla navštívit do mého království, častokrát ji pobavil pohled na omotané plyšové medvědy a pejsky a nevěřila mi, že opravdu z nich nedělám mumie.
Ze svého snu jsem vyrostla
Z tohoto snu jsem však za pár let vyrostla a najednou jsem nevěděla, čím chci být. Naši mi celou základku tloukli do hlavy, že škola je na prvním místě, takže je nutné se učit, abych se měla líp než oni a nemusela se manuálně dřít někde ve fabrice. Ve škole mi učení moc nešlo, nicméně vyznamenání jsem měla vždy i když s hodně odřenýma ušima, asi proto abych se dostala snáz na střední školu. Výběr padl na obchodní akademii a dnes už vím, že to byla chyba. Kdyby mi učitelé na základce dali rovnou reálné známky, tak se pak zbytečně netrápím čtyři roky na obchodní akademii a raději bych si vybrala nějaké řemeslo.
Střední škola jako věčný boj
Střední škola byla pro mě doslova utrpením. S matikou, s kterou jsem bojovala už na základní škole, jsem bojovala každý den. Dokonce jsem zvažovala přestup, ale nakonec jsem si to kvůli ztracenému roku učení rozmyslela a rozhodla se pokračovat ve studiu. Každá čtverka na pololetí a na konci roku byla pro mě ve skutečnosti jedničkou, za kterou mě pochválili i naši, protože byli rádi, že jsem nepropadla. Ve čtvrtém ročníku jsem si zvolila maturitu z anglického jazyka místo matematiky a byla jsem šťastná, že celé ty roky jsou konečně za mnou. Po úspěšné maturitní zkoušce jsem se těšila na nové pracovní příležitosti po škole. Bohužel mě čekala studená sprcha.
Krutá realita absolventů při hledání práce
Během prvního měsíce jsem rozeslala dvacet životopisů na administrativní pozice a neozval se nikdo. Když se tento scénář opakoval další měsíc, začala jsem propadat panice a osobně obcházet firmy. Hlásila jsem se i na pozici pomocné síly do kuchyně nebo uklízečky. Ale ani tam mě nevzali, protože bych jim prý brzo utekla, když mám to maturitní vzdělání…Nastal tedy paradox, že jsem chtěla pracovat, ale na administrativní místa jsem jako absolvent neměla potřebnou praxi, nebo v druhém případě potřebné vzdělání. Kromě toho žiju na malém městě, a uchazečů je více než pracovních míst.
Nabídka v cukrárně mi dala naději
Když jsem se zase vracela z neúspěšného pohovoru a míjela jsem menší cukrárnu, uviděla jsem na dveřích lístek: Přijmeme pracovnici na obsluhu. Neváhala jsem a šla dovnitř. V útulné italské cukrárně stála u zmrzliny o něco starší holka jak já a od pohledu byla otrávena jak malajský šíp. Když jsem se jí zeptala, jestli je tu vedoucí, ochotně ho zavolala. Za chvíli ze dveří pro personál naklusal asi čtyřicetiletý snědý chlapík s nuceným úsměvem, kterému cukrárna patřila.
Pan (říkejme mu třeba Santorini) mě pozdravil a po pěti minutých našeho rozhovoru, kdy se zeptal jen na věk a vzdělání, mě šokoval svou odpovědí: „Beru vás. Můžete nastoupit od zítra?“ Celá nadšená jsem to odkývala a nemohla jsem uvěřit, že mi někdo dal, tak rychle práci a vlastně mi bylo jedno, že to je jen na zkoušku a bez peněz, hlavně, že mám tu naději práci získat. Naši se sice na novou nabídku moc netvářili, zarazilo je, že mi nedal ani smlouvu, ale to nic neměnilo na mém nadšení, které mě však přešlo hned druhý den.
Špatná káva, špatný den!
Ráno jsem vešla do dveří a první co jsem viděla bylo, jak vedoucí huláká po holce od zmrzliny, která tam byla i včera. „To si děláš srandu? podívej se, jaká je na podlaze šmouha? To si nemohla umýt?“ Jana, jak se mi později představila, jen sklopila oči a šla čistit nepatrnou šmouhu, které by jsem si ani já nevšimla. Po svém výstupu se Santorini obrátil na mě a důležitě se zeptal: „Umíš s kávovarem?“ říkám: „Ne, nemám s tím zkušenosti. Včera jsem vám přece říkala, že nejsem vyučená servírka.“ Majitel se na mě nechápavě podíval, jak kdyby tuhle informaci slyšel poprvé a zavolal na Janu ať mi to jde ukázat. Jana přišla, v rychlosti mi ukázala co a jak a odebrala se zpět ke zmrzlinám.
Zatím na mě mával Santorini, který seděl s taxikářem u stolu, že chtějí dvě kávy. Zmáčkla jsem dvě kávy a s třesoucíma rukama jsem je nesla na tácku k jejich stolu. Když jsem před ně položila kávu, majitel mě zastavil a chytil mě pevně za ruku a povídá: „Myslíš si, že by ti někdo za takovou kávu zaplatil? Špatná káva rovná se špatný den! To je nepřípustné!“ zvyšoval na mě hlas. Než jsem stačila něco namítnou, rychle přiběhla Jana a podala jim cukr a smetanu. „Omlouvám se, zapomněla jsem,“ blekotala jsem omluvu majiteli. Santorini nechápavě kroutil hlavou a vysvětloval svému kamarádovi, že mě vzal na zkoušku, načež houknul na Janu, ať mě jde učit „kopečkovat“ zmzrliny.
Chceš, ať zkrachuju?
Majitel mi vyhrabal nějakou starou zástěru s visačkou Iveta a povídá: „Kdyby náhodou přišla kontrola z hygieny, tak si Iveta,“ přikývla jsem a s obavami jsem se postavila vedle Jany k zmrzlinovému pultu. Ta mi ukázala, jak se nabírá kopeček a jak ho správně otřít, aby nebyl moc malý ani velký. Mezitím, co mi to ukázala, se začala tvořit velká fronta. Celá rudá jsem stála s naběračkou na zmrzlinu a snažila se rychle obsloužit zákazníky. Bohužel mi to tak rychle nešlo, a tak Jana mi aspoň kasírovala. Když to viděl Santorini, přiřítil se za mnou, vzal mě stranou a začal na mě křičet: „Myslíš, že máme happy hour? Proč dáváš tak velké porce? Chceš, ať zkrachuju?“ Celá nervózní jsem se omlouvala, načež mi řekl, že se mám víc snažit. Vrátila jsem se zpátky ke zmrzlině a kopečky byly pro změnu příliš malé.
Přiznání Jany mi dodalo odvahu
Mezitím vevnitř obsluhoval pravděpodobně nějaký majitelův rodinný příslušník, přisuzovala jsem podle jejich podoby, což mi potvrdila i Jana, která se po chvilce rozpovídala: „Já tu budu končit. Už mi dluží jednu výplatu a pořád se nemá k zaplacení. Navíc tu nikdo nevydrží, minulý týden jsem zaučovala dvě holky, které to za chvíli taky vzdaly. Majitel tu má zapojenou celou povedenou rodinku. A ten, co obsluhuje, to je jeho syn Antonio. Občas si tu hraje taky na šéfa, ale Santorini je strašně arogantní debil,“ zakončila Jana. Její přiznání ve mně vzbudilo odvahu a přemýšlela jsem, jak to večer ukončím.
Ani minuta nazmar bez práce!
Jakmile po chvíli přišel majitel a viděl, jak rovnám zákusky do vitríny, opět se mu to nelíbilo a naštvaným hlasem na mě začal hurtovat: „Tak já nevím! Nepochopila si, že větrníky musí být vedle indiánů a ne vedle punčového dortu? Zákusky musí hledět! Vůbec to k sobě tak nepasuje!“ rozhazoval nad malicherností rukama majitel. Zkousla jsem zuby a zákusky předělala. Jakmile jsem to dokončila, musela jsem vytírat celou cukrárnu a leštit nádobí, ačkoliv to před hodinou už dělala Jana. Nikde nebylo poznat, že by bylo něco zanedbané. Zkrátka ani minuta nazmar bez práce, přišlo mi to všechno příliš přehnané.
Když byl konec směny, Santorini mi řekl, že zítra ráno mám přijít zase ve stejný čas. To jsem ale zakroutila hlavou a řekla: „Už nepřijdu. Nejsem žádná vaše onuce.“ Majitel zůstal stát jak opařený a neřekla ani slovo. Vyšla jsem z cukrárny ven a spadl ze mě veškerý stres. Zrekapitulovala jsem si celý den a opravdu musím říct, že takhle jsem si svou práci nepředstavovala. Neustálá buzerace majitele za sebemenší prohřešek, neměla jsem čas ani pořádně se najíst a dojít si na záchod. Už se ani nedivím Janě ani těm předešlým, že to vzdaly. Tady by opravdu zůstal jen blázen!
