Článek
Láska jako klubko zmijí
Honzu (26) jsem poznala při studiích na vysoké škole. Sympatický svalovec si mě našel na večírku seznámení prváků a byla to tedy velká jízda! Suverénní vystupování a smysl pro humor nás k sobě zaháčkoval na celý večer. Následující den mě pozval na rande, ani minutu jsem neváhala a strávené odpoledne v kavárně mi jen potvrdilo, že mě moje intuice nezklamala – je to ten pravý!
Další týdny už jsme se od sebe nehnuli. Kamarádi si z nás utahovali, že jsme pořád spolu jako klubko zmijí, ale my si nemohli pomoct, byli jsme v tom až po uši. Po studiích jsme se přestěhovali do podnájmu v Brně a začali jsme si plánovat rodinný život.
„Promiň, miluji jinou“
Tato idylka však netrvala dlouho. Honza z nové práce manažera chodil domů podrážděný a unavený. Přičítala jsem to stresu a novému rozletu, bohužel jsem se mýlila. Doma bylo čím dál větší dusno a začal mi vyčítat sebemenší maličkosti. „Proč si nechala nádobí ve dřezu? To nejsi schopná to aspoň hodit do myčky?“ ptal se mě rozčíleně. Nechápala jsem, proč řeší věci, co ho dřív nechávaly chladným. Taky jsem si všimla, že jeho mobil byl věčně otočený displejem dolů a domů chodil až pozdě večer.
Možná už jsem něco začala tušit, ale nechtěla jsem si to vůbec připustit. Mou domněnku o nevěře potvrdila jednoho dne zpráva od anonyma: ,,Váš přítel má poměr s kolegyní v práci.“ Tato zpráva mi rozbila telefon. Uhodila jsem na Honzu, který se ke všemu přiznal a se svěšenou hlavou mi řekl:. ,,Kláru miluju a chci být s ní. Promiň.“ Víc ani říkat nemusel, sbalil si věci a odešel.
Rozchod mě semlel. Hlavou mi letěly myšlenky na sebevraždu
Nastalo pro mě období temna, nic mi už nedávalo smysl. Noc střídal den a v hlavě mi běžely všechny ty skvělé chvíle, které jsme spolu zažívali, jak na zaseklé pásce znovu a znovu. Mozek nechtěl přestat na něho myslet a dostavily se pocity sebeobviňování: ,,Možná jsem mohla být víc milejší, hezčí, usměvavější, a pak by určitě se mnou zůstal,“ běželo mi hlavou každou chvíli. Začala jsem mít splíny. Večery jsem nemohla spát, rána jsem byla vyřízená.
Jediným motorem, jak nepřijít o zbytky rozumu byla práce. Ta mě aspoň donutila sporadicky fungovat, bohužel ne na dlouho. Pracovala jsem jako účetní a práce mě vždy bavila. Nová životní situace však ze mě udělala uzlíček nervů. Začala jsem dělat chyby, nemohla jsem se soustředit. Pořád jsem vzpomínala na náš vztah. Když jsem zkazila uzávěrku, zavolala si mě naštvaně moje šéfová: „Hele Míšo, co se s tebou děje? Vždy byl na tebe spoleh a teď jsou jenom problémy. Takhle to dál nejde!“ Vyhrkly mi slzy a sesypala jsem se.
Šéfová mi dala v práci neplacené volno, ať se dám dohromady. Doma to na mě ale všechno padalo. Byt mi přišel najednou tak příšerný, zároveň jsem nemohla z něho odejít, protože mě přepadaly záchvaty vzteku a pláče. Hlavou mi běžely myšlenky, že kdybych tu nebyla, měla bych klid. A tento kolotoč stavů trval další tři dny. Nemohla jsem nic jíst, jen jsem ležela nebo seděla a hleděla do prázdna. Připadala jsem si ztracená a říkala si, že tohle není už život, že by mi bylo líp tam nahoře mezi anděly.
Netradiční nabídka mi měla pomoct
Když jsem nereagovala na zprávy od své nejlepší kamarádky Elišky, zvonila mi na můj byt. Nebyla jsem v kondici, abych s ní chtěla cokoliv řešit, ale nakonec jsem ji otevřela. Jak mě uviděla, nešlo přehlídnout její zděšení: „Míšo, ty vypadáš strašně! Jedla si něco vůbec?“ ptala se ustaraně.
Ujistila jsem ji, že jsem v pořádku, což mi neuvěřila a hned mi dala na výběr: „Buď pojedeme okamžitě na psychiatrickou ambulanci, anebo se přestaneš litovat a zažiješ nějaké dobrodružství.“ Zmínka o psychiatrii mě vyděsila, tak jsem si vybrala změnu. Elišce se objevil úsměv na tváři, jakoby ji ze srdce spadl velký balvan. Hned mi začala vyprávět, že její sestřenice Jana žije na jižní Moravě a prý nemá taky lehké období. V podstatě mi domluvila, že si na týden vyměníme bydlení, a tím se vzájemně obohatíme o nové zážitky.
Krátká výměna bydlení mě obohatila
Přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo, protože jsem si neuměla představit, co sama budu dělat někde, kde vůbec nikoho neznám. Ale nakonec jsem ji na to kývla. Eliška se ke mně na tři dny nastěhovala, abych prý neudělala nějakou hloupost a čtvrtý den jsem odjela do Pavlova a sestřenice od kamarádky zase přijela do mého podnájmu v Praze.
Musím uznat, že po příjezdu jsem si to tam zamilovala. Staré stavení Janiných rodičů, kde na mě čekal její pokoj, ve mně vzbuzovalo krásu starých časů, tak jak to bývá v pohádkách. Ale to co přišlo potom, mi vyrazilo dech. Celá rodina mě hned přijala mezi sebe, jako bych byla jejich opravdová dcera. Takovou vlnu lásky jsem nedostala nikdy ani od svých rodičů a teď jsem jí tu měla od úplně cizích lidí. Byla jsem dojatá a spadla ze mě tíha stresu.
Rodina pro mě navíc připravila opravdu bohatý program. Zasvětili mě do svého vinařství, což jsem s radostí uvítala. Přes den jsme chodili pracovat na vinohrad a večery se linuly ve veselých posezeních v pergole při zpěvu a ochutnávání vína. Navíc změna prostředí, přátelská atmosféra a práce na čerstvém vzduchu mi zalila hlavu štěstím i bez prášků od psychiatra. A nejlepší bylo, že vzpomínky na Honzu, už se mnou nedělaly vůbec nic.
Po návratu domů jsem musela Elišce i její sestřenici poděkovat. Novou lásku jako z filmu jsem sice nepotkala, za to jsem poznala něco daleko cennějšího – nová přátelství a lásku k sobě samotné.
