Článek
Babička mě vždy varovala: „Živí s živými, mrtví s mrtvými!“
Na duchy a věci mezi nebem a zemí jsem vždy věřila. Pamatuju si, jak jako malá jsem si s babičkou v kuchyni listovala v novinových listech Spirit a hltaly jsme mysteriózní příběhy, které se staly ostatním lidem. Když jsme četly příběh paní, která se chtěla rozloučit se svou zemřelou maminkou, kladla mi na srdce: „Pavli, pamatuj si, že s takovými věcmi se nezahrává. Mrtví s mrtvými, živí s živými,“ přikývla jsem a šla si hrát s kamarády ven.
Když jsem kamarádům vyprávěla příběhy, které jsme si přečetli, tak se mi vysmáli. „To jsou jenom povídačky, duchové nejsou,“ dobíraly si mě ostatní děti. Když v tom dostal kamarád Péťa nápad a řekl: „Tak je večer vyvoláme, přece nebudeš srab.“ Nemohla jsem si připustit, že bych jim byla, tak jsem souhlasila.
Vyvolání ducha v dětství skončilo velkou lekačkou
Večer, jak se začalo stmívat, sešli jsme se s baterkami na seníku za našim domem. Byli jsem čtyři, sedli jsme si do kruhu. „Viděl jsem to ve filmu, teď musíme spojit malíčky a volat jméno ducha,“ řekl Péťa a dodal: „Volám tě duchu Verčiné babičky, jestli tu jsi zabouchej na dveře třikrát.“
Náhle se ozvalo hlasité zaklepání třikrát. Vyděšeně jsme se na sebe podívali a s posledním pudem sebezáchovy jsme utíkali ven, když v tom za dveřmi se na nás ještě ozval démonický hlas: „Waaaa, teď budu vaše babička jáá,“ když jsem se otočila, hned jsem poznala Simonu, svou o tři roky starší sestru, která se náramně bavila se svou partou, jak nás vyděsila. Od té doby jsem nechtěla o duších ani slyšet.
Přítel si nedal říct, vyvolat ducha mu přišlo jako dobrý nápad
Když mi bylo 28, na historku z dětství už jsem dávno vzpomínala sice s úsměvem, ale svůj názor, na vyvolání duchů jsem nezměnila. „Ale no tak, Simčo, co ti to udělá, bude to jen jeden večer, nic se nestane,“ přesvědčoval mě můj přítel Marek (30). „Dokážu si představit jinou zábavu než je vyvolávání duchů, je to nebezpečné,“ řekla jsem rázně.
Marek se na mě podíval a smíchem vyprskl. „Co kdyby se nám zjevila třeba Leontýnka s věnečkem?“ posmíval se mi do očí. To mě vytočilo, ale hned jsem dodala: „Dobře, můžeme to zkusit, ale veškeré následky si poneseš ty,“ Marek nadšeně kývl.
Za dva dny dorazili do našeho domu naši přátelé. „Tak co, jdeme do toho?“ zeptal se natěšeně všech Marek. „No jasně,“ přitakávali kluci. Byli jsme celkem tři páry a sedli si kolem stolu. „Koho vlastně budeme vyvolávat? Ptala se moje kamarádka Eva. Jana Malinu, mého strýce, umřel v roce 2020, byl to sice morous, ale měl jsem ho rád,“ dodal Marek.
„Tak, kdo bude medium?“ zeptala jsem se do placu. „Ale prosím tě, jaké medium? Moc se díváš na horory, pokud se nám to vůbec povede, duch bude komunikovat pomocí svíčky. Seanci povedu já,“ řekl důležitě Marek. Nikdo nic nenamítal, tak se mohlo začít.
Seance měla rychlý spád, po chvíli jsme byli vyděšeni
Zapálili jsme svíčky a spojili ruce malíčky. Hned mě přepadl svíravý pocit, a v hlavě mi naskočilo babiččino dávné varování. Kuchyně se mi zdála najednou tak ponurá, že jsem chtěla z ní hned utéct, je to jenom v hlavě opakovala jsem si v duchu.
Moje černé myšlenky přehlušil Markův hlas. „Josef Malina zemřel 2020. Josefe Malino, jsi přítomen v této místnosti? Dej nám svoje znamení prudkým pohnutím plamenem svíčky. Dej nám svoje znamení pohnutím plamenem svíčky,“ ani to nestihl doříct potřetí a tři svíčky se nám okamžitě převrátily na stůl.
Vyděšeně jsme se rozpojili, a svíčky znovu postavili. Nemohla jsem si nevšimnout, že Marek měl výraz, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Oči mu divně tikaly a koutky úst měl křečovitě zvednuté do hrůzného šklebu, a navíc nevydal ani slovo.
Všichni jsme se vyděsili. „Musíme ho rychle odvolat,“ prohlásila kamarádka Jitka. Chytli jsme se znovu za malíčky a prohlásili: „Odvoláváme vás Josefe Malino do říše mrtvých, odvoláme vás Josefe Malino do říše mrtvých,“ sfoukli jsme svíčky a rozsvítili světla. Marek měl nepřítomný pohled, úsměv, který jsem nikdy neviděla a vůbec na nás nereagoval.
Kdybych to neviděla na vlastní oči, myslela bych si, že jsem na nějakém natáčení béčkového hororu. Bohužel to byla realita, polili jsme ho vodou a přišel k sobě. „Co se děje, tak začneme?“ zeptal se nás zcela vážně. Chvíli jsem si mysleli, že si snad musí dělat srandu, ale spletli jsme se. Když jsme mu zážitek vyprávěli, nechtěl nám to věřit, nic si nepamatoval.
Ukázala jsem mu jeho fotku, co jsem pořídila než přišel k sobě, a sám se vyděsil. Bylo to něco jako paralýza, jako by to nebyl vůbec on. Nevíme, co to bylo, ale naštěstí, snad je to pryč. Z večera jsme si odnesli nepříjemný zážitek a poučení, že s duchy si není radno zahrávat. A Marek? Ten radši zkušenost s duchy vytěsnil z hlavy a už si z nich srandu nikdy nedělal.
