Článek
Paní Janu (83) známe už přes 30 let. Bydlí jenom čtyři baráky od nás ve starém domě v naší menší vesnici. Svého času to byla vždy elegantní a pracovitá dáma, která dlouhé roky pracovala v textilním podniku jako fakturantka.
Ale musím říct, že taky moc hodná a milá paní, která okolním dětem dovolila sbírat v létě jejich třešně na zahradě, nebo taky dostali občas kus bábovky. Doslova taková ta pohádková babička, kterou by si přálo mít snad každé dítě. I Moje děti Eliška (30) a Klára (32) si paní Janu v dětství oblíbily a často si s ní i povídaly.
Na nemoc sousedky mě upozornila dcera
Bohužel léta letí a stáří dostihlo i panu Janu. Kromě vrásek na obličeji ji přibyla i nemoc, na kterou mě před 2 měsíci upozornila dcera, když ji náhodou potkala při cestě na autobus na zahradě. Klára paní Janu pozdravila, a ta se na ní zadívala a s úsměvem se ji zeptala: „A která vy jste, ještě jsem vás tu neviděla?“ zeptala se dcery, a ta ji zaskočeně odpověděla, že bydlí tady kousek. Paní Jana kývala hlavou a nepřítomným pohledem zamířila do domu.
Povídání dcery mě nepříjemně zaskočilo, o sousedčině nemoci jsem neměla sebemenší tušení. Vím, že za ní jezdívá jednou týdně její syn Milan (56), který žije 15 km daleko ve městě a pracuje jako zedník. Víc děti neměla a manžel ji zemřel už před deseti lety. Paní se od syna nikdy nedočkala vnoučat. Její Milan je spíše samotář, tak možná proto měla tak ráda všechny cizí děti.
Bečka s vodou měla zamezit útěku paní na ulici
Když jsem před čtrnácti dny se svým manželem Radkem (57) šla v 8 hodin večer na procházku a blížili jsme se k domu, kde bydlí Jana, uviděli jsme ji na zahradě, jak zmateně chodí od plotu ke stromům a pořád dokola. Šokovalo mě, že měla na sobě jenom lehkou košilku na spaní, bylo totiž docela chladno a mně byla zima i v mikině. Jakmile nás spatřila, zamířila k staré brance, před kterou však stála velká bečka s vodou, takže si ji nemohla otevřít. Když k ní došla, samozřejmě nás nepoznala a ptala se manžela: „Umíte pustit topení? Je mi zima,“ řekla nezištně. Radek, jí řekl, že se na to podívá a společnými silami jsme posunuli bečku kousek od plotu.
Hledání termostatu, smrad a zbytky jídel
Jakmile jsme se ocitli uvnitř domu, trefil nás do nosu obrovský smrad nevětrané místnosti a možná i nějakých výkalů. V obýváku byly rozházené věci, jak kdyby tu řádili zloději, v kuchyni zas hromada talířů se zbytky jídel. Z toho pohledu mně svíralo srdce. Radek se ji opatrně zeptal: „Tak kde máte ten termostat?“ Paní Jana se jen na něho nechápavě podívala a řekla: „Co? Nevím, co tady chcete. Vy jste opravář?“ Radek jen sklesle zakroutil hlavou a zopakoval, že ji byla zima a chtěla zapnout topení, ale za tu chvilku to zapomněla. Ještě jsme se rozhlídli, jestli krabičku na stěně někde neuvidíme, ale nenašli jsme ji. Potom jsem se paní zeptala, jestli nemá hlad nebo žízeň, a když mi řekla, že ne, tak jsem ji dovedla do ložnice a řekla ať si odpočine. Na chvíli jsem vyvětrala a nádobí aspoň trochu opláchla.
Situaci jsem musela hlásit
Za chvíli jsme vyšli ven a já dostala na jejího syna neskutečnou zlost a hned jsem manželovi spílala: „Drží tu svou nemocnou mámu, jak lva v kleci a radši ji dá před branku bečku, aby neutekla. A když si udělá čas, tak se na ní přijede občas podívat, jestli náhodou neumřela. To není normální! V takovém stavu by tu neměla zůstávat sama,“ líčila jsem bezradně manželovi. Manžel uznale kývl a dodal: „Jitko, přece ale nevíme, jestli za ní Milan nejezdí každý den po práci, anebo nějaká ta sociální pracovnice. To musí mít pod kontrolou její syn.“ Dala jsem Radkovi za pravdu, ale přesto jsem druhý den nahlásila situaci na obecní úřad, a ti obeznámili Milana i sociální služby.
Naštvaný syn paní Jany nic nezměnil
Když jsme za pár dnů uviděli Milana a jeho maminku v jejich zahradě, šli jsme se ho přes plot zeptat, jak se mamince daří a že jsme u ní byli. Místo poděkování se Milan na nás jen zlostně obořil: „Aha, tak to jste vy na mě bonzovali! Proč se nestaráte sami o sebe? Já za mamkou jezdím každý den po práci, ale bohužel se o ní nemůžu pořád starat. Musí tu mít zábrany, nebo kdo ví, kam by utekla. Má nachystané jídlo, léky i pití. Víte kolik stojí péče v Alzheimercentru? Nevíte, že! Kdyby jste byli v mé situaci, tak byste to možná pochopili, ale nevíte vůbec nic!“ zakončil vynervovaný Milan a naštvaně chytl paní Janu za ruku a vedl ji zpět do domu.
Samozřejmě od té doby se nic nezměnilo. Paní Janu občas potkám na zahradě i s bečkou na svém místě. Milan s námi nemluví, tak si jenom přejeme, aby se zdravotní stav paní Jany ještě víc nezhoršoval, nezůstala doma bez pomoci a nepodpálila si třeba dům. Snad Milan dospěje k rozhodnutí, že zdravotnická péče je pro jeho maminku už nezbytná.
