Článek
Když jsem se po vysoké škole v nové práci seznámila se svým budoucím mužem Karlem (36), byla jsem šťastná. Po sérii nevydařených vztahů jsem cítila, že je to ten pravý. Karel není žádný majetnický žárlivec, ani nemakačenko, jak moji bývalí. Naopak, je to gentleman, který si mě získal svým smyslem pro humor, a taky tím, že to měl v hlavě srovnané a věděl přesně, co od života chce.
Seznámení s tchyní na mě neudělalo dobrý dojem
Randili jsme spolu asi tři měsíce, když Kája přišel s návrhem, jestli nechci poznat jeho rodiče. Byla jsem nadšená, protože to pro mě bylo jasné gesto, že to se mnou myslí vážně. Návštěva u rodičů byla za další týden, a to nadšení mě teda rychle přešlo, jak jsem poznala Karlovu maminku. Ta paní mi byla krajně nesympatická. V životě jsem snad nepoznala tak vlezlou a zvědavou ženskou jakou je Jana. Když už se mě pomalu vyptávala i na velikost podprsenky, křečovitý úsměv mi pomalu mizel. Marek se mi omluvil, že jeho matka je taková svá, ale prý to myslí s každým dobře.
Podle Jany bylo vše drahé a zbytečné
Ostatně od našeho seznámení jsem se o tom mohla přesvědčit. Do všeho srkala nos a o všem potřebovala vědět. Když jsme se za dva roky brali a kupovali společný byt, nabyla jsem dojmu, že se Jana sama pasovala do role naši svatební agentky a realitního makléře. Jana chtěla mít vše pod palcem, jenže měla pořád se vším problém. Byt byl moc drahý a věci na svatbu jak by smet. „To nemyslíš vážně, že chceš dát za svatební kytku tři tisíce, vždyť je to jen vyhazování peněz! Já bych si radši koupila umělou a pak ji dala ještě mamince na hrob, aby byl z ní ještě užitek,“ nezapomněla se mi Jana pro jednou zase jedovatě zmínit. A tak to bylo se vším. Vše bylo v jejich očích vždy drahé a zbytečné.
S příchodem dětí byla Jana u nás pečená vařená
Lezla mi strašně na nervy, ale za tu dobu jsem se ji naučila nějakým způsobem respektovat, bylo to však těžké. Bohužel se situace nezměnila ani s narozením našich dětí Toma (3) a Kláry (5). S příchodem dětí byla u nás pečená vařená, až jsem si pomalu připadala, že jsem ve svém bytě spíše na návštěvě. Karel si to sní nechtěl rozházet, tak nic neřešil. To spíš už tchán Pepa (64) ji sám několikrát řekl, že nás má nechat chvíli žít, ale nebylo to nic platné. Už jsem cítila, že je toho na mě moc a navrhla jsem Janě, jestli si nechce vzít děti na prodloužený víkend. Jana byla nadšená a těšila se, jak si vnoučata užije i na jejich chalupě. Kdybych však věděla předem, co je schopna udělat, raději si ukousnu s mou nabídkou jazyk.
Po návratu domů nás čekal na chalupě šok
S manželem jsme konečně odjeli na wellness a těšili se, jak si to tam užijeme, což jsme si splnili. Pobyt byl super, ale utekl jak nic a my se plní elánu vraceli v neděli odpoledne vyzvednout děti. Když jsme však přijeli na chalupu, dostala jsem šok. Klárka s Tomem leželi ve velké posteli pod peřinou, rozpálení jako kamna a kňourali, že je bolí bříško. „Co se stalo? Kolik mají teplotu? Proč si nám nezavolala, že jsou nemocné?“ ptala jsem se ustaraně tchyně. Tchán odložil noviny a naštvaně na Janu houkl: „No, tak se pochlub, ty umělkyně! Jak si se vyznamenala s obědem!“ volal na ní z druhé místnosti.
Přece tak drahé maso nevyhodím!
Tchyně znervózněla, kousala se do rtu, načež mi odpověděla: „Chtěla jsem v pátek na oběd udělat řízky, tak jsem si ve čtvrtek večer vytáhla vepřovou kýtu z mrazáku a dala ji na rozmrazení do dřezu. Druhý den, když jsem ji rozbalila, cítila jsem, že trochu víc smrdí, tak jsem ji omyla a naložila na hodinu do vody s octem. Pak jsem maso znovu umyla a udělala z něho čínskou směs se zeleninou, aby to chytlo lepší aroma,“ objasnila mi s donucením situaci.
Myslela jsem, že snad špatně slyším, a když jsem chtěla něco namítnout, tak mě Jana předběhla a pokračovala: „Tak přece, tak drahé maso nevyhodím, když se dalo ještě zachránit! No řekni Pepo, že to nešlo ani moc poznat!“ naléhala Jana na tchána. „No to určitě! Mně bylo zle už v pátek večer, lítalo to ze mě horem spodem a ráno si začaly stěžovat i děti. Sama si taky říkala, že ti není dobře,“ odpálkoval ji pohoršeně Pepa.
Janě jsem to vytmavila, ale odpustit jí nemůžu
Poprvé jsem se už přestala za tu dobu ovládat a naštvaně jsem na Janu vyjela: „Promiň, ty ale fakt nejsi normální! Dochází ti vůbec, že taková otrava jídlem u dětí může mít daleko horší následky než u dospělého? Když se chceš otrávit ty, tak prosím, ale bez našich dětí!“ zakončila jsem naštvaně a nikdo ani nepípl. Jana se urazila a svou chybu ani nepřiznala, takže do odjezdu domů byla dusná atmosféra. Naštěstí se dětem za hodinu podařilo zase srazit horečku a my se vydali domů.
Pár dnů jsem si s nimi doma protrpěla ještě jejich průjem a zvracení, ale naštěstí se to obešlo bez vážnějších zdravotních komplikací. Už je to dva týdny a s Janou se spolu nebavíme. Ta se mi sice pod nátlakem tchána poprvé v životě omluvila, ale já její omluvu zatím nepřijala. Mrzí mě, že je v rodině napjatá atmosféra, protože to pociťují i děti. Bohužel to jen tak přejít nemůžu, zvlášť když vím, že se Jana nezmění a je schopna kvůli penězům obětovat i zdraví našich dětí.
