Článek
A je to tu zase. Místo ranního kokrhání kohouta mě budí dětský pláč z pokoje. Co na tom, že jsou 2 hodiny ráno. Skopnu ze sebe peřinu a jdu do jámy. Na posteli sedí ONA. Vypadá jak víla Amálka a vůbec neví, že tam jsem. Tříleťačka chvíli něco šeptá, oči má zavřené, pak setrvačností zapadne zpět mezi polštáře. Super, to šlo rychle. Můžu se vrátit do svého pelechu, myslím si naivně.
Nechci pokoušet, že se znovu vzbudí a chůzí baletky protančím ke skříní. Cíl, kterým jsou dveře, se blíží. Následuje neúspěšná kličkovaná mezi kostičkami z lega a nohy si už držím jak Marv v Sám doma, když na podlaze u Kevina šlapal po rozbitých baňkách. Poslední nadávky radši tiše polknu, beru za kliku a náhle se ze tmy ozve rázný hlas dcery: ,,Mami?“ Hlava mi sklesle spadne a už je mi jasné, že ty dveře zůstanou ještě chvíli zavřené.
Vrátím se k její posteli a chrlím na ni všechny ty věci, co by mohly pomoct k rychlému spánku. Možná už je to jak od robota, a při každé další snaze přidat něco zaručeně uspávacího se mi v hlavě objeví opice s činely. Prostě tam je, směje se jak blázen, skáče a tleská a tleská. A já už v zoufalé snaze zavřít ty své unavené pytle přemýšlím, jak se dostat do komory pro banány…ale ejhle! Zase usnula. Už nechci riskovat tanec, přidávám do běhu, aby jsem případně neslyšela další volání. Tento pokus je úspěšný. Zase jsem ve své ložnici a rychle uléhám ke svému manželovi.
Už se ani k němu nemusím otáčet, jeho chrápání mi potvrdilo jeho existenci v místnosti. O čem asi sní? Občas se převalí, až zapraskají lamely na roštu a jeho spokojené oddychování mi dodalo trochu klidu. Tak už chybí jen zpěv ptáků a mám to tu místo relaxační hudby.
Žádný cvrlikot okřídlenců se sice nekoná, ale už cítím, že oči padají, jak kalhoty a sukně při hře na doktory. Nádech, výdech, když v tom se ozve roční „dvojka“ z postýlky - skloním se nad ní a vidím ten výraz, který mluví za vše. Teď už vím, že jestli budu ještě někdy spát, tak to bude nejspíš zase od zítra…
