Článek
U nás doma vždy platila pravidla a řád
S manželkou Danou (55) jsme vychovali dceru Janu (34) a syna Tomáše (36) v době, kdy ještě nebyly mobilní telefony denním chlebem dětí a ty si spolu s ostatními vrstevníky uměli hrát venku třeba na schovku nebo vybíjenou.
Přestože děti měly od nás dovoleno jít s kamarády ven a navštěvovat své kroužky, na oplátku jsme vyžadovali disciplínu a řád. Úkoly do školy musely být hotové, drobné práce v domácnosti taky, a když bylo třeba pomoct s něčím na zahradě, tak se prostě bez námitek šlo a udělalo se, co bylo třeba.
Děti tak věděli, že život není jen zábava, ale je třeba si plnit své povinnosti. V tomto duchu jsme je s moji ženou vedli až do dospělosti a myslím si, že dostali skvělé základy do života. Škoda, že stejným směrem mou vnučku nevede i má dcera. Jana je pečovatelkou v domově důchodců a spolu s manželem vychovávají Annu (8). Výchovou bych to teda zrovna nenazval, ale jak už to u prarodičů bývá, mnohdy jim nepřísluší do života svých dětí zasahovat.
Na prázdniny k nám přijela obézní dívka
Když však po dvou měsících nám dovezla Annu na první týdenní prázdniny, nestačil jsem zírat. Od poslední návštěvy musela přibrat nejmíň 5 kilo, v hlavě už se mi rodil plán, jak s tou její nadváhou za ten týden aspoň zatočím. „Ahoj dědo,“ vítala mě vnučka s úsměvem.
V tu chvíli jsem v ní viděl malý koblih s ofinou, líce měla široké, z krátkého trička se jí valilo břicho a nohy měla jako sloupy do betonu. V jedné ruce mobil, v druhé přikusovala tabulku čokolády. Byli jsem z toho pohledu zklamaný. „No ahoj, tak si to tu užijeme,“ pozdravil jsem ji na oko nadšeně.
Unavená ze snězení čokolády
Sotva jsem ji odnesl věci do pokojíku pro hosty, vyvalila se s mobilem v ruce na gauč, že je unavená. „Unavená a z čeho prosím tě?“ žasl jsem a nechápal, jak může být osmileté dítě unavené a bez života. „To víš dědo. Věděl si, co to dá práce sníst tak velkou čokoládu?“ zeptala se mně udiveně a manželka mě raději odtáhla z pokoje, že ji necháme po cestě odpočinout.
Měl jsem zlost. „Ty to Dano nevidíš? To dítě potřebuje velký bič a malý dvůr. Já ji naučím. Takhle se ji ostatní děti budou jenom smát,“ naštvaně jsem nadával na Annu v kuchyni. „Ale vidím, ale pochybuju, že za týden něco změníme,“ řekla odevzdaným hlasem manželka.
Dělá jen to, co chce
Když jsem se uklidnil, šel jsem za hodinu pro Annu, že jdeme na procházku do lesa. „Ale dědo, já nechodím na procházky, když nechci. Máma mi říká, že mám dělat jen to, co chci, abych byla šťastná,“ odpověděla mi a dodala, že už má velký hlad.
Opět to ve mně vřelo. „Babi, co bude k obědu? Dala bych si něco sladkého. Uděláš mi buchtičky s krémem, prosím?“žadonila. Významně jsem se podíval na manželku, že v žádném případě, ale ona byla moc měkká a samozřejmě ji hned dělala, co ji na očích viděla.
Pomáhat nebude, to je úkol rodičů
Za velmi krátkou dobu jsme zjistili, že nejradši se Anna baví o jídle. Ještě než večer šla spát, už se zajímala, co bude mít ráno na snídani, oběd a večeři. Ráno nám nezapomněla připomenout, že po obědě ji mamka dává ještě něco sladkého za odměnu, že vše snědla. To už jsem zasáhl a řekl ji, že žádná odměna u nás nebude a bude plnit náš program a pomáhat babičce s nádobím a uklízením, a za to pak pojedeme na výlety nebo na bazén.
Vnučka měla v očích výraz absolutního zděšení a chtěla jet hned domů. Tak jsem ji dovedl na zahradu a řekl jí, že když pomůže s vypletím záhonku, můžeme jít do kina na film, který si vybere. Anna se rozbrečela, že doma pomáhat nemusí, že všechno dělají máma s tátou. A že si ten film raději pustí večer v telefonu. Rukavice odhodila na zem a letěla dovnitř za babičkou.
Otesánek v sukni
Už jsem se musel hodně ovládat, abych nevybouchl. Jakmile jsem však došel do kuchyně, už zase jedla další porci kuřete na paprice. „Ty máš zase hlad? Vždyť si jedla před hodinou, vždyť tě bude bolet břicho,“řekl jsem Anně. Ale bylo to jako hrách na stěnu házet. „Doma tak jím normálně, když mám hlad, vezmu si, na co mám chuť,“ objasnila mi nepřítomným pohledem a lžíce s omáčkou v ní rychle mizely. Když dojedla, došla si bez zeptání do lednice ještě pro monte.
Pojali jsme s manželkou podezření, že tu snad máme Otesánka. Následující dny se odehrávaly v podobném duchu, s tím že už se vnučka o jídla nedovolovala a brala si z lednice, co ji přišlo pod ruku. Hned jak jsem to zjistil, že potraviny z lednice mizí záhadně rychle, tak jsem jí řekl, že takhle to fungovat nebude a opět se semnou nebavila. Prázdniny tak protrucovala ve svém pokoji nebo na zahradě na houpačce s telefonem v ruce.
Prázdniny skončily zklamáním
Tyto prázdniny byly pro nás velkým zklamáním. Plánovali jsme si, jak si společný čas užijeme, ale nedostali jsme ji ani jednou na procházku, na bazén, ani na výlet, vše bylo zbytečné. Tak jsme to s manželkou vzdali a toužebně očekávali, kdy si dcera pro vnučku přijede. Když si Jana pro dceru přijela, vzali jsme si ji bokem, vše jí vylíčili a prosili ji, ať dceru doma víc přitáhnou a začnou řešit její nadváhu.
Dcera se na nás ale strašně naštvala a vyčítavě po na nás spustila: „Jak můžete omezovat malé dítě v jídle, a ještě ji na prázdninách zaměstnávat povinostma? To vám přijde normální?“
Zůstali jsme s manželkou jak opaření, jak kdybychom někomu strašně ublížili. My to mysleli jen dobře, ale dcera na to měla jiný názor. A tak bez rozloučení obě odjely a už měsíc se nebavíme. Mrzí nás to, ale my se nikomu omlouvat nebudeme. Chtěli jsme pro vnučku jen to nejlepší.
