Zakázal jsem tchyni navštěvovat vnoučata. Svými konspiračními teoriemi je úplně pobláznila

Svou manželku Ivu (35) znám už deset let. Tehdy mi bylo 26 a seznámili jsme se spolu na narozeninové oslavě mého kamaráda. Ten večer už jsme se od sebe nehnuli, měli jsme spoustu společných témat, a navíc jsme zjistili, že máme společného koníčka – jízdu na kole, což byla skvělá záminka ji pozvat na rande, které přijala.

Zajeli jsme si spolu na desetikilometrovou projížďku na přehradu a užili jsme si spolu skvělý den a vlastně od toho dne jsme byli spolu. Iva byla krásná a vtipná a já se do ní rychle zamiloval. Když mě chtěla představit po třech měsících chození rodičům, vůbec jsem neprotestoval a těšil se na návštěvu.

Ta proběhla docela dobře. Tchyně Petra pracuje v malém obchůdku na vesnici a její jediná vada byla, že se dokázala bavit jenom o své zahradě nebo o tom, jak už by si přála konečně vnoučata. Tchán Jarek (59) nad jejími tužbami jen mávnul rukou a vypili jsme si slivovici. Tím jsem byl přijat do rodiny a já byl rád, že jsem si s jejími rodiči sedl.

Když jsme se za dva roky vzali a narodily se nám naše děti Pavel (8) a Martina (7), tchyně se mohla zbláznit. Jelikož bydlíme ve stejné vesnici, pořád chodila na nečekané návštěvy k nám domů a chtěla Ivě se vším pomáhat, což se jí na začátku líbilo. Ale brzy nám začala lézt na nervy. Nevyžádané rady na kojení, přebalování, krmení a všechno možné, se manželce začaly brzy zajídat. Naznačila své matce, že potřebujeme prostor, ona se stáhla a fungovala jako normální babička, což jsme ocenili. Tedy do té doby, než nastal covid. Nová situace ji naprosto pohltila a pořád sledovala nové informace v televizi.

Jednou ji ale poslala kolegyně z obchodu video, kde se vysvětlovalo, že covid je biologická zbraň a že stát připravuje nucené očkování všech občanů, aby měl nad nimi kontrolu apod. Zcela ohromena těmito teoriemi nás začala zahlcovat podobnými videy, která nám chodily třeba i dvacetkrát za den. Snažili jsme se ji vysvětlit, že je to nesmysl, ale ona všemu jen slepě věřila. A od té doby už bylo zpochybněno vždy a všechno, co se kdy událo. Řekli jsme ji tedy, ať už nám nic neposílá, že nás stejně to nezajímá. Sice se urazila, ale podporu našla v jakési skupině konspirátorů.

Čas plynul a jednou nám tchán šokovaně zavolal: „To mi neuvěříte! Asi ji už dovezu někam na léčení. Koupila generátor, prý přijde nějaký blackout a sklep zaplnila koupenými vodami a potravinovými zásoby, jak kdyby měla přijít válka. Regulérně by si v něm mohla otevřít svůj obchod. V policích jsou haldy všemožných konzerv, paštik, těstovin a toaletních potřeb je tu snad pro celou vesnici,“ zakončil rezignovaně. Když jsme se tchyně zeptali, jestli to nepřehání, tak nám řekla: „Však počkejte, ještě uvidíte, co přijde!“ A to jsme tedy viděli.

Za pár dní přišla na naši zahradu s dalekohledem, že země není kulatá, ale placatá. Dívali jsme se na ní, jak na blázna a ona řekla našim dětem: „No země je placka. A jde to i lehce ověřit. Přiložila si dalekohled k očím a důležitě prohlásila: „Když se podívám dalekohledem do vzdálenosti, které by už neměly vidět, tak vidět jsou. To je jasný důkaz!“ zvolala šťastným hlasem, jak kdyby vyhrála v tombole první cenu. Obrátil jsem oči v sloup a hned jsem ji zabrzdil, že nebude dětem plést hlavu a modlil jsem se, ať hlavně Pavlík tyto nesmysly nešíří ve třídě a před paní učitelkou. Tchyně se urazila, že jsou o všem důkazy a vědci na nás udělali jenom podvrh. Na to už jsem neměl sílu argumentovat.

Na druhý den přišla i s tchánem, tak jsme si sedli na zahradu a dali si kávu, když najednou nad námi zrovna letělo letadlo. Tchyně hned vyskočila ze židle, div nepřevrhla hrnek ze stolu a rychle vytáhla mobil, kterým si fotila bílé čáry, které za letadlem na obloze zůstávaly a nešťastně prohlásila: „Ach jo. Zase nás práškujou, darebáci.“ Nechápavě jsem na ní zíral a otočil jsem se na tchána, abych viděl, co na to říká. Ten jen gestikuloval rukou mlýnek u hlavy, že už ji asi přeskočilo a ona začala dětem vysvětlovat: „Děti, víte, co znamenají ty čáry? To na nás z letadel pouští speciální prášek, který nám způsobuje různé nemoci a alergie. Je to vlastně takový holocaust, ale to se pak budete někdy učit ve škole.“ mávla rukou a ukazovala jim v mobilu své „důkazy“ v jejím albu o zlých práškovacích letadlech. Vstal jsem ze židle a řekl tchyni, že pokud nechce přestal říkat dětem své nesmysly, takže se s nima nemůže vídat. Tchán nás podpořil, že to chápe a Petra schovala telefon a uraženě šla domů.

Nebavila se s námi asi týden, když si nás pak zavolala do školy Pavlíkova třídní učitelka a opatrně se zeptala: „Nic mi do toho není, ale vy jste nějakými konspirátory? Pavlík nám ve třídě vykládá o placaté zemi a nějakých zlých letadlech, co nás práškujou. Děti si z něho pak dělají legraci a někteří mu říkají „placáku“. Samozřejmě jsem to se všemi už řešila, ale chtěla jsem vás o tom informovat. Hned jsme s manželkou zrudli a vysvětlili ji náš problém s tchyni. Učitelka se na nás soucitně usmála a zároveň si oddechla, že jsme normální. Doma jsme dětem znovu vše vysvětlili a doufáme, že na nesmysly babičky zapomenou. A tchyně? Ta k nám přišla před pár dny, protože ji bylo smutno po vnoučatech. A své „zaručené pravdy“ před námi už nevykládá, tak snad ji to vydrží a nechá si to pro své „ovečky.“