Jak se americký sen o dobytí Antarktidy s pomocí gigantického vozu změnil v ledovou noční můru

Začátek příběhu Snow Cruiseru se dá datovat od dramatické záchranné misí, která proběhla v roce 1934. Thomas Poulter, polární badatel a fyzik z chicagského Armour Institute of Technology, se tehdy účastnil druhé antarktické expedice slavného admirála Richarda E. Byrda. Když se ukázalo, že Byrd trpí otravou oxidem uhelnatým na vzdálené meteorologické stanici, musel Poulter společně s dalšími dvěma muži podniknout zoufalou záchrannou cestu.

První dva pokusy skončily nezdarem kvůli tmě, těžkému sněhu a mechanickým problémům s traktorovým vozidlem. Až třetí pokus 13. srpna 1934 byl úspěšný a Byrda se podařilo zachránit. Pro Poultera to však byla traumatická zkušenost, která ho přesvědčila o jednom – Antarktida potřebuje lepší dopravní prostředek.

Koncem 30. let však už nešlo jen o vědecký výzkum. Německo začalo projevovat zvýšený zájem o Antarktidu a hledalo strategické pozice pro své ponorky. V této napjaté atmosféře prezident Franklin D. Roosevelt rozhodl o vytvoření oficiální americké přítomnosti na ledovém kontinentu.

Poulter, jenž tehdy už zastával  pozici vědeckého ředitele výzkumné nadace chicagského Armour Institute of Technology, dostal za úkol navrhnout vozidlo, které by umožnilo americkým výzkumníkům efektivně prozkoumávat antarktické vnitrozemí. Jeho vize byla grandiózní: mobilní základna schopná ubytovat pět lidí po celý rok, překonat jakýkoliv terén a nést dokonce i malé průzkumné letadlo.

Projekt dostal označení I-69, neoficiálně se mu ale už tehdy říkalo Snow Cruiser. Na realizaci stoje dostal Poulter dva roky a finance ve výši 150 tisíc dolarů. Stroj, který navrhl, byl unikátní. Měřil 55 stop (16,7 m), široký byl 20 stop (6,1 m) a vysoký 16 stop (4,9 m). I kvůli svým rozměrům vážil 37 tun.

Zároveň byl byl jedním z prvních diesel-elektrických hybridů v historii. Dva jedenáctilitrové naftové motory Cummins poháněly generátory, které dodávaly elektřinu čtyřem motorkům umístěným přímo v kolech.

Nejpozoruhodnějšími prvky byly čtyři obří pneumatiky o průměru tří metrů, z nichž každá vážila přes 300 kilogramů. Kola se mohla hydraulicky zasunout do karosérie, což mělo umožnit překonávání ledových puklin až do šířky 4,5 metru. Každé kolo se navíc dalo řídit nezávisle, takže stroj se mohl otáčet na místě.

Interiér obsahoval obytné prostory, vědeckou laboratoř, fotografickou temnou komoru, strojní dílnu, kuchyň a zásobárnu paliva. Vytápění zajišťovala cirkulace chladicí kapaliny z motorů.

Provedení dostala na starost slavná Pullman Company, výrobce železničních vozů. Celá stavba trvala pouhých 11 týdnů. Nedostatek času, jak se později ukázalo, se stal ale nakonec osudným.

24. října 1939 se Snow Cruiser vydal se na 1 640 kilometrů dlouhou cestu z Chicaga do bostonského přístavu. Mělo jít o jediný skutečný test před odjezdem do Antarktidy a už první kilometry odhalily vážné problémy. Navíc neproběhla ani zkouška na hlubokém sněhu, takže nikdo netušil, jak se na něm stroj bude chovat.

V Fort Wayne způsobily silné deště přerušení cesty. Pak se poškodil systém řízení a obří vozidlo sjelo z malého mostu u města Gomer v Ohiu přímo do potoka, kde uvázlo na tři dny. Při průjezdu městy způsobovalo masivní dopravní zácpy – místní hasiči museli sundávat dopravní značky, aby se vůbec protáhl.

Navzdory těmto nehodám nakonec Snow Cruiser dorazil do Bostonu, kde se na jeho příjezd přišly podívat tisíce lidí. 12. listopadu 1939 stroj naložili na loď North Star a vydal se na svou osudnou cestu.

V polovině ledna 1940, tedy po dvou měsících plavby se North Star dostal do cíle v zálivu Bay of Whales. Odtud ho čekala cesta k základně Little America III. Problémy ale začaly už při vykládání. Dřevěná rampa se pod vahou vozidla zhroutila a pouze rychlá reakce Poultera za volantem zabránila, aby stroj spadl do vody.

Jakmile se kolosj dostal na antarktický led, ukázala se zásadní konstrukční chyba. Hladké pneumatiky bez dezénu, navržené pro bažinaté terény, se ukázaly jako naprosto nevhodné pro sníh a led. Vozidlo okamžitě propadalo až metr hluboko do sněhu a jeho kola se bezmocně protáčela.

Posádka zkoušela všechno: řetězy na kola, připojování náhradních pneumatik, různé modifikace. Nakonec zjistila absurdní věc: Snow Cruiser se pohyboval nejlépe pozpátku. Nejdelší cesta, kterou kdy v Antarktidě urazil, nakonec byla 148 kilometrů – a to couváním.

Navíc se ukázalo, že motory jsou silně poddimenzované. Po ujetí několika set metrů se přehřívaly a celkový výkon nestačil na pohyb tak těžkého stroje v obtížných podmínkách.

Po marných pokusech o úpravy se expedice rozhodla využívat Snow Cruiser jako stacionární základnu. V této roli se paradoxně osvědčil – jeho izolovaný interiér poskytoval pohodlné pracovní podmínky pro seismologické experimenty, měření kosmického záření a odběr vzorků.

Se vstupem USA do druhé světové války však bylo financování expedice zastaveno. 22. prosince 1940 byla základna opuštěna a Snow Cruiser zůstal na místě. Členové expedice označili jeho polohu bambusovými tyčemi a doufali, že se k němu někdy vrátí.

To se stalo až rok po válce během expedice Highjump. Její členové na místě zjistit, že stroj je ve skvělém stavu a stačilo by jen dofouknout pneumatiky, aby se mohl pohnout. Potíže s trakcí samozřejmě přetrvaly, takže ho i tato expedice nechala svému osudu.

V 50. letech minulého století se ale zároveň rozehrála studená válka mezi USA a Sovětským svazem, Američané proto nechtěli, aby se Snow Cruiser stal kořistí Rusů, kteří po ledovém kontinentu také začali víc pokukovat. V roce 1958 proto další americká expedice kolos objevila a ze strachu z Rusů jej americké námořnictvo zahrnulo s pomocí buldozerů několika metry sněhu.

Na počátku 60. let se pak část Little America III včetně oblasti, kde stál Snow Cruiser, oddělila od Ross Ice Shelfu a odplula jako ledovec do oceánu. Snow Cruiser je dnes pravděpodobně na dně antarktických vod.

Zdroje: