Článek
Ve Vrbně pod Pradědem se nacházel domov sociální péče a pracovaly zde řádové sestry Boromejky. V nedaleké vesnici Mnichov, patřící k Vrbnu, byly 7.7.1976 nalezeny ve svém skromném domě 2 mrtvé ženy – Zdeňka F. A její 92letá matka, Marie H., která ležela na posteli a na první pohled se zdála v pořádku. Mrtvou ženu uviděl přes okno Michal zvaný Mišo, který od domu utíkal k řádovým sestrám pro pomoc…
Přivolaní kriminalisté zjistili, že mrtvá žena měla v ústech nacpaný hadr, ruce měla svázané látkou, šaty vyhrnuté do pasu, kalhotky sundané a na stehnech kromě špíny i krvavé fleky. Žena zemřela 6.7. večer a o brutalitě útoku svědčil mimo jiné i fakt, že měla spodní zubní protézu zaraženou hluboko v hrtanu.
Její matka, nebohá stařenka Marie, kriminalistům ale sdělila, že pohřešuje ještě svoji sestru Helenu H. Během prohlídky domu pak byla nalezena ještě i druhá mrtvola – v malé komůrce u schodů na půdu. 71Letá Helena H. byla zavražděna podobně jako její neteř. Ústa zacpaná roubíkem, ruce za zády svázané kabelem, tepláky u kolenou. A co hůř, z konečníku vyteklé malé množství krve.
Pachatel obě ženy znásilnil a zavraždil. A jeho chování neslo znaky chladnokrevného jednání, což bylo později velmi důležité.
Vzhledem ke skutečnosti, že v domě zůstaly všechny cennosti a hotovost, jednalo se zřejmě „jen“ o sexuální vraždu.
Prvním podezřelým se ihned stal 28letý zaostalý muž Michal Kišš, který mrtvou Zdeňku objevil. Díky určitým nesrovnalostem ve výpovědi Kišše a staré paní Marie muselo být jasné, jestli byl Kišš schopný napadnout dvě statné a mnohem silnější ženy a neutrpět přitom ani jeden šrám nebo oděrku. Došlo tedy ke zdravotní prohlídce a Kišš byl po ní vyloučen z okruhu podezřelých. Navíc sousedé vypověděli, že Helenu viděli ještě po sedmé hodině večer a v dálce zahlédli neznámého muže, který běžel od domu pryč.
Při pitvě bylo zjištěno a potvrzeno poranění vnějších genitálií a u jedné ženy v konečníku krev a sperma. Prokazatelně tedy šlo o vraždu sexuálním deviantem. Byly odebrány vzorky zpod nehtů, rukou a oblečení obětí a zpracovával se profil pachatele. Ten měl být sexuálně nezdrženlivý, nižšího IQ, nejspíš sadista.
V srpnu 1976 přišly výsledky z Kriminalistického ústavu a vyšetřovatelé zjistili, že obě ženy měly za nehty a na oblečení částečky modrého skla. A protože ani jedna se sklem nepracovala ani se v domě nic podobného nenašlo, musel to na ně přenést pachatel. A protože se tohle sklo nacházelo ve sklárně ve Vrbně pod Pradědem, bylo pravděpodobné, že pachatel zde pracoval nebo měl přístup.
Jakmile kriminalisté přesněji určili materiál a k čemu se používá, zúžili okruh možných pachatelů. A když navíc ze Státního výzkumného útvaru sklářského přišla analýza vzorků, která jasně prokázala, že se sklem se ve vzorku nacházel i brusný materiál karbidu křemíku, který se používá při opracovávání skla na hodinářských kotoučích, kriminalistům se okruh možných podezřelých zúžil velice výrazně.
Navíc měli k dispozici seznam zaměstnanců skláren, z nichž necelých 40 mělo záznam v psychiatrických evidencích. A z tohoto počtu byli vytipovaní ještě tři, kteří měli psychické nebo sexuální poruchy. Mezi těmito třemi byl i Igor Řegucký. Další dva sice nebyli žádní andílci a s Řeguckým měli hodně společného, vrazi ale nebyli.
Lubomír J. pracoval jako brusič skla a na den vraždy neměl alibi. Nebyl ten den ani v práci. Poranil se totiž o velký skleněný střep. Byl klasifikován jako schizoidní psychopat a parafilik, tedy člověk, který projevoval zájem o pubertální nebo dospívající muže. Lubomír byl silně závislý na alkoholu a několikrát trestaný. Léčil se v psychiatrické léčebně a podstoupil odstranění části varlat. Nicméně i tak se stýkal s dospívajícími muži a protože tehdy byla zákonná hranice pro homosexuální styk stanovena na 18 let a Řeguckému bylo jen 17, dostal se Lubomír svým vyjádřením, že v době vraždy byl Igor u něj, do opravdu velkých problémů.
Druhý podezřelý, Petr H., bydlel s Řeguckým na ubytovně. Tento oligofrenik v pásmu střední až těžké debility byl homosexuál a občasný sexuální partner Řeguckého. Velmi přesně popsal plánek domu, znal podezřele důvěrné informace o činu. A tvrdil, že Řegucký přišel na pokoj večer, když už spal. A protože Lubomír tvrdil, že byl Řegucký u něj, bylo jasné, že jeden z nich lhal.
Řegucký sám byl mentálně retardovaný oligofrenik v pásmu střední debility. Homosexuál s poruchou chování, silný alkoholik. A s velmi zvláštními „zážitky“ svých sousedů a známých… V bydlišti své matky například obtěžoval dvě seniorky nebo se obnažoval před mladšími ženami doprovázejícími děti. A aby toho nebylo málo, tak při pozdějším výslechu Řegucký vypověděl, že byl na schůzi ROH. Tak kde vlastně byl?!
Kriminalisté se tak opřeli o pachové stopy z místa činu a podezřelých a zjištění, že schůze ROH se konala jiný den. A i když Řegucký sám nepracoval přímo na brusírně, chodil sem za Lubomírem. Pod tíhou důkazů Lubomír svou výpověď odvolal a i když to nikdy nepřiznal, bylo zřejmé, že Igorovi poskytl alibi. Brzy změnil výpověď i Petr, kdy navíc řekl, že Řegucký se na internátě svým, byť lehce upraveným, činem chlubil.
No a již druhý den se Igor přiznal… Do magnetofonu pak bez problémů vypověděl, jakým způsobem ženy zavraždil a zneužil.
Rekonstrukce proběhla přímo v domě, jenž delší dobu zel prázdnotou, protože stará paní Marie zemřela. Řegucký vše ukazoval a prováděl ochotně a cynicky se u toho usmíval.
Byl ale příčetný?
Narodil se sice jako zdravý, ale ještě v porodnici onemocněl zápalem plic. Ve 2 letech upadl do bezvědomí po pádu ze židle, ve 14 letech mu praskla slezina, bral hormonální léčbu, pomočoval se, špatně viděl i četl, neuměl pořádně počítat. Zvláštní školu ukončil v sedmé třídě. Přijímačky na učňák nesložil a začal pracovat ve sklárnách ve Vrbně pod Pradědem.
Odborný psychiatrický posudek zpracovali soudní znalci z Bohnic. Závěr byl jasný – Řegucký byl psychopatické povahy s afektivní labilitou a nezdrženlivostí. Trpěl polymorfní sexuální deviací se sadistickými sklony a agresivitou. I přes lehké problémy s klasifikací rozpoznávacích a ovládacích schopností se nakonec znalci shodli, že Řegucký je vysoce společensky nebezpečný a navrhli ústavní léčbu s doporučeným chirurgickým zásahem v hormonální oblasti – kastrací.
Řegucký byl obžalován v dubnu 1977 a soudní líčení se konalo téměř přesně rok po vraždě, 5.7.1977. Řegucký byl uznán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 9,5 roku s následnou doživotní ochrannou ústavní léčbou.
Kdyby vraždil o pár měsíců později a dosáhl věku 18 let, vznášel by se nad ním trest smrti. Svůj trest ale zahájil na Mírově a po pár letech byl převezen do Ostrova nad Ohří, kde roku 1983 požádal o podmíněné propuštění. Soud této žádosti nevyhověl a Řegucký tak dál pobýval za mřížemi. Zemřel roku 2009 jako 50letý, kdy před smrtí žil trvale v Domově pro osoby se zdravotním postižením Velehrad.
Zdroj : Panoptikum sexuálních vražd
