Článek
Kdo by neznal ve své době největší a hlavně nejluxusnější loď na světě? Se svými 269 metry na délku a 22 metry na výšku (míněno od čáry ponoru k palubě), rozhodně musela působit majestátně. Komíny měřily dalších 19 metrů a ještě ke všemu byli čtyři, což u parníků nebylo zvykem. Čtvrtý komín fungoval jen jako ventilátor a zkrátka dodával lodi parádu. Velké množství lidí věřilo, že Titanic je nepotopitelný, ale našli se i takoví, kteří obrovskému dopravnímu monstru úplně nevěřili. Když totiž Titanic poprvé vyplouval ze Southamptonu, jen tak tak unikl kolizi s parníkem New York. Pro přihlížející to byla dech beroucí podívaná, protože obrovský parník stahoval do víru všechno kolem sebe. Dvě lodě se o sebe jen lehce otřely, ale k žádnému závažnému poškození nedošlo.
O dvacet roků později René Harrisová, manželka divadelního podnikatele, v rozhovoru pro velký americký časopis vzpomínala, jak z paluby Titanicu sledovala incident s New Yorkem. V tom se k ní obrátil neznámý muž stojící vedle a vážným hlasem pravil: „To je špatné znamení.“ Po krátké odmlce se otázal: „Máte ráda život?“ „Samozřejmě,“ odpověděla paní Harrisová. „Pak z této lodi v Cherbourgu vystupte,“ pokračoval neznámý a dodal, „jestli tam ovšem doplujeme. Já to udělám.“ Pak ho už neviděla. Mnohokrát si v následujících dvaceti letech na chmurnou předpověď neznámého muže vzpomněla.
Zatímco Titanic proplouval Lamanšským průlivem, aby nabral další cestující na francouzském pobřeží, zjistil jeden z mužů hlídkové služby, že na předním stožáru ve vraním hnízdě nejsou dalekohledy. Byl to jeden ze závažných nedostatků, který později mohl vést k potopení lodi. Kdyby v osudnou noc hlídka dalekohledy měla, možná by ledovec uviděla včas. Smutné na celé záležitosti je právě fakt, že se o chybějícím dalekohledu vědělo už od začátku, ale nikdo tuto záležitost nakonec nedořešil.
Na loď kromě obyčejných lidí postupně nastoupila také smetánka tehdejší společnosti. Bohatí Američané skončili svůj obvyklý zimní pobyt v evropských letoviskách, aby se vrátili na svůj rodný kontinent. Luxus, který je na palubě čekal, si bezesporu plně vychvalovali. Nicméně i druhá a třetí třída skýtaly cestujícím jisté pohodlí a především nevšední zážitek. Málokoho by určitě napadlo, že by se tak velká loď mohla dostat do potíží.
Například kapitán Smith při rozhovoru s novináři prohlásil: „Nedovedu si představit situaci, která by mohla zavinit zánik takové lodi. Nevím o žádné katastrofální nehodě, která by se jí mohla přihodit. Moderní lodní stavitelství takovou možnost vyloučilo… Samozřejmě za čtyřicet let, co jsem na moři, byly zimní vichřice, bouře a mlhy; nikdy jsem však nezažil nehodu, která by stála za řeč… Nikdy jsem neviděl vrak, nikdy jsem neztroskotal.“
K nehodám na moři v těch dobách skutečně docházelo zřídka a tak všeobecně polevila ostraha a snížily se nároky na dodržování bezpečnosti. A ačkoliv se stále prohlašovalo, že bezpečí pasažérů je na prvním místě, rejdařství a všichni investoři rozhodně očekávali, že Titanic prolomí rekord v rychlosti a urazí stanovenou vzdálenost v nejkratším čase. Nejspíš i to měl kapitán uloženo do podvědomí.
Cesta utíkala rychle, počasí bylo nádherné, na obloze jediný mráček. Na Titanicu se dokonce každý den vydávaly čerstvé noviny, protože na palubě byla mimo jiné zřízena i lodní tiskárna. Bezdrátová telegrafie tím pádem umožňovala předat cestujícím nejnovější zprávy z pevniny, což bylo do té doby něco nevídaného. Radiostanici měli na starost dva velmi zkušení telegrafisté, kteří se v osudnou noc do poslední chvíle snažili vysílat nouzový signál. Bohužel však i oni v jednu chvíli přispěli k řetězové reakci, která vyústila v katastrofu.
Poslední den před srážkou se Titanic hnal téměř plnou rychlostí. Když vyplouval, byly jeho zásoby uhlí na 6000 tunách. Během čtyř hodin cesty spolykal parník 100 tun paliva. Z 29 kotlů jich bylo 24 aktivních a plavidlo se zkrátka hnalo bezstarostně vpřed. Během toho dne přicházelo do radiostanice opakovaně několik zpráv varujících před velkým ledovým polem. Zprávy byly samozřejmě předány kapitánovi a ten o nich zase informoval majitele loďařské společnosti Bruce Ismaye, ale nikdo si z nich bohužel nedělal příliš velkou hlavu. Poslední zpráva přišla z lodi Californian, která se nacházela nedaleko a kvůli velkým ledovcům raději plavbu v noci přerušila.
Cyril Evans, radista z Californianu, před soudem později vypověděl, že na Titanic odvysílal zprávu: "Ahoj starouši, zastavili jsme a kolem nás je led. Z Titanicu přišla bryskní odpověď: „Zmlkni, mám práci. Jsem ve spojení s pevninou a ty mě rušíš.“ Následně bylo slyšet, jak telegrafista signalizuje zprávu k mysu Race: „Lituji, prosím opakujte, byl jsem rušen.“ Evans se po tomto odmítnutí už znovu nepokusil spojení s Titanicem navázat, ale ještě nějakou dobu naslouchal sériím Morseových znaků, které velká loď vysílala. Z přesného porovnání časů vyplynulo, že Evans odložil sluchátka a vypnul přijímač přesně deset minut před tím, než Titanic narazil na ledovou horu. Jeho nouzové volání už tedy neslyšel.
Právě okolnosti kolem lodi Californian se v následujících letech staly předmětem obrovských spekulací. Má se totiž obecně stále za to, že Californian celou dobu stál v dohledu potápějícího se Titanicu, ale posádka si pravděpodobně udělala mylné závěry a nepochopila, že sleduje potápějící se loď. Proto také nepřispěchala na pomoc.
Na jeho můstku (tj. Californianu) stál kapitán Stanley Lord. Kolem jedenácté hodiny, když Lord z můstku odcházel, uviděl na východním obzoru světlo. Upozornil na ně třetího důstojníka, který měl strážní službu. Ten však měl zato, že je to hvězda… Před půl dvanáctou se neznámá loď už přiblížila natolik, že třetí důstojník Groves sešel do mapovny podat kapitánu Lordovi hlášení. Asi v 11.40 přišel kapitán na můstek osobně. Znovu si neznámou loď, která mezitím zastavila, prohlížel a řekl: „Nevypadá na osobní parník.“ Ale Groves trval na svém. Nato Lord údajně poznamenal: „Jediná osobní loď poblíž nás je Titanic.“
Kapitán si neznámou loď prohlédnul a uznal, že někde poblíž by se měl Titanic nacházet, ale tato loď podle jeho slov vypadala spíše jako nákladní. Nezdálo se však, že by byla v nějaké nouzi, a tak se odebral do mapovny a zanechal na palubě hlídkovat důstojníky. Zatímco na Titanicu v 23:39 došlo ke střetu s ledovcem, posádka na Californianu se pouze dohadovala, co je to za plavidlo v dálce na obzoru. Jeden důstojník věřil, že jde o dopravní parník, druhý se přikláněl ke kapitánově názoru, že je to nákladní plavidlo.
Titanic, Miloš Hubáček, Panorama, 1989
Na Titanicu nastal nedlouho po srážce čilý ruch. Kapitán Smith se dozvěděl, že bylo zaplaveno několik komor a že chlouba všech parníků té doby půjde ke dnu. Bylo nutné cestujícím naznačit, aby opustili kajuty a zamířili k záchranným člunům. Zatím neměl nikdo pocit, že by se stalo něco závažného, ale hlavní posádka dostala zcela jiné informace a začala v rychlosti připravovat čluny. Zaměstnanci lodi poletovali sem a tam, zatímco pasažéři se ospale a zmateně rozhlíželi kolem. Telegrafisté konečně začali vysílat stav nouze na všechny strany, jenomže lodě byly daleko. Co je však hodně zvláštní, i na Titanicu si několik lidí všimlo neznámé lodi na obzoru.
Čtvrtému důstojníku Boxhallovi, stejně jako mnoha jiným na člunové palubě, se neustále vracela myšlenka na parník, který stojí bez pohybu blízko Titanicu, zatímco lodi vzdálené desítky i stovky mil dělají vše, co je v jejich silách, aby přispěchaly na pomoc… Prostému oku se jevila jen jako bílé světlo na obzoru, ale při zkoumání dalekohledem zřetelně rozpoznával dvě stožárová světla. Vzdálenost odhadoval na deset mil. Loď vypadala, že je tak blízko, že by se s ní bylo možno dorozumět Morseovou lampou. Kapitán Smith souhlasil a přikázal: „Řekněte jim, ať okamžitě připlují, že se potápíme.“ Čtvrtý důstojník se chopil lampy a začal vysílat.
Členové posádky Californianu podle svých slov později u soudu vypověděli, že i oni vysílali k neznámé lodi signály lampou. Jednomu se na chvíli dokonce zdálo, že zahlédl odezvu, ale později to přisoudil mihotání stožárového světla. Vyhodnotil situaci tak, že loď prostě na jeho signalizování nereaguje. Stejný názor si udělal důstojník na Titanicu, který se snažil svojí lampou cizí loď upozornit na jejich bezútěšný stav. Pokud však obě lodi stály naproti sobě a dávaly si navzájem signály, jak je možné, že důstojníci světla z lamp neviděli? Vypadá to, jako by si osud nepřál, aby byl Titanic zachráněn. Kapitán Smith dal nakonec povel vystřelit světlice. V souladu s tím se posádce na Californianu také zdálo, že nad lodí byla jakási světla vidět.
45 minut po půlnoci zahlédl důstojník Stone nad neznámou lodí světlo. Zpočátku to nepokládal za nic mimořádného, z jasné oblohy co chvíli padala hvězda, onu noc nešlo o nijak vzácný úkaz. Krátce nato ale uviděl další světlo. To už se mu jevilo jako bílá raketa, i když nezpozoroval na palubě neznámého plavidla žádný záblesk, který by svědčil o tom, že byla vypálená odtamtud. Dokonce se mu zdálo, že raketa byla vystřelena někde daleko za lodí, kterou sledoval. Během půl hodiny viděl ještě tři další, všechny bílé barvy.
Stone na tuto skutečnost upozornil svého kapitána a zároveň mu sdělil, že loď pomalu mizí, tedy nejspíš odplouvá. Kapitán dal pouze příkaz nadále vypouštět signály lampou, ale zpráva, že loď odplouvá, ho nakonec uklidnila a rozhodl se odebrat k odpočinku, protože byl po celém dni opravdu hodně unavený. Důstojníci ještě chvíli loď sledovali. Potom viděli už jen její záďové světlo, které postupně zmizelo a oni usoudili, že loď odplula. Na palubě Titanicu v posledních okamžicích vládla panika. Cestující se chtěli dostat do člunů, ale mnohé z nich, napůl prázdné, už byly spuštěny na hladinu. Posádka čekala na nějaký zázrak, jakoukoliv spásu.
První důstojník Lightoller, jako už několikrát před tím, pohlédl směrem, kde ve vzdálenosti několika mil probleskovalo světlo neznámé lodi. Hluchá a slepá stála nehybně na stejném místě, nereagovala ani na zoufalé volání radiostanice Titanicu, ani na vystřelované rakety, ani na signály Morseovou lampou. V bezmocném vzteku Lightoller procedil mezi zuby: „Teď bych chtěl mít šestipalcové dělo a pár granátů, to by je probudilo!“ Přesto opakovaně ujišťoval vystrašené cestující: „Jistě naše signály viděla, musí brzy připlout a všechny nás vzít na palubu.“ Ale sám tomu už určitě nevěřil.
Až po rozednění, když z Titanicu zůstalo jen několik trosek, se lidé na Californinanu dozvěděli, že luxusní parník Titanic se potopil. Každý z posádky si jistě myslel své, avšak kapitán Lord do konce života tvrdil, že to, co na obzoru v noci viděl, byla docela jistě nákladní loď a ne luxusní parník, který by poznal. Existují tedy nejspíš jen dvě možnosti. První z nich je ta, že mez nimi a Titanicem celou dobu stála ještě nějaká jiná, dodnes neznámá loď. Ta druhá možnost se zdá ale mnohem pravděpodobnější. Kapitán i celá jeho posádka byli přímými svědky obrovské zkázy, ale v tu chvíli si to vůbec neuvědomili.
Za zmínku stojí ještě výpověď strojníka z Californinanu, který si je jistý, že večer, než šel spát, uviděl v dálce velkou plující loď a všimnul si i vystřelených bílých světel. Věřil ale, že posádka situaci vyřeší sama a šel spát. Když se ráno dozvěděl, že se Titanic potopil, byl na sto procent přesvědčený, že právě tuto loď předešlou noc viděl. Zajímavý je také jeho dovětek.
Den nebo dva před tím, než loď (Californinan) dorazila do přístavu, si kapitán zavolal do své kabiny jednoho poddůstojníka, který měl službu, když byly vystřelovány světlice. Asi tři čtvrtě hodiny spolu rozmlouvali. Poddůstojník pak prohlásil, že žádná světla neviděl…
Zdroj: Titanic, Miloš Hubáček, Panorama, 1989
