Článek
Šáhova fotokomora
V Goléstánském paláci v Teheránu se uchovává rozsáhlý fotografický archiv čítající podle pramenů tisíce snímků, mezi nimiž je i vlastní fotografická práce Násira ad-Dína Šáha Kádžárského. Bylo to v devatenáctém století něco neobvyklého: vládce, jenž fotografoval sám a z vlastní vůle a nechal se stokrát fotografovat. Šáh patřil k prvním nadšeným fotografům na Blízkém východě; ve svém paláci si zřídil dvorní fotografický ateliér, kde vznikaly snímky žen z harému, sloužících i palácových budov.
Mezi těmi tisíci fotografiemi se opakuje jedna tvář víc než jakákoli jiná. Ne tvář vládce, ne tvář dvořana, ne tvář dítěte. Tvář ženy s tmavými vlasy, často odhalenými a uvolněnými na ramenou – což v perské společnosti 19. století žádná vznešená dáma nesměla. Žena hledí přímo do objektivu, někdy s úsměvem, někdy vážně. V některých sériích sedí na osmanském koberci se džbánem jasmínu. V jiných pózuje v evropském turnýrovém šatu se staženým pasem. V jedné z nejintimnějších drží v náručí malého psíka s kulatýma očima – žádné jiné jméno se k té podobě nepřilepilo.
Žena se jmenovala Anís al-Doule. Rodným jménem Fátima Soltán. A ještě dřív, v rodné vesnici Ammáme v horské oblasti Lavásán severovýchodně od Teheránu, byla dcerou chudého rolníka.
Z chudé vesnice do harému
Anís al-Doule, v překladu z persko-arabštiny „Společnice státu“, se narodila pravděpodobně roku 1842 jako Fátima Soltán ve vesnici Ammáme v horské oblasti Lavásán severovýchodně od Teheránu. Byla dcerou chudého rolníka. Podle pramenů po otcově smrti a matčině novém sňatku ji vzali k sobě strýc s tetou z otcovy strany a přestěhovali se s ní do Dúlábu, vesnice na okraji Teheránu.
Do harému (andarúnu) Násira ad-Dína Šáha, jenž v té době vládl už několik let, vstoupila roku 1859 jako svobodná služebná – nikoli otrokyně – v komnatách Džejrán, tehdejší šáhovy oblíbené manželky. Ještě téhož roku si ji šáh vzal jako sighe. Když Džejrán o několik měsíců později zemřela, stala se Fátima jeho novou favoritkou.
Šíitská praxe v té době povolovala dva druhy manželství: doživotní (aqdí), jež bylo plně právně závazné, a dočasné (sighe nebo mut'a), jež bylo sjednáno na předem stanovenou dobu. Fátimu šáh zprvu zařadil jako sighe.
Vzestup na vrchol harému
Během několika let se Fátima vyšvihla v hierarchii harému výš než kterákoli jiná z šáhových žen. Její postavení předčilo všechny ostatní manželky i konkubíny a v praxi ji činilo čímsi jako íránskou královnou. Dostala oficiální titul Anís al-Doule a stála v čele kádžárského harému. Pro ženu z rolnické rodiny to byl zlom: nejmocnější ženské místo u dvora obvykle příslušelo dcerám kádžárských princů a šlechtických rodin.
Z bezmála osmi desítek žen šáhova harému – z nichž byla podle práva jen hrstka právoplatnými manželkami a většina konkubínami – byla ona ta, kterou šáh nejvíc poslouchal. Podle pramenů se stala jeho hlavní důvěrnicí a rádkyní: měla vliv na jmenování a odvolávání významných dvorních i státních úředníků a zasahovala do dění v zemi.
Na rozdíl od většiny žen svého původu se Anís naučila číst a psát. Ještě jako mladou dívku jí v harému přidělili dvě až tři učitelky; její bystrost a vzdělání se staly součástí její pověsti.
Cesta, jež skončila v Moskvě
Roku 1873 podnikl Násir ad-Dín Šáh svou druhou cestu do Evropy. Anís al-Doule po celý život toužila spatřit Evropu po jeho boku a roku 1873 se s ním na cestu skutečně vydala. Její přání se však naplnilo jen zčásti.
Podle pramenů ji šáh poslal zpět do Teheránu už z Moskvy. Až do ruské metropole zůstávala plně zahalená a držela se stranou od mužů; v Moskvě se ale ukázalo, že přítomnost zahalené ženy v družině působí hostitelským dvorům protokolární potíže, a šáh neměl na vybranou. Dál do Evropy Anís al-Doule nejela.
Ponížení nesla těžce. Vinu za svůj návrat kladla na prvního ministra Mošíra ad-Doule. Po příjezdu do Teheránu podle pramenů zosnovala u dvora jakýsi převrat: spojila kádžárské prince a teheránské duchovní a přispěla k tomu, že byl Mošír ad-Doule dočasně zbaven úřadu prvního ministra. Byl to názorný důkaz, jak dalece sahal její vliv.
Šáh ji zato fotografoval znovu a znovu – i v evropských šatech a s odhalenými vlasy, což si žádná vznešená perská dáma na veřejnosti dovolit nesměla. Na těchto snímcích, pořizovaných v soukromí paláce, spočívá dodnes velká část její proslulosti.
Bezdětnost a Kamal al-Mulkův obraz
Jednu slabinu Anís al-Doule provázela po celý život: neměla děti. V kádžárské společnosti, kde se hodnota ženy dávno počítala podle synů, byla bezdětnost handicap. Šáh měl potomků z dalších žen dost – prameny mu připisují na dvě desítky dětí – a v dvorních intrikách zůstávala Anísova bezdětnost trvalou zbraní v rukou jejích soupeřek. Přesto se udržela na vrcholu; její postavení nestálo na mateřství, nýbrž na bystrosti, zbožnosti a politickém umu.
V pozdějších letech si šáh objednal u svého dvorního malíře Mohammada Ghaffárího, proslulého pod jménem Kamal al-Mulk („Dokonalost království"), velký olejový portrét Anís al-Doule. Obraz z konce 19. století dnes visí v Goléstánském paláci. Anís na něm sedí v křesle se zlatou výzdobou, oblečená do průsvitné mušelínové vrchní tuniky přes hedvábný kaftán s vyšívanými růžovými květy. Ruce jí spočívají na klíně, na zápěstích perlové náramky. Pohled směřuje mírně stranou, jako by čekala otázku.
1. května 1896
Stalo se to 1. května 1896. Šáh tehdy vládl už bezmála půl století a chystal se slavit padesáté výročí svého nástupu na trůn. V ten den navštívil svatyni Šáh Abdol Azim na předměstí Teheránu.
Mezi lidmi u svatyně stál Mírza Réza Kermání, stoupenec panislámského myslitele Džamála ad-Dína al-Afgháního, jenž šáha vinil z přílišné povolnosti vůči evropským mocnostem a z rozprodeje íránských hospodářských koncesí. Když se k němu šáh přiblížil, Mírza Réza jej zastřelil z revolveru zblízka, přímo ve svatyni při jeho návštěvě a modlitbě.
Šáh zemřel na místě. Následnictví bylo posléze zajištěno ve prospěch korunního prince Muzaffara ad-Dína, tehdy pobývajícího v Tabrízu; o hladký přechod moci se s podporou Ruska a Británie postaral šáhův poslední první ministr Amín as-Soltán.
Smrt několik měsíců po šáhovi
Anís al-Doule svého manžela přežila jen o několik měsíců. Zemřela v Teheránu 1. října 1896, tedy zhruba pět měsíců po šáhově zavraždění.
V Goléstánském paláci dodnes visí Ghaffárího portrét, u nějž se návštěvníci zastavují a fotografují si průsvitnou mušelínovou tuniku. Zatímco z desítek dalších žen šáhova harému se v archivech dochovalo jen málo jmen a téměř žádná tvář, po Anís al-Doule zůstaly stovky fotografií – snímky, na nichž se šáhova nejmocnější žena, kdysi vesnická služebná, dívá přímo do objektivu.
Zdroje a další čtení
1. Anis al-Dawla – Wikipedia, Wikipedia
2. Anis al-Dawlah – Women's Worlds in Qajar Iran, Harvard / Qajar Women's Archive
3. Staci Gem Scheiwiller – „Liminalities of Gender and Sexuality in 19th-Century Iranian Photography“, Routledge, 2017
4. Abbas Amanat – Pivot of the Universe: Nasir al-Din Shah Qajar and the Iranian Monarchy, I. B. Tauris, 1997
