Barbora Celjská: Černá královna a alchymistka, které říkali německá Messalina

Začněme od konce. V létě 1451 umírá v Mělníce na mor stárnoucí žena, kterou skoro nikdo nenavštěvuje. Místní o ní vědí jen to, že je to jakási bývalá královna, že nosí černé a že v komnatách nad řekou dělá podivné věci se sklenicemi a prášky (v patnáctém století to stačilo k pověsti čarodějnice). Pohřeb v pražské katedrále svatého Víta proběhne tiše, bez okázalosti, jaká by příslušela ženě korunované čtyřikrát.

Jak se to stalo? Jak se z nejmocnější ženy střední Evropy stala zapomenutá vdova na mělnickém hradě?

Bylo jí třináct, když ji v roce 1405 provdali v Krapině za Zikmunda Lucemburského. On měl tehdy třicet sedm, za sebou jedno ztroskotané manželství a pověst válečníka, jenž dokáže prohrát bitvu s takovou okázalostí, že to vypadá jako vítězství (což asi leccos říká o době, ve které žili). Barbora přicházela z rodu celjských hrabat, z kopcovité krajiny dnešního Slovinska, kde její otec Hermann II. budoval ambiciózní dynastii. Byla šestým dítětem. Nejmenší. A přece se stala tou, na niž jednou celá Evropa ukáže prstem.

Podívejme se na ten výčet. Královna uherská roku 1405. Královna římskoněmecká v Cáchách roku 1414, poslední žena, jež tam kdy byla korunována. Česká královna. A konečně císařovna roku 1433.

Jenže tituly jsou jedna věc. Barboře prostě nestačily.

Čtyřikrát řídila Uhry jako regentka, zatímco Zikmund válčil nebo vyjednával. Držela asi třicet hradů. Spravovala důlní města v Horních Uhrách, kde se těžilo zlato a stříbro, vedle toho i měď. Spoluzakládala Řád Draka v prosinci 1408 v Budíně, prestižní rytířský spolek, k jehož zakládajícím členům patřil i srbský despota Stefan Lazarević. Mezi pozdější členy patřili anglický král Jindřich V. (od roku 1416) a valašský vévoda Vlad II. Drákula (od roku 1431), jehož jméno pak zdědil i jeho nechvalně proslulý syn. Členové se zavázali chránit královnu a její potomky (zní to spíš jako osobní armáda než jako čestný klub). Barbora mluvila německy, maďarsky, česky a latinsky, a prý i trochu polsky. Pět jazyků, jež v patnáctém století nezvládla ani většina mužů na jejím dvoře.

Pro ty muže to bylo příliš.

V prosinci 1414, na Štědrý den, přijela Barbora se Zikmundem do Kostnice, kde se právě otevřel obecný koncil, jenž měl ukončit papežské schizma a vyřešit kacířství v Čechách. Barbora byla tehdy dvaadvacetiletá, čerstvě korunovaná v Cáchách. Přivedla s sebou bavorskou družinu a hrála roli první dámy největšího církevního kongresu své doby.

V Kostnici se odehrály dvě události, jež se Barbory bezprostředně dotkly. Šestého července 1415 byl na hranici upálen mistr Jan Hus, jenž do Kostnice přicestoval s císařským glejtem. Hus byl Zikmundův chráněnec. Zikmund glejt nakonec nedodržel, čímž si proti sobě postavil celé Čechy na devadesát let dopředu. Zda se Barbora za Husa u koncilu skutečně přimlouvala, prameny nepotvrzují; svou přítomností v Kostnici se přinejmenším stala svědkyní toho, že Zikmundův glejt nestál za nic. Druhá událost: v roce 1417 byl v Kostnici zvolen nový papež Martin V., čímž schizma skončilo.

Od Kostnice její pozice na dvoře sílila. Po Zikmundově odjezdu do Anglie a do Francie roku 1416 řídila Uhry sama dva roky. Stejné se opakovalo ještě třikrát v průběhu jeho dalších tažení.

Aeneas Silvius Piccolomini, humanista, diplomat, pozdější papež Pius II., rodinu Celjských nenáviděl. Proč přesně, to historici dodnes rozebírají (a shodnou se vlastně hlavně na tom, že důvody byly spíš politické než morální). V jeho kronice Historia Bohemica z roku 1458 se z Barbory stala nestvůra. Žena nenasytné tělesné žádostivosti. Cizoložnice, jež prý znesvěcovala přijímání pitím lidské krve. Přesně takový obraz zhýralé kacířky chtěl Piccolomini vyvolat. Samotnou nálepku „německá Messalina“ – narážku na nechvalně proslulou manželku římského císaře Claudia – mu ovšem nasadili až humanisté šestnáctého století: nejprve Johannes Cuspinian, po něm Johann Jakob Fugger. Piccolominiho jed a pozdější přezdívka tak splynuly v jeden obraz, který přežil staletí.

Přitom nevěrný manžel neudělal z Barbory cizoložnici o nic víc, než jak si počínal sám. Zikmundovy vlastní nevěry jsou dobře doložené; byl to notorický sukničkář. A přece to byla Barbora, kdo dostal nálepku. Vždycky ta žena.

Proč vlastně? Historička Daniela Dvořáková ze Slovenské akademie věd, autorka první moderní monografie o Barboře (česky 2013, anglicky u Brillu 2021), odpovídá jasně: protože byla příliš nezávislá, příliš vzdělaná, příliš viditelná a příliš mocná na to, aby ji kronikáři v sutanách tolerovali. Většina pikantních historek o jejích milencích se nedá ověřit (a člověk si říká, kolik takových „historek“ přežilo jen proto, že je zapsal někdo s dostatečně vysokým církevním titulem). Dají se ale vystopovat ke zdrojům blízkým Habsburkům, jimž Celjští stáli v cestě.

Černá královna. To jméno jí přiřkl lid, ne historici. Nosila černé šaty, černé rukavice, na ruce jí sedával ochočený černý havran. Někdo v tom viděl smutek po otci a bratrovi (a kdo ví, třeba to tak bylo). Někdo čarodějnictví. Lidová fantazie přidala pakt s ďáblem; milence prý shazovala z hradeb.

A pak tu byla alchymie. Pozdější alchymistická tradice, spojená se jménem českého alchymisty Johanna von Laaze, Barboru vykreslila jako mistryni transmutace kovů – údajně dokázala z mědi pomocí arsenu a vitriolu vyrobit cosi jako stříbro. Podvod? Nejspíš ano (chemicky se měď z arsenu ani vitriolu na stříbro neproměňuje, jen se povrch potáhne stříbřitým povlakem). Ale ve století, kdy se hranice mezi vědou a magií teprve rýsovaly, to znamenalo něco jiného než dnes. Znamenalo to, že tahle žena rozumí věcem, kterým většina mužů u dvora nerozumí. A to se v patnáctém století neodpouštělo.

Tradice ji spojuje se Samoborem a s alchymistickými dílnami na jejích hradech, provozovanými z výnosů jejích horských dolů. Byla-li polovina těch historek jen legenda, druhá polovina stačila k tomu, aby se z učené regentky stala v očích současníků čarodějka.

Ještě za Zikmundova života, pět dní před jeho smrtí v prosinci 1437 ve Znojmě, ji zeť Albrecht II. Habsburský nechal uvěznit v Prešpurku – za to, že intrikovala ve prospěch polského krále Vladislava III. na uherský trůn. Chtěl její uherské majetky, hrady, doly, města. Kdo by je nechtěl. Barbora strávila v Prešpurku necelý rok. V říjnu 1438 ji propustili po složení slibu, že se vzdá svých uherských majetků a věna. Hledala útočiště u polského krále Vladislava III., který jí poskytl v Sandoměři zázemí. Když Albrecht II. Habsburský zemřel na úplavici v říjnu 1439, mohla konečně zamířit zpět do Čech. Roku 1441 se usadila v Mělníce, věnném městě českých královen.

Tam dožila. Deset let mezi hradbami nad soutokem Labe a Vltavy, s alchymistickými přístroji a bez koruny. Cítila vlhkost zdí a pach řeky, jež jí každé ráno připomínala, jak daleko je od korunovačních sálů, kde kdysi seděla po boku nejmocnějšího muže Evropy. Provozovala soukromou laboratoř – podle tradice ve sklepení mělnického hradu – a korespondovala s několika polskými alchymisty.

Když v červenci 1451 zemřela jako oběť moru, který toho léta zasáhl střední Čechy, kronikáři si ani neškrtli. Piccolominiho verze si záhy najde vlastní život. Příběh zhýralé císařovny se prodával lépe než příběh vzdělané regentky, jež mluvila pěti jazyky a čtyřikrát řídila království. Tak to chodí.

Pohřeb se konal v pražské katedrále svatého Víta. Její hrob je dnes v kapli svatého Ondřeje. Říká se, že náhrobek je prostý.

Víme dnes, po šesti stoletích, která z těch dvou verzí je pravdivá? Daniela Dvořáková z Bratislavy věří, že ta dvořanská – obraz vzdělané regentky, ne zhýralé kacířky. Ale Pius II. má v katolickém archivu vyšší přístup než celá řada moderních historiků dohromady.

A tak Barboru Celjskou znají dějiny pořád jako Černou královnu, ne jako vladařku.

1. Daniela Dvořáková – Barbora Celjská (1392–1451), Brill, 2021

2. Barbara of Cilli – Wikipedia, Wikipedia

3. Barbara of Celje (1392–1451), The Black Queen, History of Croatia, 2022

4. A German Messalina? Barbara of Celje, History of the Germans Podcast, 2025

5. Barbora Celjská: Černá královna Zikmunda Lucemburského, 100+1 zahraniční zajímavost