Barbora Radziwiłłová zvítězila s králem nad Polskem. Korunu nosila pět měsíců

Na podzim roku 1543 přijel mladý Zikmund August na panství Hieraniony, nedaleko Vilniusu. Oficiálně kvůli lovu. V roce 1546 strávil na honech dvě stě dvacet tři dní (historička Małgorzata Duczmal to ve svém jagellonském lexikonu pečlivě spočítala, a řekněme si upřímně, to je víc času v sedle než na trůnu). Ale tentokrát lovil něco jiného. Na hieranionském panství totiž žila žena, na niž nedokázal přestat myslet.

Barbora Radziwiłłová, dcera litevského hejtmana Jiřího Radziwiłła, byla v té době čerstvou vdovou. Její první manžel Stanisław Gasztołd, vojvoda novohradský, zemřel v prosinci 1542 a nezanechal dědice. Do věna dostala Barbora stříbrné nádobí pozlacené, dvacet čtyři koní a šaty z atlasu a damašku zdobené zlatem. Teď seděla sama na venkovském panství a čekala, co bude dál. Vdova po vojvodovi, s prázdným domem a plným šatníkem (to je vždycky špatná kombinace).

Bylo jí kolem dvaceti. Měla úzký obličej, světlou pleť, plavé vlasy. Při pozdějším antropologickém výzkumu jejích ostatků se ukázalo, že měřila sto šedesát dva centimetrů, měla bílé rovné zuby a orlí nos, který žádný z jejích portrétů nezachytil (malíři byli asi zdvořilejší než příroda). Současníci ji popisovali jako mimořádně krásnou. Ale krásných žen bylo u litevského dvora dost.

Barbora měla něco jiného. Současníci psali, že hledala „slušné rozhovory“. A to je formule, která v šestnáctém století znamenala něco víc než zdvořilost. Znamenala schopnost udržet muže u stolu, když na něj čeká celý dvůr. Zikmund August později napsal bratranci Albrechtu Hohenzollernovi, že si ji vzal z lásky. A to bylo v roce 1547 slovo, které královská rodina rozhodně nechtěla slyšet.

Přesný den jejich sňatku neznáme. Podívejme se na to, co víme: historik Władysław Pociecha odhaduje, že se vzali mezi 26. červencem a 6. srpnem 1547, někde ve Vilniusu, za zavřenými dveřmi. Žádná slavnost. Žádní biskupové. Žádné povolení senátu. Prostě dva lidé, co věděli, že to, co dělají, rozpoutá bouři.

A taky že rozpoutalo.

Ještě před svatbou dal Zikmund podle dobových zpráv postavit tajný tunel mezi Královským palácem a nedalekou rezidencí Radziwiłłů. Chodil za ní podzemím, noc co noc, a dvůr to věděl, ale nahlas neříkal nic. Pár desítek metrů kamene a tmy, jimiž procházel král, jenž se nechtěl schovávat, ale musel. V areálu kastelánova domu a Nového arzenálu ve Vilniusu dodnes ukazují podzemní chodby, které se s tímto tunelem spojují – jestli jde o původní stavbu, nebo jen o pozdější sklepy, to dnes nikdo s jistotou nerozhodne.

Litevské kroniky zaznamenaly pochybnou verzi příběhu, že Zikmunda přistihli bratranec a bratr Barbory Mikuláš Radziwiłł Černý a Mikuláš Radziwiłł Rudý přímo v její komnatě a donutili ho ke sňatku. Přiznejme si, je to hezká historka, ale historici ji odmítají. Zikmund si Barboru vzal, protože chtěl. A právě to bylo nejhorší.

Když zpráva o tajném sňatku dorazila na sněm v Piotrkówě (únor 1548, mráz, zima, nervózní poslanci), polská šlechta zuřila. Král se oženil bez souhlasu senátu, navíc s poddanou, navíc s vdovou, navíc s milenkou. Čtyři prohřešky najednou. To se neodpouštělo.

Nejhlasitější odpor přicházel od královny matky. Bona Sforza, italská princezna, ovládala polský dvůr čtvrtstoletí a nehodlala tolerovat, že si její syn vybral manželku sám. Obvinila Barboru z čarodějnictví. Tvrdila, že ho otrávila lektvarem, že ho drží v zajetí pomocí magie. Víte, jak to tehdy fungovalo? Když chtěl někdo u dvora zničit ženu, stačilo říct slovo „čarodějnice“ a zbytek už obstarala pomluva.

Autoři Stanisław Orzechowski a Mikołaj Rej šířili pamflety, jež Barboru líčily jako prostopášnou svůdkyni. Samozřejmě, žádný z nich nepředložil jediný důkaz. Ale důkazy tehdy nikdo nevyžadoval. Vojvodové Piotr Kmita, Jan Gabriel Tęczyński a Piotr Boratyński vedli senátní opozici. Hrozili vzpourou. Žádali anulaci. Polsko vřelo jako kotel na ohni.

Zikmund August odmítl ustoupit. Tři roky. Tři roky parlamentních bitev, diplomatických intrik a veřejného ponižování ženy, která se za nic z toho nemohla. Barbora zatím psala bratrovi Mikulášovi dopisy (zachovalo se jich jednačtyřicet) a v každém se titulovala jako „nejpokornější a nejmenší služebnice.“ Králi napsala osm dopisů, mezi listopadem 1547 a březnem 1548, z panství Dubingiai, kde čekala, zatímco její muž bojoval s vlastní zemí. Přece jen, co jiného jí zbývalo? Seděla na venkově, daleko od Krakova, daleko od sněmu, daleko od všeho, a čekala na zprávy, jež většinou nebyly dobré.

Mezi dopisy uběhly celé týdny. Každé ráno vstala, prošla studenou chodbou k oknu, podívala se na cestu vedoucí od Vilniusu a hledala posla. Většinou žádný nepřijel. Její tělo ten neklid prozrazovalo, i když se tvářila klidně. Ruce, co se zastavily nad rozečteným dopisem. Puls, který se zrychlil při každém zvuku kopyt na dvoře. A pak zas ticho.

Sedmého prosince 1550 korunoval Barboru arcibiskup Mikołaj Dzierzgowski ve wawelské katedrále. Byl studený den, krakovská zima, kamenné stěny Wawelu dýchaly chlad (víme to od kronikářů, kteří si stěžovali na mrazy toho roku). Papež Julius III. přikázal polským biskupům, aby obřad provedli. Šlechta nakonec ustoupila. Po třech letech.

Za těch tři a půl roku, co trvala válka o její uznání, Barbora zestárla víc, než by odpovídalo času. Byla nemocná. Trápila ji horečka, která přicházela a odcházela bez řádu. Bolesti břicha, na které neexistoval lék. Na břiše se jí objevil nádor plný hnisu. Chuť k jídlu mizela den po dni.

Přesto, služebníci krále utráceli denně padesát zlatých jen za maso na její stůl, což odpovídalo ročnímu platu středně postaveného úředníka. Historička Raimonda Ragauskienė, která zpracovala dochované účetní knihy, spočítala, že Barbora jedla dvakrát denně: snídani mezi devátou a polednem, oběd mezi třetí a šestou. Na stůl jí nosili hovězí, telecí, kachny, husy, kapouny, dokonce pávy. Ale její oblíbené jídlo byly tvarohové lívanečky, které kuchař Irzyk připravoval dvakrát denně. Zikmund August nařídil, aby na stůl kladli růže, maceřky a levanduli. Po setmění musela pít z průhledných sklenic. Bál se, že by ji někdo mohl otrávit.

Ale ani růže, ani průhledné sklenice, ani lívance nedokázaly zastavit to, co se v jejím těle dělo. Nemoc postupovala. Barbora hubla. Vůně levandule na stole se mísila s jiným zápachem, který přicházel z jejího těla, a sloužící, co odnášely podnosy, odcházely s výrazem, jenž neříkal nic a prozrazoval všechno.

Zikmund osobně ošetřoval svou ženu. Současníci zaznamenali, že od ní šel zápach hnisu, ale král od ní neodešel. Nechal přivolat léčitelky z Litvy, včetně jedné židovské ženy, o které se prameny zmiňují, ale jméno neuvádějí (víme o ní jen to, že přišla a odešla). Nic nepomohlo. Asi nic pomoct nemohlo.

Barbora Radziwiłłová zemřela 8. května 1551 v Krakově. Bylo jí buď sedmadvacet, nebo třicet; přesný rok jejího narození kolísá mezi 1520 a 1523. Pět měsíců královnou. Tři roky ponižovanou ženou. Celý život někým, kdo se nehodil na místo, které mu osud nabídl.

Co ji vlastně zabilo? Moderní historici se přiklánějí k rakovině děložního čípku nebo zánětu dělohy. Sekretář papežského legáta Giovanniho Francesca Commendoneho napsal, že smrt způsobily léky na početí. Radziwiłłové naznačovali pohlavní nemoc (což je verze, jež rodině paradoxně vyhovovala méně než jed, protože pošpinila i krále). A dvůr? Dvůr šeptal jméno Bony Sforzy. Jako vždycky, když u dvora někdo zemřel příliš mladý a příliš nepohodlný. Pravdu se asi nedozvíme nikdy.

Když Barbořinu rakev převáželi z Krakova do Vilniusu, pohřební vůz se nevešel městskou branou.

Zikmund August nařídil bránu zbourat. Prostě zbourat.

Velkou část cesty šel za rakví pěšky. Z Krakova do Vilniusu. Stovky kilometrů přes léto, po cestách, které v té době nebyly nic víc než udusaná hlína mezi poli. Kdo z nás by to dokázal? Po pohřbu 23. června 1551 ve vilniuské katedrále se Zikmund změnil. Vyhýbal se slavnostem. Oblíkal se do černé. Do konce svého života. Zůstal jí věrný a zůstal sám. Vlastně ani nevíme, jestli šlo o věrnost, nebo o to, že po Barboře prostě nikdo další nepřicházel v úvahu.

V její rakvi prý našli stříbrnou destičku s nápisem: „Zemřela příliš brzo, ale i kdyby zemřela stará, Augustus by stejně řekl, že to bylo příliš brzy.“ Jde pravděpodobně o pozdější literární atribuci.

Když se po ní zůstalo prázdno, dal si Zikmund vytvořit diptych. Dva portréty na mědi, olej: Barbora vlevo, jeho první manželka Alžběta Habsburská vpravo. Oba obrazy namaloval někdo z okruhu Lucase Cranacha mladšího, oba měří sedmnáct krát dvanáct centimetrů. Tak malé, že je mohl nosit u sebe. A možná nosil. Dneska leží v depozitáři krakovského Národního muzea a nejsou vystavené. Zajímavé, ne? Největší milostný příběh polských dějin.

Korunu nosila pět měsíců. Tunel pod Vilniusem, kterým za ní král chodíval, zná její jméno dodnes. Ale za královnou jím neprojde už nikdo.

Zdroje