Bylo mu osmnáct, když uviděl svou královnu. Zemřel kvůli ní za třicet šest let

Na maškarním bále v Královské opeře ve Versailles v lednu 1774 promluvila s mladým Švédem žena, jejíž tvář neznal. Mluvili spolu dlouho. Bavila ho a on ji (víme to z jeho deníku, kde si zapisoval tyhle věci s přesností člověka, který tuší, že prožívá něco podstatného). Teprve po hodině se dozvěděl, že tancoval s dědičkou francouzského trůnu. A cítil, jak mu krev stoupá ke krku tím zvláštním způsobem, jenž člověka nutí koukat se kamkoli jinam, jen ne na ni.

Axel von Fersen to zapsal skoro mimochodem: „Dauphine se mnou mluvila dlouho, aniž jsem věděl, kdo je.“ Jako by na tom nezáleželo. Jenže záleželo, a vlastně to věděl od první chvíle. Vrátil se do Švédska, projel Anglii, setkal se s Jiřím III. a královnou Charlottou. Ale když o čtyři roky později znovu přijel do Versailles, Marie Antoinetta ho poznala okamžitě. „Ah, starý známý!“ řekla nahlas, před celým dvorem, a Fersen poznal v jejím hlase něco, co tam nemělo být: něco příliš osobního, příliš teplého na tu obrovskou místnost plnou lidí, kteří sledovali každé její gesto. Bylo jim oběma třiadvacet.

Švédský vyslanec Gustaf Philip Creutz napsal králi Gustavu III. zprávu, která se nedala číst jinak než jako varování: „Mladý hrabě Fersen byl královnou přijat tak vřele, že to vzbudilo nelibost u několika osob. Královna na něm mohla oči nechat a v posledních dnech ty oči byly často plné slz.“ Varování, které nikdo neposlechl. Proč taky? Kdo by chtěl slyšet, že královna pláče kvůli cizímu vojákovi?

Fersen měl na výběr, vlastně jen jeho iluzi. Odjel do Ameriky.

V roce 1780 vyplul z Brestu jako pobočník generála Rochambeaua. Viděl Yorktown, setkal se s Washingtonem (o němž napsal, že „má vzezření hrdiny, je chladný, málomluvný, ale zdvořilý“), dostal Řád Cincinnatu. Válka trvala tři roky. Dost dlouho na to, aby se člověk zbavil představy ženského hlasu v příliš velké místnosti. Přece jen: oceán, bitvy, koně, prach a tak.

Jenže paměť těla funguje jinak než paměť rozumu, a Fersenovi v hlavě zůstal jeden hlas, který neuměl umlčet.

Když se Fersen v červnu 1783 vrátil do Francie, Marie Antoinetta mu otevřela brány Petit Trianonu, svého soukromého světa, kam nesměl nikdo bez osobního pozvání. Ani král tam nechodil bez ohlášení. Fersen tam přicházel pravidelně. A ona čekala. Nedokázala sedět v salonu a poslouchat konverzaci, protože její tělo bylo jinde, v tom posledním pokoji, kde seděli tak blízko sebe, že cítila teplo jeho paže, aniž se dotýkali. Poznala jeho vůni dřív, než ho uviděla: tabák, kolínská, kůže z rukavic. Když přišel vzkaz, že se uvidí, srdce jí tlouklo tak vysoko v hrdle, že se bála promluvit. Prostě strach, že na ní bude slyšet to, co cítí.

Historička Evelyn Farrová strávila roky luštěním dopisů pomocí archivního výzkumu. Výzkumný tým francouzského Národního muzea přírodní historie pod vedením Anne Michelinové použil rentgenovou fluorescenční spektroskopii a výsledky zveřejnil v roce 2021 v časopise Science Advances. Analýza inkoustu přitom ukázala překvapivý závěr: začerněné části velmi pravděpodobně cenzuroval sám Fersen, zřejmě aby chránil královninu čest. Odhalená slova zahrnovala výrazy jako „amour“, „ma tendre amie“ (má milá přítelkyně) nebo celou větu „pour le bonheur de tous trois“ (pro štěstí nás tří). Přežilo několik desítek dopisů mezi nimi (což je vlastně neuvěřitelné, když si uvědomíte, kolik lidí mělo zájem je zničit). V Fersenově deníku se královna skrývá pod šifrou „Elle“, ona. Jako by její jméno bylo příliš nebezpečné, než aby je svěřil papíru.

Co přesně se mezi nimi odehrávalo za zavřenými dveřmi Petit Trianonu? Versailleský zámek na svých stránkách uvádí opatrně: „Neexistuje solidní historický důkaz, že byli milenci, ale tajemství přetrvává natolik, aby udrželo mýtus při životě.“ Farrová je přímočařejší. Poukazuje na to, že druhý syn Marie Antoinetty se narodil 27. března 1785, počat tedy v na konci června 1784, přesně v týdnu, kdy královna hostila na Petit Trianonu švédského krále Gustava III. Fersen byl přítomen. Ludvík XVI. dodržoval přísný denní režim: ve 23 hodin spal ve svých komnatách, vstával v šest a svou ženu navštěvoval jen podle rozvrhu (jestli tohle není nepřímý důkaz, tak už nevím).

Marie Antoinetta psala Fersenovi šifrovaným jazykem, ale i pod steganografií prosvítala slova, jež nedávala diplomatický smysl. „Váš přítel je ve velkém nebezpečí. Jeho nemoc dělá strašné pokroky,“ napsala v červnu 1792, kdy už v skoro tekla krev. Přítel: král. Nemoc: revoluce. Ale dopisy adresovala jemu. Vždycky jemu. A mezi řádky bylo něco, co šifra nedokázala skrýt: dech ženy, která píše muži, jehož tělo zná líp než vlastní komnaty.

Dvacátého června 1791, ve čtvrt na dvanáct v noci, vyvedli královské děti zadním vchodem z Tuilerijského paláce. O půl hodiny později se objevila králova sestra Madame Élisabeth a sám Ludvík XVI. Čekali na Marii Antoinettu. Nešla. Stanley Loomis ve své knize The Fatal Friendship popisuje ty minuty čekání v temné chodbě; každá další vteřina zvyšovala šanci, že je někdo objeví.

Pak se na ulici objevil kočár markýze de La Fayette s pochodněmi a ozbrojenou eskortou. Marie Antoinetta se schovala ve stínu. Počkala. Proklouzla. No a v tu chvíli věděla, že pokud ji někdo uvidí, zemřou všichni.

U bariéry Saint-Martin přestoupili do velké berliny. Fersen seděl na kozlíku v kočího plášti: hrabě, diplomat a generál převlečený za sluhu, protože jinak by královnu nedostal z Paříže živou. Ruce mu musely být ztuhlé na opratích a noční vzduch páchl po řece a po strachu (to si asi člověk neumí představit, dokud nesedí na kozlíku kočáru s královskou rodinou uvnitř a gilotinou za zády). Jel sedm mil, až do Bondy. Tam se rozloučili. Nepřijde mi nic horšího než loučení v tmě s člověkem, o kterém víte, že ho možná vidíte naposled.

V Sainte-Menehould na cestě k Varennes poštmistr Jean-Baptiste Drouet poznal krále podle portrétu na assignátu, revoluční papírové bankovce, kterou měl u sebe. Vážně, podle bankovky? Drouet vyrazil tryskem dopředu a v městečku Varennes nechal královskou rodinu zadržet. Šest tisíc ozbrojených gardistů a občanů je eskortovalo zpátky do Paříže. Na Fersena vydali zatykač ještě dřív, než se královská rodina vrátila do města.

Utekl. Do Bruselu, do Vídně, ke dvoru Antoinettina bratra, císaře Leopolda II. Vyjednával, prosil, naléhal. „Vidím jasně, že schválně protahují,“ zapsal si hořce. „Chtějí se vyhnout jednání.“ Nikdo nepomohl. Kdo by taky riskoval válku kvůli jedné královně? No, on by riskoval. Samozřejmě. Ale on byl sám.

Jednadvacátého ledna 1793 popravili Ludvíka XVI. gilotinou. Fersen se dozvěděl tu noc v Kolíně nad Rýnem (představte si ten moment: sedíte v cizím městě a někdo vám řekne, že muž, jehož ženu milujete, právě přišel o hlavu). Ještě se pokoušel zachránit Marii Antoinettu. V srpnu 1793 diskutoval s hrabětem de La Marck o tom, jak dostat královnu z Conciergerie, a zjistil, že rakouský vyslanec Mercy je „celý z ledu vůči té myšlence.“ Studený jako mramor. Studený jako dvory, které nechaly svou příbuznou zemřít.

Šestnáctého října 1793 Marii Antoinettu popravili.

Fersen napsal: „Ačkoli jsem na to byl připraven, zdrtila mě realita. Neměl jsem sílu cokoli cítit. Ta myšlenka mě mučila.“ Pár slov. Víc nedokázal.

Hlavní data:

Nikdy se neoženil. „Bylo by to nepřirozené,“ napsal sestře Sophie. „Nemohu patřit té jediné, které chci. Raději nebudu patřit nikomu.“ Zůstal ve Švédsku. Stal se maršálem říše, nejvyšším dvorním hodnostářem. Vedl domácnost se sestrou (přiznejme si, že to je jeden z nejsmutnějších detailů celého příběhu). Žil životem, který vypadal důstojně, akorát že v něm chyběla ta jediná osoba, kvůli které dával smysl. Jako dům, ve kterém svítí ve všech oknech, ale v žádném pokoji nikdo nebydlí.

Dvacátého června 1810, přesně devatenáct let po noci, kdy řídil kočár z Paříže, vedl Fersen jako maršál říše smuteční průvod korunního prince Karla Augusta, jenž zemřel o tři týdny dříve při vojenských manévrech. Rozšířila se fáma, že prince otrávil. Nebyla pravdivá. Ale to dav nezajímalo.

Nejdřív nadávky. Pak měďáky a kameny do oken kočáru. Historik Hildor Arnold Barton popisuje, jak na Riddarhustorgetu zástup zatarasil cestu a vypřáhl koně. Fersen se osvobodil násilím. Kámen mu poranil obličej. Teď stál na stockholmském náměstí s krví na tváři a vojáci, kteří měli chránit maršála říše, jenom přihlíželi. Se „zvědavým očekáváním,“ jak zaznamenal jeden svědek. Generál Silfversparre přijel s malým oddílem a nabídl Fersenovi, že ho „zatčení ochrání.“ Namísto pomoci nabízel ponížení (fakt, nabídl mu vězení jako službu). Jízdní eskorta se otočila a odjela.

Dav ho dostihl v domě, kam se pokusil utéct. Kdo za to mohl? Baron Gustaf Armfelt napsal potom: „Člověk je skoro v pokušení říct, že vláda chtěla dát lidu oběť. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčen, že dav v tom měl nejmenší podíl.“

Příčinou smrti bylo rozdrcení hrudního koše. Švédsko-finský občan Otto Johan Tandefelt mu skočil oběma nohama na hrudník. Tak zemřel muž, který přežil americkou i francouzskou revoluci. Několik měsíců poté vyšetřování prokázalo, že Fersen s otravou korunního prince neměl vůbec nic společného. Státní pohřeb s plnými poctami přišel zbytečně pozdě.

Jeho sestra Sophie se stáhla na zámek Löfstad u Norrköpingu. Na pomník nechala vytesat: „Nezapomenutelnému bratru. Odvaha v jeho posledních chvílích 20. června 1810 svědčí o jeho ctnostech a čistém svědomí.“ Samozřejmě, kdo jiný by mu postavil pomník než sestra, která ho znala líp než kdokoli na světě (a přesto asi netušila všechno, co se odehrávalo v pokojích Petit Trianonu).

Dvacátého června. To datum jako by ho pronásledovalo; jako by si ho vybíral sám, znovu a znovu, aniž to tušil. V kapse kabátu, který mu dav strhl z těla, prý našli medailonek. Co v něm bylo, se nikdy oficiálně nezaznamenalo.