Camila O'Gormanová utekla s knězem. Rosas ji nechal zastřelit v osmém měsíci

Buenos Aires bylo v roce 1845 pod neomezenou vládou diktátora Juana Manuela de Rosas, federalistického caudilla, který od roku 1829 (přes dvě dlouhá funkční období) ovládal Argentinu absolutistickým režimem. Rosas čelil blokádě francouzské a britské flotily, válčil s uruguayskou Východní zemí, perzekvoval unitáristy (svou politickou opozici) a kontroloval buenosaireskou katolickou hierarchii. Tamní katolicismus byl konzervativní, pevně ukotvený a propojený s režimem.

Camila O'Gormanová se narodila v roce 1828, právě v roce, kdy Rosas nastoupil ke své první vládě. Její otec Adolfo O'Gorman byl prominentní irsko-argentinský kupec blízký Rosasovu vnitřnímu kruhu, matka Joaquina Ximénez Pinto kreolská aristokratka. Babičkou z matčiny strany byla Ana Perichon, „La Perichona“, slavná předrevoluční milenka místokrále Linierse, legenda Buenos Aires, kterou každý znal díky skandálu z dob závěru španělské nadvlády.

Camila byla z dcer rodiny považována za nejkrásnější. Uhrančivé oči, dlouhé tmavé vlnité vlasy. Vychovávaná tradičně katolicky, k tradiční roli hospodyně. Žádné studium, žádný salon, žádná politika. Cesta byla jednoduchá: vdát se za vhodného mladého aristokrata z federalistické rodiny, mít děti, žít.

Camila platila za pilíř lepší společnosti, byla blízkou přítelkyní a důvěrnicí Rosasovy dcery Manuelity a častým hostem v guvernérské rezidenci. Koncem druhé dekády svého života se seznámila s mladým farářem Ladislaem Gutiérrezem, který působil ve farnosti Nuestra Señora del Socorro v severním Buenos Aires (dnešní čtvrť Recoleta).

Gutiérrezovi bylo tehdy něco přes dvacet. Pocházel z Tucumánu na severu Argentiny, ze starého kreolského rodu. Jeho strýc Celedonio Gutiérrez byl provinčním guvernérem Tucumánu (federalista, spolupracovník Rosasovy vlády). Ladislao byl podle pramenů ke kněžství přiveden rodinou, studoval v jezuitském semináři a do kněžského stavu vstoupil spíše z rodinné povinnosti než z vlastního přesvědčení. Pohledný, vzdělaný, mladý.

Camila a Ladislao se poznali přes její rodinu. Ladislao znal jejího bratra Eduarda ze semináře a docházel k O'Gormanovým domů; Camila chodila do farnosti poslouchat jeho kázání. Sbližovali se i v rámci farních aktivit: organizování charity, výzdoba kostela, oslavy svatých. Vyvinulo se přátelství. Pak víc.

V prosinci 1847, kdy bylo Camile devatenáct a Ladislaovi pětadvacet, došlo ke zlomu. Camilini rodiče zjistili, že vztah s farářem překračuje normy. Plánovali ji okamžitě poslat na rodinný statek na venkově a provdat za vhodného mladého muže. Camila a Ladislao se rozhodli jinak.

V polovině prosince 1847 spolu uprchli. Cestovali na koni, se zastávkou v Lujánu, a po nějaké době dorazili do městečka Goya v provincii Corrientes, asi 750 kilometrů severně od Buenos Aires, poblíž paraguayské hranice. Tam se rozhodli zůstat. Vystupovali pod změněnými jmény jako Valentina Desan a Máximo Brandier.

Goya byla malá. Hospodaření, rybolov, obchod s jihem. Žádná škola. Camila a Ladislao, vědomi si toho, že potřebují příjem, nabídli místním, že otevřou první školu v městečku. Nabídka byla přijata. Začátkem roku 1848 začali vyučovat: Ladislao psaní a čtení, Camila náboženství a počty. Děti rolníků, dělníků a rybářů. Bezplatně, v jedné místnosti, kterou jim město poskytlo. Pár, který přišel odnikud, si tím získal oblibu obyvatel.

Žili spolu jako manželé. Sousedé to viděli, účastnili se městských oslav. Camila už byla těhotná; počítali, že se dítě narodí na podzim 1848.

Život v Goyi byl klidný, jednoduchý a šťastný. Trval pár měsíců. Pak přišel cestující irský kněz.

V polovině roku 1848 procházel Goyou otec Michael Gannon, irsko-argentinský katolický kněz na cestě z Buenos Aires. Při mši v místním kostele poznal Ladislaa, kterého znal z buenosaireské farnosti Socorro.

Gannon dvojici udal úřadům. Vojáci pak Camilu a Ladislaa zatkli v jejich školní třídě, uprostřed vyučování. Pár byl odveden v poutech. Cesta zpět do Buenos Aires trvala pod ozbrojeným doprovodem deset dní. Camila byla v té době v osmém měsíci těhotenství. V Buenos Aires byli umístěni do oddělených věznic.

Případ se okamžitě ocitl na Rosasově stole a diktátor stál před komplikovaným problémem.

Argentinské právo (převzaté ze španělského trestního práva) zakazovalo popravit těhotnou ženu, a Camila byla zjevně v osmém měsíci. Tradiční katolická praxe by žádala, aby nejdřív porodila a dítě bylo pokřtěno, než by mohla být potrestána.

Tlaků bylo ve hře několik. Vyšší duchovenstvo a právníci podle historika Johna Lynche naléhali na přísnost (Rosas ovšem později popřel, že by ho kdokoli zvenčí ovlivnil). Rosasovi političtí odpůrci v exilu, mimo jiné pozdější prezident Domingo Faustino Sarmiento, případ využívali proti němu. Camilin otec Adolfo naopak poslal Rosasovi dopis, v němž obviňoval Gutiérreze, že Camilu svedl „pod záminkou náboženství“, a prosil, aby byla jeho dcera zachráněna. Manuelita Rosas, diktátorova dcera a Camilina přítelkyně, prý otce prosila o milost.

Rosas rozhodl: trest smrti.

Otázku těhotenství vyřešil obratem, který je z dnešního pohledu cynický. Vězeňský kaplan, otec Castellanos, provedl nouzový „křest“ nenarozeného dítěte: Camila musela vypít svěcenou vodu a na čelo jí byl nasypán posvěcený popel, čímž měl být symbolicky pokřtěn plod v jejím lůně. Duše dítěte tak byla podle této logiky „spasena“ a tělo „připraveno“ k popravě. Argument smírný, podvod brutální. Ale stačil, trest smrti byl právně proveditelný.

V noci na 18. srpna 1848 Camilu a Ladislaa převezli do Santos Lugares, federálních kasáren na okraji Buenos Aires, kde se popravovali političtí vězni.

Ráno 18. srpna byli vyvedeni na nádvoří. Dvě židle, postavené zády k sobě. Camila i Ladislao k nim byli připoutáni a měli zavázané oči; Camila prý stála „tragicky v bílém“. Zazněly výstřely popravčí čety. Camila a Ladislao zemřeli.

Camile bylo dvacet, Ladislaovi pětadvacet. Nenarozenému dítěti necelých devět měsíců.

Velitel posádky Santos Lugares Antonino Reyes, dlouholetý Rosasův pobočník, ve svých později vydaných pamětech (1883) popsal, že byl událostí natolik dojat, že se rozhodl popravu nesledovat, a z lítosti nechal obě těla pohřbít.

Případ Camily O'Gormanové se okamžitě stal politickou katastrofou Rosasova režimu. Psaly o něm britské, francouzské, brazilské i chilské noviny. V argentinských exilových publikacích (Sarmiento v Chile, Mitre v Montevideu) byla poprava líčena jako symbol bezohledné krutosti diktátorského režimu. Před popravou unitáristé v uruguayském exilu Rosase v tisku posmívali, že proti Camilině „nemravnosti“ dělá málo; po popravě téhož případu využili k tomu, aby ho vykreslili jako krvelačného.

Rosas pak vládl ještě zhruba tři a půl roku, ve stále větší izolaci. V únoru 1852 byl jeho režim svržen v bitvě u Caserosu, kde spojené síly Justa José de Urquizy a brazilské a uruguayské armády Rosase porazily. Ten uprchl do exilu v Anglii (žil ještě 25 let na malé farmě v Hampshire). Argentinská konfederace se po Caserosu transformovala v ústavní republiku.

V roce 1984, v sotva obnovené argentinské demokracii (po sedmi letech generálské diktatury 1976–1983), uvedla režisérka María Luisa Bemberg film Camila s Susú Pecoraro v hlavní roli. Snímek byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. V Argentině byl přijat jako součást národní katarze: skrz historický příběh Camilina utlačení se mladí Argentinci v 80. letech vyrovnávali s nedávným obdobím desaparecidos. Film je dodnes argentinskou klasikou.

Camila, Ladislao a jejich nenarozené dítě (pohlaví nebylo nikdy definitivně potvrzeno) jsou v Argentině dosud symbolem lidských práv a politické represe. Otázka, kterou si argentinské generace v souvislosti s nimi kladou, zůstává: může režim popravit těhotnou ženu pomocí teologického triku? A pokud ano, jak dlouho takový režim přežije? Rosasova odpověď zněla: necelé čtyři roky.

Zdroje a další čtení