Článek
O císařovně Carlotě se dodnes vypráví krátká historka, dojemná a skoro celá nepravdivá. Mladá žena se dozví, že jejího muže postavili k popravčí zdi, odmítne tomu uvěřit a příštích šedesát let mu píše dopisy do Mexika. Šílenství z lásky. Vděčná látka na operu.
Ty dopisy skutečně existují a tiskem už vyšla i jejich část. Je jich bezmála čtyři sta a některé mají dvacet stran. Nepsala je ovšem šedesát let a nepsala je jen Maxmiliánovi.
A to nejhorší se v jejím životě odehrálo dřív, než ho zastřelili.
Císařovna, která v Mexiku doopravdy vládla
Narodila se 7. června 1840 na zámku Laeken u Bruselu jako jediná dcera belgického krále Leopolda I. a Luisy Marie Orleánské. Vnučka francouzského krále Ludvíka Filipa, sestřenice anglické královny Viktorie – tedy dítě přesně toho druhu, jaké se v tehdejší Evropě nerodilo pro sebe, nýbrž pro sňatek.
Vdávala se v sedmnácti. V bruselském královském paláci si 27. července 1857 vzala arcivévodu Maxmiliána Habsburského, mladšího bratra císaře Františka Josefa. Ženich byl vzdělaný, sečtělý, procestovaný a v rodině naprosto zbytečný: nad Rakouskem panoval starší bratr a na mladší bratry zbývaly tituly. Titul přece není zaměstnání. Když Maxmilián roku 1859 přišel i o místodržitelství v Lombardsko-benátském království, usadili se u Terstu na zámku Miramare a čekali, co se stane.
Stalo se Mexiko.
Napoleon III. tam od roku 1862 vedl válku proti republikánské vládě Benita Juáreze a k obsazené zemi potřeboval císaře. Mexičtí konzervativci ho hledali, Vídeň se mladšího Habsburka ráda zbavila a Maxmilián korunu 10. dubna 1864 na Miramare přijal. Plebiscit, který měl doložit vůli mexického lidu, se konal na území drženém francouzskou armádou (výsledek si domyslíte sami); dnešní historikové ho vedou jako frašku. Do Veracruzu manželé připluli 28. května 1864, do hlavního města vjeli 12. června.
Ve Veracruzu bylo Carlotě třiadvacet.
A tady padá první část legendy. Carlota nebyla ozdoba svého muže. Naučila se rychle španělsky, projela Yucatán (v listopadu a prosinci 1865 sama, bez něj), přijímala v neděli obyčejné prosebníky a v době Maxmiliánových cest předsedala ministerské radě. Bývá proto označována za první ženu, která kdy Mexiku vládla. Manžel mezitím sepisoval objemný dvorský ceremoniál a zařizoval si sídlo na Chapultepeku. Každý dělal, co uměl.
Císařství přitom stálo na písku od prvního dne. Maxmilián, jehož do Mexika dosadili konzervativci a duchovenstvo, k jejich zděšení potvrdil část liberálních reformních zákonů o zabaveném církevním majetku a během několika měsíců si znepřátelil obě strany naráz: liberálům zůstal cizincem na francouzských bajonetech, konzervativcům zrádcem. Carlota jezdila po provinciích a snažila se to spravovat po jednom rozhovoru. Bylo to jako nosit vodu v řešetu.
Manželství zůstalo bezdětné. Proč, to nevíme a vědět nebudeme; dobové drby si na tom smlsly už tehdy a novější literatura je většinou jen opisuje (čte se to samozřejmě líp než přiznaná nevědomost). Doložené je jedno jediné: 9. září 1865 manželé adoptovali Agustína de Iturbide y Green a jeho bratrance Salvadora, vnuky prvního mexického císaře, a udělali z chlapce následníka trůnu. Byly mu dva a půl roku.
Proč se zhroutila dřív, než ho zastřelili?
V lednu 1866 oznámil Napoleon III., že francouzské vojsko z Mexika stáhne. Válka byla nevyhratelná a drahá, Spojené státy dávaly po skončení své občanské války hlasitě najevo, co si o evropském císařství za svou jižní hranicí myslí, a v Evropě se schylovalo k válce s Pruskem. Mexické císařství tím zůstalo bez armády, jež je celou dobu držela.
Do Evropy se vypravila Carlota. Maxmilián se ani nehnul. Z Veracruzu vyplula 9. července 1866 na lodi Impératrice Eugénie, 8. srpna přistála v Saint-Nazaire, 9. srpna byla v Paříži.
Napoleon III. ji přijal 11. srpna 1866 v Saint-Cloudu. Vyslechl ji a odpověděl, že bez souhlasu svých ministrů nemůže rozhodnout nic. Vlídně a neprůstřelně. Sešli se ještě 13. a 19. srpna. Pokaždé stejně.
Přeplula Atlantik kvůli větě, která se vejde na pohlednici.
Někde v těch týdnech se v ní něco zlomilo. V Bolzanu prohlásila, že ji otrávili francouzští špehové. Do Říma dorazila 24. září 1866, 27. září ji přijal papež Pius IX. a už tehdy bylo jeho okolí zřejmé, že s ní není něco v pořádku. Podruhé přišla 1. října a z Vatikánu odmítla odejít. Papež nechal do knihovny přinést lůžko. Carlota je považována za první ženu, která ve Vatikánu strávila noc.
V Římě přestala jíst. Podezřelá byla voda v konvici. Podezřelý čaj i čokoláda, kterou jí ráno donesli. Chodila do vatikánských zahrad a nabírala si vodu přímo z kašny, protože ta byla jediná věc na světě, o níž si byla jistá, že do ní nikdo nic nenasypal. Žízeň jí seděla v hrdle celý den a ona ji nesla jako důkaz vlastní obezřetnosti. Kolem sebe viděla samé cizí ruce natažené po jejím šálku a nikoho, komu by se to dalo vysvětlit.
Její bratr Filip, hrabě flanderský, si pro ni do Říma přijel 8. října a 10. října ji odvezli na Miramare. Vídeňský psychiatr Josef Gottfried von Riedel u ní konstatoval šílenství s utkvělými představami pronásledování.
Na celé té historii je podstatné datum. Podzim 1866. Maxmilián byl v té době živý a měl před sebou ještě osm měsíců života. Carlota se tedy nezbláznila žalem po manželově popravě. Zbláznila se dřív: ve chvíli, kdy jí došlo, že říše, na níž dva a půl roku pracovala, je ztracená a že jí v Evropě nikdo nepomůže. Položila ji porážka.
V Římě na podzim 1866 přijela prosit papeže o pomoc a odmítla opustit Vatikán – podle dobových zpráv první žena, která tam strávila noc.
Falešný telegram
Maxmilián zůstal v Mexiku, i když mu Vídeň i Paříž radily odjet. V únoru 1867 se zavřel s deseti tisíci muži v Querétaru proti čtyřicetitisícové republikánské armádě (ten poměr sil se statečností řešit nedá). Město padlo 15. května 1867, císař padl do zajetí a vojenský soud v místním divadle ho po jediném dni jednání odsoudil k smrti.
Jedním z bodů obžaloby byl jeho vlastní dekret z října 1865, jenž nařizoval postavit každého zajatého stoupence republiky před popravčí četu do čtyřiadvaceti hodin. Podepsal ho, aby zlomil povstání. Nakonec ho podepsal sám sobě.
Zastřelili ho 19. června 1867 v šest hodin a čtyřicet minut ráno na kopci Cerro de las Campanas, spolu s generály Miramónem a Mejíou. Jeho poslední slova se zapsala: „Odpouštím všem a prosím všechny, aby odpustili mně. Ať krev, která bude prolita, ukončí krveprolití v mé nové vlasti. Ať žije Mexiko!“
Carlotě to neřekli.
Belgická královská rodina se s lékaři dohodla, že se to nedozví. A aby ji z Miramare, kde ji hlídala rakouská stráž, dostali do Belgie, sestavili telegram podepsaný Maxmiliánovým jménem. Manžel v něm ženu prosil, ať přijede do Bruselu. Že se lež dá předepsat jako léčba, tehdy asi nikoho nezarazilo. Carlota poslechla. Muž, který si ji volal domů, byl v té době už víc než tři měsíce po smrti.
Pravdu se dozvěděla v lednu 1868, půl roku po popravě. Ve stejném měsíci, 18. ledna 1868, uložili Maxmiliánovo tělo, přivezené z Mexika na fregatě Novara, do kapucínské krypty ve Vídni. Prameny se shodují, že ji ta zpráva zdrtila. V dopisech, jež po ní zůstaly, o sobě od té doby psala jako o mrtvé – doslova jako o někom, kdo skončil s pádem mexického císařství.
Komu psala těch čtyři sta dopisů?
Část z nich vydala v roce 1995 belgická historička Laurence van Ypersele; originály leží v archivu belgického královského paláce v Bruselu. Bezmála čtyři sta dopisů, některé z nich dvacetistránkové, napsaných mezi 16. únorem a 15. červnem 1869 v Laekenu a Tervurenu. Čtyři měsíce, ne šedesát let. A adresáti čtyři: Maxmilián, Napoleon III., generál Douay a francouzský důstojník Charles Loysel, kterého poznala v Mexiku a který sloužil v Maxmiliánově štábu. Podle části literatury dostal nejvíc dopisů právě Loysel.
Co pro ni ten muž znamenal, se z korespondence vyčíst nedá tak jednoznačně, jak by si čtenář přál. Jsou to dopisy plné jejího všedního dne, záchvatů podezíravosti a toho, jak s ní zacházejí lékaři. Jisté je jen tolik, že v hlavě ženy, o níž se vypráví, že šedesát let psala mrtvému manželovi, nebyl jen on.
Odtud je to k drbu jen krok a mexická ústní tradice ho udělala dávno: traduje se, že Carlota měla v posledním mexickém roce poměr s belgickým plukovníkem Alfredem van der Smissenem, velitelem belgického sboru, a že se z toho vztahu narodil v lednu 1867 v Bruselu chlapec, ze kterého vyrostl francouzský generál Maxime Weygand.
Ta historka stojí na dvou oporách. Podobnost obou mužů bývá označována za nápadnou a spisovatel André Castelot vyprávěl, že mu belgický král Leopold III. v Argenteuil ústně řekl, že Weygand je van der Smissenův syn. O matce ovšem nepadlo ani slovo a nejobsáhlejší knižní zpracování celé věci (Dominique Paoliová, 2003) otcovství přijímá, ale za matku označuje jinou ženu, hraběnku Mélanii Zichy-Metternichovou.
Důkaz to žádný není a proti Carlotě mluví i její vlastní kalendář: Weygand se narodil 21. ledna 1867 v Bruselu, jenže ona byla od října 1866 pod rakouskou stráží na Miramare a do Belgie ji převezli až v říjnu 1867. Generál se k tomu za celý svůj dlouhý život nevyjádřil a historikové tu věc dodnes vedou jako nedoloženou.
Zbytek příběhu je tichý.
Z Miramare ji v říjnu 1867 převezli do Belgie. Bydlela v Laekenu, pak v pavilonu v Tervurenu, a když ten 2. března 1879 vyhořel (což ji podle svědectví z okolí spíš potěšilo), přestěhovali ji na zámek Bouchout u Meise. Zůstala tam osmačtyřicet let.
Jak žila, víme ze zpráv jejího služebnictva a příbuzných. Vyšívala, hrála karty, chodila po parku, poslouchala gramofon, který byl tehdy novinkou. Celé hodiny mlčela. Pak zase vedla hlasité rozhovory ve francouzštině, angličtině, němčině, italštině a španělštině s lidmi, kteří v pokoji nebyli. Světlých chvil s lety ubývalo a střídaly je výbuchy vzteku, při nichž rozbíjela nádobí a trhala knihy. Návštěvy k ní pouštěli jen z rodiny.
Nikdo jí neřekl, že roku 1909 zemřel její bratr, král Leopold II. Ani že o tři roky později zemřela hraběnka flanderská. Nebylo to třeba. Ona se na ně už neptala.
Její jmění mezitím spravoval právě Leopold II. a část z něj podle historiků skončila ve financování jeho konžského podniku. Peníze císařovny, jež měly zachránit jednu říši, tak zaplatily kus jiné.
Když v roce 1914 obsadila Belgii německá armáda, byla Carlota v celé zemi nejspíš jediným člověkem, kterého se okupace fakticky netýkala: coby švagrová Františka Josefa patřila k rodině spojence. V březnu 1916 se německý důstojník podivil, proč nad domem v okupované Belgii vlaje rakouská vlajka, a generální guvernér Moritz von Bissing dal na bránu bouchoutského panství připevnit ceduli:
Toto sídlo, majetek belgické koruny, obývá Její Veličenstvo císařovna mexická, arcivévodkyně Maxmiliánová Rakouská, švagrová císaře Františka Josefa, našeho vznešeného spojence. Nařizuji německým vojákům, kteří půjdou kolem, aby nezvonili a nechali toto místo nedotčené.
Vesničané z Meise se za tu bránu chodili schovávat před válkou.
Zemřela 19. ledna 1927 na zápal plic po chřipce. Bylo jí šestaosmdesát. Přežila Maxmiliána o necelých šedesát let a Napoleona III. o víc než půl století. Císařství, kvůli kterému přijela do Evropy prosit, o šest desetiletí.
Édouard Manet namaloval popravu na Cerro de las Campanas hned několikrát. Největší verzi, dnes v mannheimské Kunsthalle, nesměl v Paříži vystavit: vojáci v popravčí řadě mají skoro francouzské uniformy a důstojník, který chystá ránu z milosti, se nápadně podobá Napoleonovi III. Malíř tím veřejně vyslovil přesně to, co Carlota v srpnu 1866 v Saint-Cloudu říkala tomu muži do očí. Manetovi obraz zakázali; Carlotě tehdy stačilo zdvořile poděkovat a poslat ji domů.
Pohřbili ji 22. ledna 1927 v kryptě belgických králů v Laekenu. Maxmilián leží od ledna 1868 ve Vídni, v habsburské hrobce u kapucínů. Mezi oběma hroby je půl Evropy a jedna říše, která vydržela tři roky.
Zámek Bouchout u Meise, kde Carlota strávila posledních osmačtyřicet let.
Zdroje a další čtení
1. Charlotte of Belgium, Wikipedia
2. Maximilian I of Mexico, Wikipedia
3. Bouchout Castle, Meise Botanic Garden
4. Archives du Palais royal, Brusel – archiv, kde je uloženo na čtyři sta Carlotiných dopisů.
5. Laurence van Ypersele: Une impératrice dans la nuit. Correspondance inédite de Charlotte de Belgique, février–juin 1869. Quorum, 1995.
6. Daniel Devreese – Van de Franse lelie naar de adelaar van Napoleon, BTNG/RBHC XXVII (1997), 3–4, s. 351–387
7. Carlotta del Belgio, Museo Storico del Castello di Miramare (Ministero della Cultura)
8. Alfred van der Smissen, Wikipedia
9. Moritz von Bissing, Wikipedia
