Casanovovi bylo třiasedmdesát a umíral v cizím zámku. Benátky už neexistovaly

Čtvrtého června 1798 seděl stařec v křesle v knihovně duchcovského zámku a díval se z okna na severočeskou krajinu, která mu nikdy nepřirostla k srdci. Giacomo Girolamo Casanova de Seingalt (muž, který utekl z benátského vězení Piombi, svedl přes sto dvacet žen a jednal s králi jako sobě rovný) umíral sám. U postele měl dva foxteriéry. Na stole nedopsaný rukopis. Za oknem krajinu, která nemluvila jeho jazykem.

Červnové slunce svítilo na hnědé střechy Duchcova a vzduch voněl po seně z okolních luk. Casanova ten pach nesnášel. Celý život dýchal slaný vzduch benátské laguny, parfém pařížských salonů, vůni svíček v karlovarských lázních. Tady, v severočeském podhůří, vonělo všechno po mokré hlíně a kravínu. Tělo to vědělo dřív než rozum. Nebyl doma.

Bylo mu třiasedmdesát (což v osmnáctém století bylo víc než dost na to, aby člověk cítil, jak se mu svět zužuje). Benátská republika, jeho vlast, přestala existovat o rok dříve, když ji Napoleon rozpustil jako překážku na své cestě k italskému tažení. Casanova se stal emigrantem bez země, do které by se mohl vrátit. Vlastně jím byl celý život (jenže kdo z nás si tohle připouští, dokud ho neudeří stáří?). Ale teď, na konci, to bolelo víc.

Aby ale člověk pochopil, proč největší milovník evropských dějin umíral v severočeském Duchcově jako knihovník, musí se vrátit o třináct let zpátky.

Roku 1785 přijal šedesátiletý Casanova nabídku hraběte Josefa Karla Emanuela von Valdštejna: místo knihovníka na zámku Duchcov, tehdy zvaném Dux. Valdštejn byl sám podivín, svobodný zedník, kabalista a vášnivý cestovatel (říkejme tomu osmnácté století na steroidech), jenž Casanovu potkal o rok dříve na společenském večeru u benátského vyslance Foscariniho. Nabídka byla štědrá. Casanova ji přijal, protože jinou neměl.

Co ho čekalo, netušil.

Zámek byl impozantní, barokní knihovna obsáhlá. Ale Duchcov nebyl Benátky. Nebyla to Paříž, nebyly to ani Drážďany. Casanova mluvil francouzsky, italsky a benátsky. Česky ani německy se nenaučil nikdy (a ani se o to nesnažil). Zámecká čeleď si z něj tropila legraci. Jeden ze sluhů mu na portrét namazal výkaly a pověsil ho zpátky na zeď (což asi leccos vypovídá o tom, jak moc ho zámecký personál miloval). Vesničané ho znali jako otravného starce, který se dvořil mladým dívkám a vykládal nesrozumitelné historky v jazyce, kterému nikdo nerozuměl.

Víte, jak to vypadá, když někdo celý život plní sály smíchem a obdivem, a najednou mu nikdo v místnosti nerozumí? Přesně tak.

Hrabě Valdštejn, ačkoli si ho vážil, často odjížděl na měsíce do Vídně nebo Drážďan a Casanovu nechával v prázdném zámku. Když byl přítomen, ignoroval ho u společných večeří. Nepředstavoval ho hostům. Nechal ho sedět na konci stolu jako rekvizitu z lepších časů (a kdo někdy seděl na konci stolu, kde se nikdo nebaví, ví, jak moc to bolí), zatímco mladí aristokraté vedli konverzaci, do které ho nikdo nepřizval. Casanova zuřil. Psal stížnosti, ve kterých vyhrožoval odchodem. Ale nikam nešel. Neměl kam. A věděl to.

Zvykne si člověk na ponížení, když nemá na výběr? Asi ano. Casanova si zvykl na jídlo, které neměl rád, na zimy, které proste nesnášel, na ticho, které ho dusilo. Jediné, na co si nezvykl, byla samota.

Přitom to nebylo tak, že by jeho tělo bylo mrtvé pro svět. Ještě v jednasedmdesáti si dopisoval s dvaadvacetiletou Cecílií von Roggendorff, ženou, jejíž dopisy ho vlastně držely při životě. Ještě v šestašedesáti fungoval jako jakýsi duchovní rádce pro Henriettu Schuckmannovou, které psal dopisy plné životní filosofie (dneska by mu za to asi dali sloupek na Médiu). Ale nohy ho už nenesly na dobrodružství (i když, uznáváme, ta představa je něčím dojemná). A jeho srdce bilo pro někoho, kdo zmizel dávno předtím.

Ze všech žen, které prošly jeho životem (a bylo jich přes sto dvacet, přičemž o každé si vedl precizní záznamy), se jedna jmenovala prostě Henriette. Potkal ji kolem roku 1749 v Aix-en-Provence. Přestrojená za muže, v doprovodu uherského důstojníka. Mladá Francouzka, co s každou hodinou odhalovala další vrstvu sebe sama, až se Casanova zamiloval tak, jak se předtím ani potom nezamiloval.

Nikdy.

„Ti, kteří nevěří, že žena může muže učinit šťastným po všech čtyřiadvacet hodin dne, nikdy nepoznali Henriettu,“ napsal ve svých pamětech. Tři měsíce žili spolu (a kdo ví, jestli to nebyly nejlepší tři měsíce v životě muže, který jich prožil nespočet). Pak odešla. Před odjezdem mu vsunula do kapsy pět set louisů, protože věděla, že peníze neudrží. A na okenní tabulku jejich pokoje vyryla diamantem slova: „Tu oublieras aussi Henriette“. Také na Henriettu zapomeneš.

Nezapomněl.

Cítil její přítomnost ještě o desítky let později. Ne jako vzpomínku, spíš jako fantomovou bolest. Tělo, které ví, že něco chybí, i když rozum říká, že to bylo dávno. V Duchcově, o čtyřicet let později, si vybavoval její hlas uprostřed rozhovorů, kterých se ani neúčastnil. Seděl u stolu, hrabě mluvil o lovu, a Casanova najednou cítil teplo, které nepatřilo duchcovskému krbu. Patřilo jí. Vlna horka, která mu stoupala od žaludku k hrdlu, jako by se tělo rozhodlo vzpomínat na vlastní pěst, bez svolení hlavy. Ruce mu při psaní občas ztuhly a on nevěděl, jestli je to revma, nebo ta zvláštní křeč, co přichází, když se člověk snaží slovy zachytit něco, co bylo víc než slova.

Kdo přesně Henriette byla, dodnes nikdo neví jistě. Historik Leo Damrosch soudí, že mohlo jít o Anne Adélaïde de Gueidan, dceru provensálského aristokrata. Jiní to popírají (a pravda je, že tohle je jedna z těch historických záhad, které se asi nikdy nevyřeší). Casanova její skutečnou identitu chránil celý život. A napsal o ní větu, která je asi nejintimnější, co kdy vyšla z jeho pera: že konverzace s ní za dne mu přinášela víc radosti než noci.

Přemýšlejme o tom. Muž, jehož jméno se stalo synonymem pro milování, říká, že s jedinou ženou si radši povídal. To je teprve láska.

Roku 1789 začal Casanova v Duchcově psát své paměti, Histoire de ma vie. Francouzsky. Na volných listech, oboustranně, tisíc osm set stran; dohromady tři tisíce šest set popsaných stránek. Za dva až tři roky měl hotový první náčrt (víme to od historika Iana Kellyho, který jeho pracovní návyky podrobně zmapoval). Pak přepisoval. Škrtal. Doplňoval. Měnil formulace, vracel se k pasážím, o kterých si myslel, že jsou definitivní, a zjišťoval, že definitivní není nic.

Pracoval třináct hodin denně. V knihovně, které byl správcem, ale která patřila jemu víc než komukoliv jinému.

„Je to jediný lék, co mi brání zešílet nebo zemřít žalem,“ napsal o svém psaní. Přiznejme si: kdo z nás nezná ten pocit, kdy je psaní jediná věc, která drží pohromadě den, jenž by se jinak rozpadl?

Paměti končí rokem 1774. Dvacet čtyři let před jeho smrtí. Posledních třináct let v Duchcově v nich chybí. Jako by sám Casanova cítil, že příběh jeho života se zastavil ve chvíli, kdy přestal žít a začal jen existovat.

Rukopis zdědil synovec Carlo Angiolini. Roku 1821 ho Angioliniho dcera Camilla prodala lipskému nakladatelství Brockhaus, jež z toho vyrobilo cenzurovanou německou verzi. Manipulovaná francouzská edice přišla vzápětí. Originál přečkal bombardování Lipska roku 1943 v bunkru, pak putoval do trezoru Deutsche Bank ve Wiesbadenu (představte si tu ironii: nejslavnější milostné paměti Evropy v bankovním trezoru, vedle šanónů s pojistnými smlouvami). Teprve roku 2010 ho za více než sedm milionů eur koupila Bibliothèque nationale de France. Nejdražší akvizice v dějinách té knihovny.

Hlavní data:

Casanova zemřel 4. června 1798, ve věku třiasedmdesáti let. Synovec Carlo Angiolini, jenž přijel z Drážďan teprve 27. května, ho zastihl ještě živého, ale už tak slabého, že sotva mluvil. Pochovali ho u kaple svaté Barbory v Duchcově, kostelíka, který tam stojí dodnes. Ale jeho přátelé se báli, že mu jako svobodnému zedníkovi někdo zneuctí ostatky (a buďme upřímní, v Čechách konce osmnáctého století to byla reálná hrozba), a tak hrob nebyl výrazně označen. V devatenáctém století město nechalo kříž odstranit. A hrob prostě zrušilo.

Dnes tam stojí pamětní deska. Ostatky nikdo nenašel. Největší svůdce Evropy leží někde v severočeské zemi, která mu byla po třináct let vězením, ze kterého (na rozdíl od benátských Piombi) neutekl.

Benátky za ním neposlaly nic. Neexistovaly.

Na duchcovský zámek se dnes jezdí dívat turisté. Ukazují jim křeslo, ve kterém umřel. Postel, která byla na jeho skoro dvoumetrovou postavu příliš krátká, takže spal schoulený jako dítě. Knihovnu, kde psal. Průvodci vypráví o jeho milenkách a dětské publikum se chichotá.

Nikdo jim ale neřekne, co by je zasáhlo víc. Že muž, jenž ovládal umění konverzace lépe než kdokoli v Evropě, strávil posledních třináct let v domě, kde s ním nikdo nemluvil jeho jazykem. Že místo milostných dopisů psal stížnosti na kvalitu mléka a makaronů. Že sluhové, kteří mu neuměli odpovědět ani bonjour, mu mazali výkaly na portrét.

A přece psal. Třináct hodin denně, každý den, rok za rokem. Ne proto, aby svět věděl, kolik žen svedl. Ale proto, aby se ještě jednou dotknul Henriettina obličeje. Aby ještě jednou ucítil vůni benátských kanálů za srpnového svítání, tu směs soli, rybiny a zpuchřelého dřeva, co mu stoupala z paměti do nosu, jako by tam pořád stál. Aby ještě jednou prožil ten okamžik, kdy na střeše Dóžecího paláce odlamoval olověné desky a pod ním spalo celé město.

Psaní bylo jeho poslední útěk. Tentokrát z vězení, ze kterého se utéct nedá.

Dneska bychom tomu asi řekli autobiografický blog. Akorát že ten jeho měl tři a půl tisíce stran a nikdo ho nečetl za jeho života.