Draga Mašínová mu zachránila život. Osm let nato ji jeho armáda hodila z okna

V březnu 1895 přijel osmnáctiletý srbský král Aleksandar Obrenović do Biarritzu. Malé přímořské městečko na jihu Francie, kam jezdila polovina evropské aristokracie prohýřit jaro. Jeho matka Natalija tam vlastnila Villu Sasino a pozvala k sobě svou dvorní dámu, vdovu Dragu Mašínovou (tehdy něco kolem sedmadvaceti let, ač přesný rok narození zůstává sporný: Wikipedia a Encyclopedia.com uvádí 1867, její náhrobek 1864). V té chvíli ještě netušila, že se jednou stane královnou a že ji to zabije.

Draga nebyla žádná naivní venkovanka. Uměla rusky, francouzsky a německy, překládala ze všech tří jazyků a vedle toho psala vlastní povídky do zahraničních časopisů. Redigovala ženský časopis Hospodyně, zkrátka žena, o které bychom dnes řekli, že si poradí. Její první manžel Svetozar Mašin, inženýr a syn dvorního lékaře Obrenovičů (rodina Mašinů byla srbská s českými kořeny), v roce 1886 náhle zemřel; okolnosti jeho smrti se v pramenech rozcházejí (uvádí se srdeční zástava, epileptický záchvat i sebevražda). Bylo jí devatenáct a zůstala sama s jeho penzí a příjmením. Od té doby se živila vlastní hlavou. (V Srbsku konce devatenáctého století to samo o sobě stačilo na skandál.)

A pak se král málem utopil.

Co přesně se stalo ve vlnách u Biarritzu, prameny popisují neurčitě a celý ten výjev má spíš podobu pozdější legendy než doloženého aktu. Tradičně se to říká takto: Draga ho vytáhla z vody. A od té chvíle se na ni díval jinak. Slyšela to na jeho hlase, když se s ní bavil u večeře, cítila to v tom, jak se k ní naklonil o trochu blíž, než bylo nutné, když jí podával číši. Tělo se pamatuje líp než hlava. A Draga si zapamatovala přesně ten okamžik, kdy se mu dotkla ramene a on neucukl. Natalija si toho všimla, ale neznepokojila se. Proč taky? Syn potřeboval dozrát (bylo mu teprve osmnáct, i když vypadal na méně), a proč ne po boku zkušené ženy? Hlavně ať si pak vezme správnou princeznu.

Jenže Aleksandar si princeznu vzít nechtěl. Prostě ne.

Osmého července 1900 oznámil třiadvacetiletý král zasnoubení s asi o devět let starší Dragou. Bělehrad zůstal v šoku. Přiznejme si, kdo z nás by nečekal katastrofu? Celá vláda podala demisi. Armádní důstojníci reptali v kavárnách nad rakijí (což v Bělehradě znamenalo, že je situace vážná, protože nad rakijí se tam řešilo všechno důležité). Matka Natalija zuřila tak, že ji vlastní syn vyhostil ze země.

Draga nebyla to, co si srbský dvůr představoval pod královnou. Starší. Vdova po inženýrovi, ne po šlechtici. A hlavně: podle všeho nemohla mít děti. To věděli vlastně všichni kromě krále. Nebo to vědět nechtěl (což je mimochodem vzorec, který se u Obrenovičů opakoval s děsivou pravidelností). Těžko říct, co je horší.

Svatba proběhla 5. srpna 1900 v bělehradské katedrále. Víme, že den byl horký a že Draga na sobě cítila pohledy celého města, když procházela uličkami, jimiž ještě včera chodila jako dvorní dáma. Teď jí lidé uhýbali z cesty. Ne z úcty. Ze vzteku.

Stala se královnou země, jež ji nenáviděla, nebo spíš nenáviděla to, co představovala. Podívejme se na to jejich očima: důkaz, že jejich král jedná srdcem, ne rozumem. A to se v Srbsku na přelomu století neodpouštělo.

Osmnáct měsíců po svatbě přišel další úder. Aleksandar slavnostně oznámil, že Draga čeká dítě. Srbsko zatajilo dech. Jenže těhotenství nebylo pravé; lékaři nakonec zjistili benigní nádor (podívejme se na to z její strany: žena, která ví, že nemůže mít děti, a přesto musí hrát roli nastávající matky národa). Po Bělehradě se šířila fáma, že královna plánovala podstrčit dítě vlastní sestry. Jestli to byla pravda, nebo retrospektivní pomluva, dnes nikdo nerozhodne. Ale důstojníci kolem kapitána Dragutina Dimitrijeviče, přezdívaného Apis, si řekli dost. Tohle byl pro ně blesk z čistého nebe, a zároveň záminka, na kterou čekali.

Spiknutí začalo na podzim 1901, první schůzka se konala 6. září v bytě jednoho z důstojníků. Pokus otrávit královský pár noži napuštěnými kyanidem selhal (pár se na narozeniny královny prostě nedostavil). Apis čekal.

Noc z 10. na 11. června 1903. Horký bělehradský červen, vzduch těžký a nehybný. Řekneme si to rovnou: co následovalo, patří k nejbrutálnějším palácovým převratům v moderních evropských dějinách. Ve dvě ráno poručík Petar Živkovič odemkl bránu Starého dvora. Spiklenci přeřízli kabely a vypnuli elektřinu v celém paláci. Asi třicet důstojníků vniklo dovnitř. Někteří opilí, všichni ozbrojení.

Dynamitem vyrazili dveře královské ložnice.

Postel byla prázdná.

Hledali téměř dvě hodiny. Probíhali chodbami, kopali do dveří, vyslýchali služebnictvo (přičemž sami sotva viděli na krok, celý palác tonul ve tmě). Apis dostal v přestřelce s palácovou stráží na nádvoří tři rány do hrudi. Přežil; kulky mu zůstaly v těle do konce života. V paláci mezitím zabili generála Lazara Petroviče, královského pobočníka, který se pokusil pár chránit.

Nakonec jeden z pobočníků prozradil úkryt. Nebo možná král nedovřel tajné dveře. Verze se liší. Královský pár se skrýval ve vestavěné skříni za ložnicí, přístupné přes průchod za zrcadlem. Dvě hodiny tam stáli ve tmě, v hedvábných nočních košilích, a poslouchali výstřely a dunění bot na mramorových podlahách. Draga svírala Aleksandarův rukáv. Cítila jeho dech na svém čele, vlhký a rychlý. Srdce jí bušilo tak nahlas, že se bála, jestli ho neslyší za dveřmi. Dýchala tiše. Čekala.

Otevřeli dveře. Král prý natáhl ruce, jako by chtěl vyjednávat. Uznáme, že to bylo gesto člověka, který asi do poslední chvíle věřil, že je pořád král.

První výstřel vypálil kapitán Mihailo Ristič. Aleksandar padl okamžitě. Pak stříleli ostatní. Historik C. L. Sulzberger zapsal, že když se král zoufale chytal parapetu, usekli mu prsty. Obě těla svrhli z balkonu dolů, na hromadu hnoje v palácové zahradě.

Téhož rána popravčí četa zastřelila Draginy bratry Nikolu a Nikodije Lunjevicovy (postaral se o to kapitán Vojislav Tankosić). Spiklenci ještě té noci zabili i premiéra Dimitrije Cincar-Markoviče a ministra armády Milovana Pavloviče v jejich domech. Dynastie Obrenovičů, jež vládla Srbsku od poloviny devatenáctého století, přestala existovat. Na trůn usedl Petr Karadjordjevič.

Velká Británie a Nizozemsko stáhly své velvyslance z Bělehradu a zmrazily diplomatické vztahy. Sankce se postupně rozpouštěly a britský král Edvard VII. formálně obnovil styky se Srbskem v roce 1906, tři roky po převratu (do té doby byli v Bělehradě plně akreditováni jen řecký a osmanský vyslanec, což o něčem vypovídá). Apis, strůjce puče, přežil svá zranění, dostal povýšení na plukovníka a založil tajnou organizaci Černá ruka. O jedenáct let později jeden z jejích členů zastřelil v Sarajevu arcivévodu Františka Ferdinanda. Tak se puč v malém balkánském království dostal do učebnic po celém světě.

Draginy sestry i jejich děti uprchly do Švýcarska. Dokážeme si představit, co cítily, když překračovaly hranici. Už se nikdy nevrátily.

Těla krále a královny pohřbili v kostele sv. Marka v Bělehradě, kde leží dodnes. Žádný pomník, žádná pamětní deska. Prostě hrob.

Draga Mašínová strávila na srbském trůně necelé tři roky. Většinu z nich v nenávisti, kterou si nezasloužila, a v lásce, kterou jí nikdo neodpustil. Byla překladatelka a spisovatelka. Novinářka, členka Srbské novinářské společnosti. Žena, co uměla čtyři jazyky a přečetla víc knih než většina důstojníků, kteří ji té noci vytáhli ze skříně. Nic z toho jí nepomohlo.

Zůstává otázka, na niž nemá odpověď ani sto dvacet let srbské historiografie: byl ten převrat kvůli politice, kvůli falešnému těhotenství, kvůli dynastickým ambicím, nebo prostě kvůli tomu, že si král vzal ženu, kterou miloval?