Článek
Pod pražskými Hradčany, nedaleko míst, kde dnes stojí Loreta, se prý kdysi jednou v noci rozestoupila zem. Vyprávěla to stará pražská pověst. Tudy že ujížděla na voze žena tak proklatá, že ji země odmítla nést; prsť se pod koly rozevřela a kůň, vůz i jezdkyně se s rachotem propadli do temnoty. Nad Prahou se zavřela „brána do pekla“. A za bouřlivých nocí prý dodnes z útrob kopce vyráží ohnivý vůz a řítí se tmou.
Tou ženou byla Drahomíra. Vévodkyně, matka svatého Václava, a podle legendy vražedkyně, která nechala uškrtit vlastní tchyni, kněžnu Ludmilu, aby se zmocnila vlády nad svým malým synem. Ludmila se stala první českou světicí. Drahomíra tou, kterou spolkla zem.
Jenže to je pověst. Skutečná Drahomíra byla z masa a kostí a její příběh je podivnější, a mnohem lidštější, než každé peklo, které jí její nepřátelé přáli.
Kdo byla cizinka, kterou přivezli z pohanského severu?
Drahomíra nebyla Češka. Přišla odjinud, z pomezí známého světa. Narodila se někdy kolem roku 890 mezi Havolany, slovanským kmenem Stodoranů z polabského severu, kde ještě vládli staří bohové a kříž byl cizí, skoro nepřátelské znamení. Kolem roku 906 ji prostě provdali za Vratislava, syna mladé přemyslovské dynastie. Byl to sňatek z rozumu, stvrzení spojenectví (a na její vůli se, pochopitelně, nikdo neptal): pohanská princezna z hranic měla připoutat svůj rod k dynastii, která se právě obracela ke Kristu.
Musela to být zvláštní svatba. Dívka ze severu, jež znala jiné bohy a jiná slova modliteb (a člověk si umí představit, jak cize jí ta nová zprvu zněla), vstoupila do dvora, který teprve nedávno přijal víru své nejmocnější ženy. Tou ženou byla Ludmila, Vratislavova matka, vdova po prvním křesťanském knížeti Čech. Drahomíra se učila nová jména svatých ústy, zatímco její ruce si možná ještě pamatovaly staré posunky. Byla cizí ve všem: v řeči, ve víře, v tom, jak se u dvora smělo a nesmělo mluvit.
Přesto plnila, co se od kněžny čekalo. Dala Vratislavovi syny, nejstaršího Václava a po něm Boleslava, a k tomu několik dcer. Vypadalo to na obvyklý ženský osud té doby: rodit, vládnout po boku muže, stárnout ve stínu jeho jména. Pak ale roku 921 Vratislav padl v boji s Maďary (v té době postrach půlky Evropy). A všechno se sesulo do jediné otázky, na kterou nebyla dobrá odpověď: kdo bude vládnout, dokud chlapec nedospěje?
Proč se o jednoho chlapce nemohly podělit dvě vdovy?
Nad kolébkou moci stály dvě ženy a obě byly vdovy. Jedna byla matka. Druhá babička.
Drahomíra byla matka a chtěla o svém synovi rozhodovat sama. Jenže Ludmila, ovdovělá první křesťanská kněžna, žena, jež přivedla přemyslovský rod ke kříži, si malého Václava vzala pod svá křídla, k sobě na hrad Tetín (na skalním ostrohu nad Berounkou), aby z něj vychovala křesťanského vládce podle svých představ.
Spor mezi nimi byl vším najednou. Byla to žárlivost dvou žen o jednoho chlapce, o jeho lásku i o právo řídit jeho život. Byla to politika: kdo bude ve skutečnosti vládnout zemí, dokud Václav nedospěje. A byla to víra: zda se Čechy pevně přimknou ke křesťanskému Západu, k Sasku a Bavorsku, nebo si podrží něco ze starého řádu, z něhož Drahomíra vzešla. Chlapec byl cena. Kdo vychová budoucího vévodu, ten rozhodne, kam se celá země nakloní.
Dvě ženy. Jeden trůn, příliš úzký pro obě. Takové spory se v desátém století neřešily usmířením u jednoho stolu, to dá rozum.
Co se skutečně stalo té noci na Tetíně?
V noci v září roku 921 se ten spor vyřešil navždy. Na Tetín vpadli dva muži; prameny je jmenují Tunna a Gommon a připisují jim varjažský nebo franský původ. Ludmila té noci klečela a modlila se, když se za ní ze tmy vynořili ozbrojenci.
Podle světecké legendy ji zavraždili jejím vlastním závojem, aby neprolili krev té, jež byla Bohu zaslíbená.
Právě tady je třeba oddělit dvě věci, které se v paměti dávno slily v jednu. Že Ludmila té noci na Tetíně zemřela rukama vrahů, o tom se nepochybuje; patří to k nejlépe doloženým událostem českého raného středověku. Ale ten dojemný obraz stařeny při modlitbě, se závojem utaženým kolem hrdla, pochází z legendy o svaté Ludmile, ne ze střízlivého záznamu (dobrý obraz uvízne v paměti hlouběji než střízlivý fakt). Je to zbožná tradice, výjev, který mučednici slušel a jejž si církev i lid zamilovali.
A že rozkaz vyšel od Drahomíry? To jí připisuje tradice: naléhavě, opakovaně, ale ústy těch, kdo psali oslavné příběhy o její oběti. Ludmiliny ostatky nechal později, nejspíš právě dospělý Václav, přenést do baziliky svatého Jiří na Pražském hradě, kde světici uctívají dodnes. Ludmila se stala první českou svatou. A Drahomíra se stala tou, kdo ji zabil. Jakmile jednou takovou roli v dějinách dostanete, tak už vám ji nikdo nevezme.
Ludmilinu smrt na Tetíně prameny potvrzují, uškrcení závojem přidala až legenda.
Byla Drahomíra opravdu tou fanatickou pohankou, jak tvrdí legendy?
Legendy z ní udělaly zuřivou pohanku, která nenávidí kříž a vraždí světce holýma rukama své zloby. Jenže ty legendy psali lidé, kteří měli až příliš dobrý důvod udělat z Ludmiliny vražednice netvora (a psali je, samozřejmě, vítězové).
Historici jako Dušan Třeštík upozorňují, že Stodorané nemuseli být těmi zarytými pohany, jak je líčí legendy, a že sama Drahomíra nejspíš přijala, aspoň naoko, křest už při svatbě (historik má tu výhodu, že věřit nemusí ničemu). Obraz fanatičky, která zaprodala duši starým bohům, je z velké části konstrukt hagiografů, autorů oslavujících její oběť. Skutečná Drahomíra nebyla žádný démon dávné víry. Byla to cizinka, matka a regentka, která zuby nehty bojovala o moc nad svým synem i nad svou zemí, přesně jako desítky mužů téže doby, o nichž se dnes učíme bez hrůzy v hlase.
Zamyslete se nad tím, koho ta legenda potřebovala. Ludmila se stala svatou. Václav se stal svatým a patronem celé země, knížetem z vánoční koledy, jehož jménem se dodnes žehná Čechám. Aby dva světci mohli zářit, potřeboval příběh svého ďábla. A Drahomíra se k té roli hodila jako ulitá: cizinka odjinud, pohanka z pomezí, odjakživa trn v oku, žena, kterou u dvora nikdy nikdo nepřijal za svou. Nemusela udělat všechno, co se jí přičítá. Stačilo, že se nabízela.
Jako regentka pak podle pramenů skutečně vystoupila proti křesťanům a jejich kněžím. I tady je ale třeba číst opatrně: zaznamenali to titíž autoři, pro něž byla nepřítelem. Ať to bylo jakkoli, dlouho její vláda netrvala. Když se Václav kolem roku 924 ujal moci sám, poslal vlastní matku do vyhnanství, podle tradice na hrad Budeč (vyhnat vlastní matku, i na tehdejší poměry silný tah). Později se s ní podle téže tradice smířil a povolal ji zpět. Skutečnou moc už ale nikdy nezískala.
A jak vlastně skončila žena, kterou zem nespolkla?
Pravý konec Drahomíry je mnohem mlhavější než ohnivý vůz z pověsti. Víme jen, že zemřela někdy po roce 935. Kde a kdy přesně, to neřekne nikdo; podle tradice nakonec uprchla do ciziny, k Charvátům, odkud se už nevrátila.
A ta poslední léta jí osud připravil krutěji, než jakou pomstu kdy vymyslela legenda. Roku 935, alespoň tak to říká tradiční datování, padl její syn Václav rukou vraha. A nezabil ho nepřítel, ale vlastní bratr, druhý Drahomířin syn Boleslav, u kostela ve Staré Boleslavi (týž Boleslav, po Václavovi příští kníže). Matka, která kdysi možná zabíjela, aby jednoho ze svých chlapců ochránila a ovládla, se dožila dne, kdy jí ho vzal ten druhý.
Prameny vyprávějí, že přišla k mrtvému tělu svého syna, postarala se o ně. A teprve pak prchla. Tuhle scénu nemusí žádná legenda zkrášlovat. Stará žena skloněná nad tělem syna, kterého porodila, vychovala a málem kvůli němu proklela vlastní jméno, je horší trest než každé peklo, jaké jí kněží přáli.
Země se pod ní nikdy neotevřela. Nebylo třeba. Nad Drahomírou se stejně beze zbytku zavřely dějiny – psané rukama těch, kdo milovali ženu, již prý dala zabít.
Zdroje a další čtení
1. Drahomíra ze Stodor, Wikipedie
2. Drahomíra, Wikipedia
3. Ludmila of Bohemia, Wikipedia
4. Drahomíra, Bohemian ruler, Encyclopædia Britannica
5. Saint Ludmila, Encyclopædia Britannica
6. Ludmila, the first Czech saint, martyred 1100 years ago, Radio Prague International
