Emmu Hamiltonovou maloval v Londýně každý. Když umírala, neměla ani na svíčku

V lednu 1815 je pokoj v Calais tak malý, že se z postele dá dosáhnout na zeď. Emma Hamiltonová leží pod dvěma pokrývkami, protože třetí prodala. Je jí čtyřicet devět, ale vypadá na sedmdesát. Játra jí vypověděla službu už měsíce předtím a portské víno, ke kterému se po smrti Nelsona uchylovala denně, udělalo zbytek. Dcera Horatia, které je třináct, sedí na jediné židli a dívá se, jak její matka dýchá. Vlastně spíš poslouchá. Venku je lednová zima kanálu La Manche, mokrá, šedá, bez slitování a bez konce.

Na nočním stolku leží jediná svíčka. Tak malá, že do rána asi nedohoří. Emma ten kousek vosku ráno odepřela paní domácí a ta se na ni dívala s lítostí, jakou si Emma za celý svůj život nikdy nezasloužila a o kterou nikdy nestála. „Madame Hamilton,“ říkala paní domácí, „nechte si tu svíčku zadarmo.“ A Emma se usmála úsměvem, jejž si pamatovala z dvaceti tří let pózování pro malíře po celé Evropě. „Děkuji, paní. Jen tu jedinou.“

Narodila se 26. dubna 1765 v Ness, vesnici v Cheshiru, jako Amy Lyonová. Její otec Henry, kovář, zemřel, když jí bylo dva měsíce. Matka Mary se vrátila do služby. Amy vychovávala babička v severním Walesu, do hladu i chudoby, jakou si dnes neumíme představit, ani když moc chceme. Ve dvanácti začala sloužit v londýnských domácnostech, ve čtrnácti přišla o místo, protože se zamilovala do důstojníka, který odjel s plukem. V patnácti byla ve službách dr. Jamese Grahama, šarlatána provozujícího „Chrám zdraví a Hymeny“ na Adelphi v Londýně, kde jako Bohyně zdraví pózovala v průhledných róbách na hydraulickém „Magnetickém lůžku zaručujícím plodnost“. Vstupné stálo dvě guineje. Pět šilinků navíc za prohlídku na blízko.

V sedmnácti byla milenkou sira Harryho Featherstonhaugha, baroneta z Uppark Hall. Když otěhotněla, Harry ji vyhnal. Dítě (Emma Carew) bylo svěřeno babičce a Amy si změnila jméno na Emma Hartová a začala pózovat malíři Georgeu Romneymu, jenž se do ní zamiloval bezpodmínečně a maloval ji víc než šedesátkrát. Víc než šedesátkrát. Nikdo v Londýně nemaloval jinou tvář tak často (a šlo i o to, jak vypadala, ale hlavně o to, čím dokázala být).

Když ji v roce 1786 Romney představil siru Charlesi Grevillovi, dosadil ji synovec do své londýnské domácnosti jako milenku. O pět let později, když Greville potřeboval rychle vyhovět vlastní bohaté snoubence, dohodil Emmu jako „milovanou družku“ svému strýci, britskému velvyslanci v Neapoli. Sir William Hamilton, ovdovělý vědecký amatér a sběratel řeckých váz, se do Emmy zamiloval a o čtyři roky později se s ní v Londýně oženil.

Ze služebné z Cheshiru se stala lady Hamiltonová, dáma neapolského dvora, blízká přítelkyně královny Marie Karolíny (sestry Marie Antoinetty) a hostitelka jednoho z nejkultivovanějších salonů v Evropě.

V Neapoli vymyslela Emma Hamiltonová něco, co tehdy neexistovalo. Postavila se před hosty v jednoduchém antickém šálu, rozpustila si vlasy, a v sérii zmrazených póz se před jejich očima proměnila z Médei v Sibyllu, ze Sibylly v Ariadnu, z Ariadny v Kassandru. Žádné kostýmy, jen šál a vlasy. Žádná hudba. Hosté se nesměli ani pohnout, aby nevyrušili iluzi. Jedno gesto, ticho, druhé gesto, ticho.

Johann Wolfgang Goethe, který ji viděl 16. března 1787, napsal: „rozpustí vlasy a s několika šály dá svým pózám tolik proměn, že pozorovatel stěží věří vlastním očím.“ Lord Byron, Vigée Le Brun, William Beckford, hraběnka z Albany. Všichni přicházeli. „Attitudes“ se z pevninské Evropy rozšířily až k pruskému dvoru, do Vídně a do Petrohradu, kde je daleko méně talentovaně napodobovaly desítky dam. Emma byla originál. A originál se v osmnáctém století dokázal v Neapoli živit lépe než ve Vídni nebo v Londýně.

Potkali se poprvé v roce 1793, krátce, v neapolském přístavu. Horatio Nelson byl tehdy pětatřicetiletý kapitán bez paže (tu o tři roky později ztratil u Santa Cruz de Tenerife) a bez jednoho oka (Calvi, 1794), za to s charismatem, jež si nikdo, kdo s ním strávil hodinu, nepouštěl zpod kůže. Ale to, co se stalo mezi ním a Emmou v roce 1798, bylo něco jiného. Nelson se vrátil z bitvy u Nilu jako hrdina celé Evropy a Emma mu otevřela dveře.

Cítila jeho blízkost dřív, než vstoupil do pokoje. Slyšela jeho krok na mramorové podlaze, poznala vůni soli a kovu, jež se z něj nikdy úplně nevypařila. Její tělo na něj reagovalo způsobem, který její rozum odmítal přijmout, protože stále byla vdaná za sira Williama. Ale ruce ji zradily. Hlas jí klesal, když mluvili o ničem, a stoupal, když mluvili o bitvě. Neapolský vzduch mezi nimi houstl jako bouřka nad zálivem, a Emma věděla, že se jí v hrdle usadilo něco, co odtamtud nepůjde vyndat. Ani kdyby chtěla.

Sir William to věděl. Asi to věděli všichni. Neapol nebyla Londýn, tady se tajemství nedrželo déle než jedno odpoledne (a to ještě jenom proto, že Neapolité rádi dlouho obědvají). V roce 1801 se narodila Horatia. Nelson si pak koupil dům v Mertonu v Surrey, kde žili všichni tři pospolu. Podivné manželství à trois, jež trvalo víc než dva roky. Sir William zemřel v dubnu 1803 s rukou v Emmině a druhou v Nelsonově, prý šťastný v míře, jaké je málokterý vyslanec schopen.

„Starejte se o mou drahou lady Hamiltonovou, Hardy. Starejte se o ubohou lady Hamiltonovou.“

To jsou slova, která Nelson pronesl 21. října 1805, když umíral pod palubou HMS Victory po bitvě u Trafalgaru. Kulka francouzského ostrostřelce mu prošla levým ramenem a zasáhla páteř. Žil ještě tři hodiny, dost dlouho na to, aby se dozvěděl, že bitvu vyhrál a ztratil dvacet dva francouzských a španělských lodí. Ve své poslední vůli z 21. října 1805, podepsané v zápalu lodního boje, odkázal Emmu a Horatii „národu, jenž jim dluží jejich zaopatření“. Národ je ignoroval. Britský parlament hlasoval o pomníku admirálovi, o panství pro jeho bratra a o důchodu pro jeho legitimní vdovu Frances. Pro Emmu nic.

Po Nelsonově smrti se Emma rozpadla jako dům bez základů. Peníze, jež měla, rozdala jeho námořníkům a rodině. Prodala Merton. Dluhy rostly tak rychle, jako kdyby žila ve třech různých domech najednou (a v jistém smyslu žila). Dlužníci ji dostihli v roce 1813 a na několik měsíců skončila ve vězení pro dlužníky v King's Bench Prison, kde, jak se sluší na anglický paradox, cela stála víc než pronajatý pokoj v Calais o dva roky později. Když ji přátelé vyplatili, uprchla s Horatií přes kanál.

Historička Flora Fraserová popisuje poslední měsíce Emmina života jako „tiché hroucení ženy, jež celý život stála v centru pozornosti“. Z dvaceti tří let pózování pro nejlepší malíře Evropy zůstaly tři pokrývky, ze kterých prodala jednu. Ze tří set obrazů, na nichž byla portrétována, ani jeden v jejím vlastnictví. Pózovala pro celý kontinent, ale nikdo z těch portrétů jí nepatřil; všechny visely v palácích sběratelů.

Zemřela 15. ledna 1815 v Calais. Anglické noviny to sotva zaznamenaly. Pohřeb zaplatil britský konzul Henry Cadogan z vlastní kapsy. Horatia se vrátila do Anglie a žila s Nelsonovou rodinou jako chudá příbuzná, dokud se neprovdala za vikariána a nedožila se osmdesáti let, aniž by někdy zjistila, kdo jí vlastně byla matka, dokud jí to roku 1846 nesdělil starý důstojník u Trafalgaru.

Dnes její portréty visí v National Portrait Gallery, v Kenwood House, v Tate Britain, v Metropolitním muzeu v New Yorku a v Národní galerii ve Washingtonu. Romney, Reynolds, Vigée Le Brun, Madame Bigatti. Za vstupné se dá pořídit slušná káva. Za Emmu Hamiltonovou se nikdo nepostavil ani za groš.

Pokoj v Calais, kde umřela, dnes stojí na rohu rue Française a rue de la Mer. Dům přestavěli třikrát. Adresu si pamatuje jen místní spolek přátel britského námořnictva, jenž tam jednou ročně, k výročí Trafalgaru, položí na zeď bílou růži. Bez nápisu. Bez jména. Tak, jak Emma celou svou kariéru chtěla.