Falešná ruská kněžna Tarakanovová se měla vdát za Orlova. Vylákal ji na loď do žaláře

V Treťjakovské galerii v Moskvě visí obraz Konstantina Flavitského „Kněžna Tarakanovová“. Namaloval jej roku 1864; galerie jej získala až po malířově smrti roku 1866. Obraz ukazuje pohlednou ženu v rozervaných šatech z rudého sametu, jež stojí na pryčně a chytá se za zamřížovaným oknem, aby unikla vodě. Voda se valí do cely – Něva ve velké zářijové povodni 1777 přetekla břehy a zaplavila petrohradskou Petropavlovskou pevnost. Z pravého rohu obrazu plavou krysy směrem k jejím nohám.

Obraz je nádherný. A je v něm všechno špatně.

Skutečná Tarakanovová zemřela dva roky před povodní 1777, ne v ní. Nezemřela v zaplavení, ale na souchotiny v topené cele. Svatba s Orlovem, kterou legenda zná, se nikdy nekonala. Flavitsky obraz namaloval osmdesát devět let po události na základě legendy, kterou vystavěla petrohradská kavárenská tradice 19. století. Když obraz uvedli na výstavě roku 1864, měl podle tradice car Alexandr II. nařídit připojit ke katalogu poznámku, že „námět je převzat z románu, jenž nemá žádnou historickou pravdivost“. Návštěvníci si toho přesto nevšímali. Obraz vytvořil příběh. Příběh přebil pravdu.

Skutečné jméno té ženy se nedochovalo. Jméno „Tarakanovová“ jí přiřkla až posmrtná tradice; sama je nikdy nepoužila. V evropských kruzích vystupovala mezi roky 1772 a 1775 pod několika jmény: Madame Trémouille, Fräulein Frank, kněžna Vladimirskaja, princezna Azovská, kněžna Alžběta. Většinou tvrdila, že je tajnou dcerou ruské carevny Alžběty Petrovny a jejího milence Alexeje Razumovského – a tudíž právoplatnou ruskou carevnou.

Carevna Alžběta skutečně měla v 50. letech 18. století vážný (a podle některých pramenů i tajný morganatický) vztah s Razumovským, kozáckým zpěvákem, jejž si oblíbila na svém dvoře. Děti z toho svazku jsou nedoložené; ale zvěst o nich byla v ruské politické tradici trvalka. Pretendentka, jíž neznáme ani místo narození ani věk přesněji než „kolem třiceti“, tu zvěst v Polsku v roce 1772 obrátila ve svůj prospěch.

Financovaly ji polské magnátské rodiny barské konfederace, jež po prvním dělení Polska 1772 hledaly proti carevně Kateřině II. jakoukoli zbraň. Hlavním sponzorem byl kníže Karol Stanislav Radziwiłł, řečený „Panie Kochanku“, jeden z nejbohatších mužů Evropy. Pretendentce financoval cestování, šperky, hostiny v Benátkách, dluhy v Římě. Lhala podle potřeby: v Haagu o perské princezně Ali Emete, polskému magnátu o Vladimirské kněžně, italským věřitelům o anglickém dědictví. Krásná, ovládala francouzštinu a němčinu, trochu italštinu i angličtinu – rusky prý neuměla slovo. Hrála na harfu. Kdykoli se věřitelé blížili, přesunula se do jiné země.

Roku 1774 jí v Římě došly peníze, dluhy přerostly přes hlavu, polská pomoc se ztenčila. Vydala se do Pisy, pak do Livorna, kde – podle ruských diplomatických depeší – měla v plánu sehnat italské či francouzské pasy a uniknout do Konstantinopole.

Kateřina II. o ní věděla od roku 1773 z hlášení svých agentů v Polsku. Zpočátku ji vnímala jako kuriozitu. Když pretendentka začala v rakouských a italských kruzích šířit manifesty „Alžběty, dcery carevny Alžběty Petrovny“, změnila Kateřina politiku. Pretendentka musí zmizet.

Pověřila tím svého nejvěrnějšího spiklence, hraběte Alexeje Grigorjeviče Orlova, bratra svého milence Grigorije. Orlov byl sedmatřicetiletý velitel ruské středomořské flotily, vítěz bitvy u Çeşme proti Turkům v roce 1770, a člověk, jenž byl v červenci 1762 v Ropše u zavraždění Kateřinina manžela Petra III. – události, jež Kateřině otevřela cestu na trůn. Z Kateřininých služebníků neměl nikdo tolik krve na rukou a tak trvalé povolení prolévat krev.

Kateřina vydala Orlovovi rozkaz pretendentku zajmout 12. listopadu 1774. Orlov vyslal za ní do Říma svého agenta Ivana Christineka; ten ji zastihl v lednu 1775 a přesvědčil ji, že se o ni mocný hrabě zajímá. V půli února 1775 přijela pretendentka do Pisy, kam za ní Orlov přijel osobně. Vydával se za jejího příbuzného v carské krvi – Orlovové prý byli s Romanovci vzdáleně spřízněni – a nabídl jí ochranu i své jméno.

Dvoření trvalo jen několik týdnů a odehrálo se převážně v Pise. Za pomoci britského konzula v Livornu Johna Dicka Orlov pretendentku ujišťoval o svých úmyslech. V únoru 1775 jí Orlov písemně předložil návrh sňatku. Vysvětloval, že jakmile se ožení, pojede s ní do Petrohradu, předstoupí před Kateřinu a požádá ji o uznání kněžniných nároků na trůn. Pretendentka přijala.

Sňatkový obřad měl podle Orlova proběhnout na palubě jeho vlajkové lodi kotvící v livornském přístavu – prameny se rozcházejí, zda to byl řadový koráb „Tři hierarchové“, nebo „Sv. Isidor“. Obřad měl podle plánu oddat ruský pravoslavný kněz, jenž byl předem na lodi.

Koncem února 1775 vplula Orlovova šalupa do přístavu a vyzvedla pretendentku, dvě její sloužící a osobní dvořanstvo. Doplula k Orlovově vlajkové lodi. Pretendentka vystoupila po lodním schůdku na palubu. V té chvíli sebral Orlov sám její ruku do své a oznámil jí, že jménem carevny je zatčena.

Pretendentka se prý zhroutila. Sloužící byly poslány zpět na pevninu. Pretendentku spustili dolů do podpalubí a uzamkli v lodní kajutě.

Loď vyplula o několik dní později směrem na Kronštadt. Plavba kolem Iberského poloostrova trvala dva měsíce a tři týdny. V Kronštadtu byla pretendentka 11. května 1775 předána ruským strážím. Do Petropavlovské pevnosti ji převezli až v noci z 24. na 25. května, zhruba dva týdny po předání, a uzamkli v cele naproti pevnostní kapli. Bylo jí kolem třicítky a v té době již měla souchotiny.

Vyšetřoval ji kníže Alexandr Michajlovič Golicyn, prezident Justic-kolegia. Výslechy trvaly od května do srpna 1775 a obsahovaly otázky o jejím původu, o polských financérech, o korespondenci s tureckým sultánem, o vztahu k Razumovskému. Pretendentka odpovídala vyhýbavě, postupně mátla, ale své pravé jméno ani původ nikdy neprozradila – do konce se držela smyšlené historky o dětství v Kielu a výchově v Persii. Golicyn věřil málokterému jejímu slovu. Carevna Kateřina ničemu z toho nevěřila.

V srpnu se kněžnin stav zhoršil. Souchotiny postupovaly rychle; kašel se zhoršoval, krev v plicích narůstala. Žádné léčení dosažitelné v té době v pevnosti by jí nepomohlo. Podle části pramenů byla navíc těhotná a otcem dítěte měl být Orlov, jiné prameny o těhotenství mlčí. Golicyn se každopádně nedozvěděl o mnoho víc, než co pretendentka prozradila hned na začátku.

Pretendentka zemřela 4. prosince 1775 ve své cele. O dítěti prameny mlčí; podle jedné pozdější tradice porodila Orlovovi syna, který přežil, doklady k tomu ale chybějí. Pohřbili ji bez náhrobní desky v areálu Petropavlovské pevnosti, na společném důstojnickém hřbitově. Kde přesně, není doloženo.

Tělo si pamatovalo Livorno dlouho po tom, co se Něva začala v listopadu zamrzávat. Vůně pomerančů z přístavního trhu, italská polovina spánku po pozdním večeru s Orlovem, ranní zvonkohra z kostela San Giuseppe. Pohled na šalupu, jež k ní v únoru přijela, se v posledních dnech vracel jako sen. V cele bylo studeno. Z okna viděla jen jednu věc – věž Petropavlovské pevnosti s pozlaceným andělem.

Co se s ní stalo skutečně, Kateřina II. nikdy oficiálně nepřiznala. Ve své korespondenci o ní mluvila neutrálně jako o „nějaké podvodnici“. Nevyřčenou dohodou s petrohradskou veřejností bylo, že žádné Tarakanovové nikdy nebylo. Po Kateřinině smrti 1796 se o ní v ruských salonech začalo šuškat. Až za vlády cara Mikuláše I. v 30. letech 19. století se z ní stala populární postava – zčásti jako tragická hrdinka, zčásti jako varování.

Roku 1864 uvedl Konstantin Flavitsky svůj obraz. Flavitsky neměl k dispozici historické archivy – měl tradici a romantickou imaginaci. Spojil dvě události, jež se ve skutečnosti nesetkaly: zatčení 1775 a velkou petrohradskou povodeň 1777. Vytvořil scénu, jež je výtvarně dokonalá a historicky lživá. Namaloval holou celu s pryčnou a zamřížovaným oknem, do níž se valí voda a plavou v ní krysy – povodeň, která tuto celu za života pretendentky nikdy nezaplavila. A pretendentku oblékl do šatů z rudého sametu, v jakých ji v cele nikdo neviděl.

A přesto obraz je krásnější než pravda. Návštěvníci Treťjakovky stojí u něj dodnes a říkají si: ta žena. Ta žena se topí v cele. Zkušený průvodce dodá: jenže ne, ta žena umřela na souchotiny dva roky před povodní. A turisté se otočí, podívají se na obraz znovu a řeknou: ale ten obraz to neříká.

V Petropavlovské pevnosti dnes není nikde žádný památník Tarakanovové. V Treťjakovce je. V tom je rozdíl mezi historií a tradicí. V tomhle případě tradice zvítězila. A pretendentka, jež za svou vymyšlenou identitu zaplatila smrtí ve třiceti letech, nakonec dostala identitu, již nikdy nechtěla – a to identitu tragické hrdinky lživého malířova obrazu.

1. Princess Tarakanova – Wikipedia, Wikipedia

2. Princess Tarakanova (painting) – Wikipedia, Wikipedia

3. Aleksandra Chukcheeva – „Konstantin Flavitsky's Princess Tarakanova (1864)“, Nineteenth-Century Art Worldwide, 2023

4. Catherine the Great – Britannica, Encyclopaedia Britannica