Federico García Lorca miloval Dalího. V srpnu 1936 ho zastřelili a tělo nikdy nenašli

Za svítání, pravděpodobně 18. srpna 1936, vyjelo z budovy Gobierno Civil – sídla civilního guvernéra v Granadě – na ulici Duquesa nákladní auto se zatčenými muži a falangistickými strážci. Vyjelo směrem na východ, na silnici k vesnici Víznar, asi deset kilometrů severovýchodně od Granady. Cesta vedla mezi olivovými hájky a vyschlými potoky horní andaluské sierry, k zóně, již falangisté používali během prvních týdnů války jako popraviště.

Vůz zastavil na úpatí kopce nad vesnicí Alfakar, asi tři sta metrů od olivového háje. Zatčení vystoupili. Mezi nimi byl Federico García Lorca, osmatřicetiletý básník Cikánských romancí a dramatik Yermy. Druhý byl Joaquín Arcollas Cabezas, anarchistický bývalý banderillero. Třetí Francisco Galadí Melgar, rovněž banderillero. Čtvrtý byl devětapadesátiletý učitel Dióscoro Galindo González.

Pod olivovým hájem na hraně vysušené strouhy postavili muže čelem k odsekané skále. Falangistická popravčí četa se postavila do polokruhu a dala salvu. Těla byla bez pohřební obřadnosti svalena do vykopaného příkopu vedle olivového stromu.

Bylo svítání. Slunce vyšlo nad Sierrou Nevadou o něco později. Tělo Federika Garcíi Lorcy – místo posledního odpočinku známé jen z dochovaných svědectví očitých svědků, jež v 60. letech vyslechl irský životopisec Ian Gibson – nikdo nikdy znovu nevyzvedl. Hrob nemá náhrobek, není doloženo přesné místo, a snahy o exhumaci v letech 2009, 2014 a 2016 nepřinesly výsledek.

Federico García Lorca se narodil 5. června 1898 ve vsi Fuente Vaqueros, dvacet kilometrů jihozápadně od Granady. Otec Federico García Rodríguez byl bohatý vlastník půdy a velkostatkář; matka Vicenta Lorca Romero byla učitelka. Federica vychovávala matka přísně, ale s láskou – jedno ze čtyř dětí, mladší sourozenci Francisco, Concha a Isabel.

Ve Fuente Vaqueros se naučil hrát na klavír v sedmi letech. V deseti hrál v rodinné hudební komnatě Chopina nazpaměť. Granadský učitel hudby Antonio Segura ho v patnácti přijal jako studenta klavíru se zvláštní hudební erudicí. V roce 1915 vstoupil na granadskou univerzitu – filozofie a právo. Pravidelně docházel do salonu „Rinconcillo“ v kavárně Alameda, kde se každou středu setkávala granadská avantgardní mládež – básníci, historici, antropologové. Lorca tam recitoval své první veršové cykly.

V dubnu 1919 ho otec přesvědčil, že je čas opustit Granadu. Federico se přesunul do Madridu, do Residencia de Estudiantes.

Residencia de Estudiantes – Studentská rezidence – byla v Madridu mezi roky 1910 a 1936 nejvlivnější univerzitní kolejí Španělska. Postavena v pseudobritském stylu s velkými zahradami a tenisovými dvorci, hostila dvacet nejvýznamnějších španělských intelektuálů své doby. V té době tam pobývali také Luis Buñuel (od 1917), Salvador Dalí (od 1922), Rafael Alberti, José Bello, fyzik Severo Ochoa, fyziolog Juan Negrín (pozdější předseda vlády Republiky), Manuel Falla, José Ortega y Gasset, Antonio Machado.

Lorca přišel do Residencie v září 1919, vyzbrojen klavírem a třiceti dosud nevydanými básněmi. V roce 1921 mu vyšla první sbírka „Libro de poemas“. V roce 1922 přišel do Residencie z Figuerasu osmnáctiletý Salvador Dalí.

Co se mezi Lorcou a Dalím odehrálo, popisuje dochovaná korespondence (zachovalo se asi čtyřicet dopisů od Dalího a jen sedm od Lorcy) i pozdější rozhovory obou s životopisci. Začalo to jako intelektuální dvoření: Lorca Dalímu posílal své verše, Dalí Lorcovi své kresby. Pak se to změnilo v každovečerní procházky po čtvrti Castellana, společné víkendy v Cadaquésu u Dalího rodiny, společné večery v rezidenčních salonech.

O Velikonocích roku 1925 Lorca cestoval do Cadaquésu a strávil zhruba týden u Dalího v rodinném domě. Z té doby pochází Lorcova báseň „Oda a Salvador Dalí“ (1926), v níž básník otevřeně velebí Dalího „olivový hlas“. V Dalího pozdějších autobiografických rozhovorech, vždy s erotickými hyperbolami sebepředstavení, zaznělo (Bosquet, 1969): „Byl do mě šíleně zamilovaný. Já jsem ho odmítl.“

Co se z hloubky vztahu zachovalo v Lorcových dopisech – neproblémově narážející na noci ve společném pokoji v Cadaquésu, na probouzení vedle Dalího, na pocity zoufalství v Madridu, kdy Dalí přestával odpovídat – naznačuje vztah hluboce intenzivní z Lorcovy strany, asymetricky distancující z Dalího.

Scénář k filmu „Un chien andalou“ („Andaluský pes“) vznikl v lednu 1929; napsali jej Buñuel a Dalí společně a Buñuel jej režíroval. Surrealistický šestnáctiminutový snímek s ikonickou scénou rozříznutého ženského oka byl v Paříži premiérován 6. června 1929 a Lorcu zranil. Podle Luise Buñuela Lorca ústně poznamenal, že ten „andaluský pes“ je on sám – cítil se filmem zasažen jako útokem přátel.

Vztah s Dalím po filmu ochladl a korespondence na čas ustala. Naposledy se oba viděli v Barceloně koncem září 1935 – a setkání bylo vřelé; dvě spřízněné duše, jež od sebe dělilo sedm let odloučení.

Lorca nezvládal samotu. V létě 1929 odjel do New Yorku a do Havany na pozvání Kolumbijské univerzity. Strávil tam devět měsíců. Z toho pobytu vyšla po desetiletí jeho posmrtně publikovaná sbírka „Poet in New York“ („Básník v New Yorku“, napsaná 1929–30, vydaná až 1940). Sbírka je radikálním rozchodem s andaluským registrem: surreální, urbanistická, plná černého kovu, mrtvých rytmů, židovských hřbitovů v Brooklynu, nočních avenue. Zničení Dalím konstruovalo Lorcovy nejtemnější verše.

Po Dalím a po New Yorku přišly tři další vztahy. V letech 1928 až přibližně 1930 Lorca žil se sochařem Emiliem Aladrénem, rodákem z Madridu. Aladrén byl pohledný, bisexuální, společensky pohodlnější než Dalí. Vztah skončil, když si Aladrén vzal ve formálním smyslu manželku-Britku.

V letech 1933 až 1936 byl Lorca emocionálně i fyzicky s Rafaelem Rodríguezem Rapúnem, jenž byl jevištní manažer Lorcova potulného studentského divadla La Barraca. La Barraca jezdilo po španělských vesnicích a hrálo zdarma klasiky španělského zlatého věku – Lope de Vega, Calderón, Cervantes. Lorca a Rapún spolu žili rok v jediném pokoji v Madridu na ulici Alcalá. Rapún se v roce 1937 dobrovolně přihlásil do republikánské armády a v srpnu 1937 padl v bitvě u Santanderu na kantaberské frontě.

V roce 1935 – když začal psát „Sonety temné lásky“, jež budou vydány až v roce 1984 jako jedna z největších milostných sbírek 20. století – Lorca poznal Juana Ramíreze de Lucas, devatenáctiletého aspirujícího herce z města Albacete. Vztah byl od počátku plánován s evropským perspektivním pokračováním: Lorca s Juanem plánovali odjezd do Mexika na podzim 1936. Plán byl přerušen občanskou válkou.

1. července 1936 byl v Madridu zavražděn pravicový politik José Calvo Sotelo levicovou bezpečnostní jednotkou. Téhož dne, 13. července, Lorca opustil Madrid a vlakem odjel do Granady, kam dorazil ještě před vypuknutím povstání. Ubytoval se v rodinném domě Huerta de San Vicente na předměstí Granady.

Teprve pak přišel převrat: 17. července začala v Maroku vzpoura armády proti republikánské vládě, jež se 18. července rozšířila na poloostrov, a 20. července povstala i granadská posádka a město padlo do rukou vzbouřenců.

Pak – když se Granadou rozšířilo prvotní zatýkání levicových intelektuálů – se Lorca přesunul k rodině básníka Luise Rosalese na ulici Angulo. Rosalesovi bratři byli aktivní Falangisté. Lorca očekával, že tahle stranická příslušnost ho ochrání.

Tělo si pamatovalo Madrid dlouho po tom, co dorazil do Granady. Vůně z kávy v rezidenční jídelně, kde s Dalím a Buñuelem mlčky snídal před patnácti lety. Pohled na měkkou kresbu Sierra Guadarrama ze střechy Residencie. Ranní zvuky tramvaje na Castellaně. V granadské ulici Angulo slyšel místo toho psy a falangistické rozkazy z dolní ulice.

1. srpna 1936 odpoledne přijela před dům Rosalesových skupina mužů pod velením Ramóna Ruize Alonsa, bývalého katolického zastupitele Confederace CEDA v Cortes. Zatčení nařídil granadský civilní guvernér Valdés Guzmán. Lorca byl s několika osobními věcmi a dvěma listy poezie odveden do budovy Gobierno Civil na ulici Duquesa.

Tam ho vyslýchali po dobu několika hodin. Lorca prý – podle dochovaného svědectví, jež Gibson vyslechl v 60. letech – nevystupoval ironicky ani vzdorně. Mluvil jako básník, jenž věří, že rozumný diskurz může v rozumné společnosti zachránit i tehdy, kdy už rozumnou společnost nahradil voják s puškou.

Pak ho přenesli do dočasné cely a za svítání byl naložen do vozu. Co následovalo, je v úvodu tohoto článku.

O jeho smrti nezůstal žádný oficiální záznam. Nacionalistická Granada podléhala generálu Queipovi de Llano v Seville, nikoli Madridu, a přesné okolnosti popravy zůstaly úmyslně nezaznamenány.

Hledání těla začal v polovině 50. let Agustín Penón, jenž v Granadě v letech 1955–1956 shromažďoval svědectví o Lorcově smrti. O deset let později, v letech 1965–1966, přijel do Granady irský životopisec Ian Gibson a vyslechl desítky svědků. Z dochovaných svědectví se pravděpodobné místo zúžilo na olivový háj mezi Víznarem a Alfakarem, poblíž pramene Fuente Grande, jejž Arabové kdysi nazývali Aynadamar. První formální vykopávky přímo za Lorcou proběhly v roce 2009 pod vedením Univerzity v Granadě a s financováním andaluské vlády (Junta de Andalucía). Žádné ostatky se nenašly.

Následovaly další sondy v letech 2014 a 2016. Okolí bylo ve 20. století částečně přebagrováno – kus vrchu byl odřezán pro výstavbu silnice. Možná že kosti odjely v náklaďáku se zeminou a štěrkem. Možná že leží o sto metrů jinde. Možná že hrob byl, jak naznačují svědci, později rozkopán a zaházen.

Na místě dnes stojí park Lorca s pamětními kameny pro všechny granadské oběti občanské války. Vedle Federica Garcíi Lorcy tu stojí jména Joaquína Arcollase Cabezase, Francisca Galadího Melgara a Dióscora Galinda Gonzáleze.

V refrénu „A las cinco de la tarde“ („V pět hodin odpoledne“) z Lorcovy slavné elegie „Llanto por Ignacio Sánchez Mejías“ (1935) zaznívá: „A las cinco de la tarde. Eran las cinco en punto de la tarde. Un niño trajo la blanca sábana a las cinco de la tarde. Una espuerta de cal ya prevenida a las cinco de la tarde.“ – V pět odpoledne. Bylo přesně pět hodin odpoledne. Chlapec přinesl bílé prostěradlo v pět odpoledne. Koš s vápnem už připravený v pět odpoledne.

Lorca psal tu elegii pro zabitého toreadora. O rok později padl on sám za svítání na úbočí nad Alfakarem, bílá košile v prvním červeném světle. Nic z toho v té chvíli nepůsobilo jako poezie. Ale později ano.

1. Federico García Lorca – Wikipedia, Wikipedia

2. Ian Gibson – The Assassination of Federico García Lorca, Penguin, 1979

3. Federico García Lorca – Britannica

4. Granada's Shadow: the arrest and execution of Federico García Lorca, Cinamomo Press, 2025