Článek
Mramor, který si pamatuje víc než kroniky
V pařížském Musée Rodin stojí socha, kterou dnes celý svět zná jako Polibek. Auguste Rodin ji navrhl roku 1882; do mramoru ji vytesal o generaci později. Původně se ale jmenovala jinak: Francesca da Rimini. Měla být jednou z postav velkého reliéfu na Pekelnou bránu pro Muzeum dekorativních umění. Rodin ji odtud nakonec odstranil, protože do pekelné kompozice nezapadala. Ti dva byli příliš spolu na to, aby je obklopovala bolest jiných duší.
Když se na sochu podíváte zblízka, všimnete si dvou věcí. Rty milenců se ve skutečnosti nedotýkají. A v Paolově ruce je pořád kniha.
Ta kniha je podstatná. Bez ní by žádný příběh nebyl.
Mír uzavíraný sňatkem
Francesca da Polenta se narodila kolem roku 1255 v Ravenně, městě, kde se v létě vzduch nehýbal a z kostelů táhla vlhkost, co se vám usadila v šatech. Její otec Guido I. da Polenta vládl Ravenně a potřeboval mír s Malatesty z Rimini. Polentové a Malatestové byli sousedé, kterým spolu nezbývalo než žít na padesát kilometrů od sebe a po dvě generace si v Romagni přetahovat pozemky a hraniční území. Mír se ve třináctém století uzavíral nejspolehlivěji: sňatkem. Vlastně tak trochu obchodem s lidmi, ale to tenkrát nikoho netrápilo.
Francesca byla kolem roku 1275 provdána za Giovanniho Malatestu, prvorozeného syna riminského pána Malatesty da Verucchio. Giovanni měl přezdívku Gianciotto, „Jan Chromý“. Kulhal (což ve třináctém století znamenalo, že ho v Rimini každý poznal na sto kroků). Byl to už ostřílený malatestovský voják, který se od mládí pohyboval mezi taženími a hradními posádkami. Nebyl to muž, kterého si kdo vybere dobrovolně. Ale sňatky tehdy nebyly o výběru, nýbrž o spojenectvích a pozemcích.
Giovanni Boccaccio, narozený skoro třicet let po Francescině smrti, takže sám nic neviděl a o přesnost se nikdy nepřetrhoval, přidal k příběhu líbivý detail: prý Francescu podvedli. Ke sňatku poslali jako zástupce Paola, Giovanniho mladšího bratra. Paolo „il Bello“, „Krásný“. Francesca si myslela, že se vdává za něj, a pravdu zjistila až ráno po svatební noci. Moderní badatelé tenhle detail zpochybňují. Obě rodiny se znaly příliš dobře na takový trik. Ale legenda se drží, protože je prostě lepší než skutečnost.
Deset let mezi kamennými zdmi
Co drží tradice od Danta dál: Francesca a Paolo se milovali. On byl taky ženatý, vzal si Orabile Beatrice di Ghiaggiolo a měl s ní syny; ona žila v Rimini se svým chromým manželem a genealogie jí připisují dceru jménem Concordia (pojmenovanou po Gianciottově matce). A přesto, možná deset let, se scházeli tajně v komnatách riminského hradu i ve venkovské tvrzi Gradara, kterou Malatestové drželi jako venkovské sídlo v hloubi romagnského vnitrozemí.
Vzduch v těch komnatách voněl kamením a svíčkovým voskem, a když k ní Paolo přišel, slyšela jeho kroky dřív, než otevřel dveře. Tělo vědělo. Ruce jí ztěžkly, srdce jí stouplo do hrdla. Chtěla působit klidně, ale vlastní dech ji prozradil pokaždé znovu. Když odešel, zůstala u okna a dívala se na hradby tak dlouho, až se obrysy věží začaly rozplývat ve světle pozdního odpoledne. Vůně jeho pláště zůstávala v pokoji několik hodin po něm, a Francesca se ji naučila rozpoznat dřív, než ji rozum stačil pojmenovat.
Gianciotto býval na taženích. Sloužil otci, později vládl jako podesta v Pesaru. Doma trávil zimní měsíce a část jara. Zbytek roku patřil hradu, manželce a jejím komnatám. Co všechno ten muž tušil a co se rozhodl nevidět, prameny neříkají. Manželova slepota a manželova přivřená oční víčka vypadají v kronikách stejně; rozdíl pozná jen ten, kdo s manželem sdílí lůžko.
Kniha, jež nahradila kuplíře
Podle Danta jednoho dne četli spolu příběh o Lancelotovi a královně Guinevře. Rytířský román o lásce, která porušuje přísahu věrnosti. (Kolik ironie si asi uvědomovali?) Tahle kniha kolovala po italských dvorech ve francouzském originále i v italských opisech a scéna polibku byla pasáž, již znal každý čtenář aristokratického salónu nazpaměť. Lancelot a Guinevra se ocitnou sami v komnatě a kníže Galeotto, Lancelotův nejbližší přítel, je vyzve, aby se políbili. Lancelot se neodvažuje. Královna se nakloní první.
Francesca a Paolo vzhlédli od stránek. Kniha jim sklouzla z rukou.
Kolik takových odpolední bylo, nikdo nespočítal. To poslední ale skončilo jinak než všechna předchozí. Giovanni je přistihl. Vytasil meč. Paolo se pokusil utéct průlezem v podlaze (legenda mluví o únikovém otvoru z dámské komnaty do nižšího patra), ale zachytil se pláštěm. Giovanni bodl. Prý jednou. Meč prošel Paolem a zasáhl i Francescu, která se svého milence pokusila chránit vlastním tělem.
Cítila tu ránu? Věděla, co se děje, nebo bylo všechno příliš rychlé? Teplý kov, mokrá látka na kůži, náraz těla na studený kámen. Pak ticho. To nikdo nezapsal. Kronikáři zaznamenali výsledek: dvě těla a jedno ostří. A šli dál. (Kronikáři vždycky jdou dál. Na pocity nemají rubriku.) Datum vraždy kolísá mezi roky 1283 a 1286 podle toho, do jaké kroniky nahlédnete. Rok 1285 bývá častým odhadem. Francesce bylo kolem třiceti, Paolovi pod čtyřicet.
Gianciotta trest nikdy nestihl; za zabití manželky a jejího milence zůstal nepotrestán a žil dál. Znovu se oženil, tentokrát s Ginevrou (Zambrasinou), dcerou Tebaldella Zambrasiho z Faenzy, kolem roku 1286, a měl s ní syny. Zemřel až roku 1304; panství Pesaro po něm připadlo jeho bratru Pandolfovi I. Malatestovi. Francescinu dceru Concordii poslali podle místní tradice do kláštera.
Druhý kruh pekla
Dante Alighieri ale nezapomněl. Básník ve florentském exilu je potkal ve druhém kruhu pekla. Tam, kam vítr bez ustání žene duše těch, kdo podlehli vášni. Helena, Kleopatra, Dido, Semiramis. Samé královny. A mezi nimi dva stíny, jež vichřice nesla společně (a jež se ani v pekle nepustily).
Francesca promluvila. Vyprávěla o lásce, která „se v ušlechtilém srdci rychle chytne“. O knize, která jim byla „Galeottem“, kuplířem. O chvíli, kdy se rty dotkly rtů a nikdo z nich už dál nečetl. „Quel giorno più non vi leggemmo avante.“ Toho dne jsme už dál nečetli. Asi ta nejslavnější věta, kterou kdy napsala ruka v italštině.
Dante se zhroutil. Omdlel, „jako padá mrtvé tělo“. Básník, který prošel celým peklem, se sesypal nad příběhem ženy, co milovala špatného muže (nebo správného, jen ve špatný čas). Peklo, zpěv pátý vzniklo nejspíš mezi lety 1308 a 1314, tedy mezi dvaceti a třiceti lety po skutečné vraždě. Dante byl v té době v exilu z Florencie; do Ravenny, mezi Polenty, do jejichž rodiny Francesca patřila, se dostal až o něco později, kolem roku 1318, pod ochranou Francescina synovce Guida Novella da Polenta. Není divu, že jí věnoval scénu, již si pamatuje sedm století italské literatury.
Boccaccio o šedesát let později ve svých přednáškách o Komedii dodal historický kontext, podvod se zástupcem a další motivy. Bez něho by Francesca zůstala jen Danteho jménem; s ním se z ní stala románová postava, již si v devatenáctém a dvacátém století vypůjčily opery, divadelní hry i hollywoodské filmy.
Rodin a věčný polibek
Auguste Rodin se k té dvojici dostal v roce 1880, když dostal zakázku na monumentální Pekelnou bránu pro pařížské Muzeum dekorativních umění. Pracoval na ní třicet sedm let a nikdy ji nedokončil. Francesca a Paolo měli být jednou z dvojic v dolní třetině reliéfu, mezi prokletými dušemi. Rodin je vymodeloval z hlíny v roce 1882 a nazval prostě Francescou da Rimini. Když po pěti letech viděl výsledek odděleně od ostatních postav brány, rozhodl jinak. Tahle dvojice nepatří do pekla. Vyřízl ji z kompozice a postavil samostatně.
Mramorovou verzi začal tesat až v devadesátých letech; pařížský mramor objednaný roku 1888 vystavil roku 1898 a další mramory za svého života dokončil mezi lety 1898 a 1904. Mezitím získala socha nové jméno: Polibek (Le Baiser). Pojmenování přišlo od veřejnosti a kritiků, ne od umělce. K vlastnímu dílu se přitom Rodin stavěl spíš odměřeně – velká milostná alegorie ho podle jeho vlastních slov příliš nevzrušovala.
Dnes stojí tři mramorové verze Polibku v Paříži, v Kodani a v Tate Modern v Londýně. Bronzových odlitků existuje přes dvě stě. Francesca a Paolo se tedy líbají v každém větším muzeu světa, a v žádném z nich se rty doopravdy nedotýkají. Sochař to nechal otevřené úmyslně. Polibek, který nikdy nedopadl, prý působí silněji než ten, který se uskuteční.
Rodinova socha stojí v Paříži dodnes. Rty se nedotýkají. V ruce je pořád ta kniha. Na stránce, již nikdo nikdy nedočte.
Zdroje a další čtení
1. Dante Alighieri – Božská komedie, Peklo, zpěv V., c. 1320
2. Giovanni Boccaccio – Esposizioni sopra la Commedia di Dante, c. 1374
3. Marco Santagata – Dante: The Story of His Life, Harvard University Press, 2016
