Hannah Seneshová mlčela i pod mučením. Izrael ji dnes ctí jako národní hrdinku

Ráno 7. listopadu 1944 sešla Hannah Senesh na nádvoří budapešťského vězení. Toho rána jí byla dána volba: prosit o milost, nebo se postavit před popravčí četu. Soud, který ji odsoudil, neuznávala – proto o milost neprosila. Napsala jen krátké lístky matce a přátelům a šla vstříc smrti.

Podle svědectví odmítla pásku přes oči. Chtěla těm, kdo měli střílet, hledět do tváře.

Padla salva popravčí čety. Hannah Senesh bylo dvacet tři let.

Hannah Senesh – maďarsky Szenes Anna – se narodila 17. července 1921 v Budapešti do zámožné a asimilované maďarsko-židovské rodiny. Její otec, spisovatel a novinář Béla Szenes, byl uznávaným humoristou; nejvíce proslul úspěšnými komediemi pro budapešťské divadlo Vígszínház.

Když bylo Hannah pět let – roku 1927 – otec Béla náhle zemřel na srdeční selhání, bylo mu třiatřicet. Vdova Katalin zůstala se dvěma dětmi: Hannah a o rok starším bratrem Györgym (Gyurim), jemuž později v Palestině říkali Giora.

Hannah chodila do budapešťské protestantské dívčí školy, prestižní instituce, která přijímala i židovské dívky. Byla nadaná – učila se jazyky a odmala psala vlastní básně v maďarštině.

Od třinácti let vedla deník. Psala maďarsky a postupně do něj přidávala fragmenty v hebrejštině, jíž se začala učit v dospívání. Deník se dochoval a stal se jejím nejznámějším prozaickým dílem; poprvé vyšel hebrejsky v roce 1946, později v řadě dalších jazyků včetně úplného anglického vydání.

Maďarsko-židovská asimilace byla v Lipotvárosu 30. let normou. Senesovi se neúčastnili synagogických obřadů, slavili Vánoce, mluvili maďarsky a německy. Židovství znamenalo v jejich kruhu civilizační kultivovanost, nikoli náboženskou identitu.

V roce 1937 – kdy bylo Hannah šestnáct – zakusila, co znamená být Židovkou v protestantské škole. Dosud byla činnou členkou školního literárního spolku; nyní jí oznámili, že v něm nesmí zastávat funkci, protože je Židovka. V zápisech z těch měsíců si kladla otázku, zda antisemitismus Židy spíš neposílil, když je nutí sbírat sílu překonávat další a další překážky.

V následujících měsících se Hannah od asimilace plně odvrátila. Koncem října 1938 si do deníku zapsala: „Stala jsem se sionistkou.“ Zapojila se do sionistického mládežnického hnutí a rozhodla se, že chce odejet do Palestiny. Maďarsko mezitím zpřísňovalo protižidovské zákony – druhý z nich, přijatý v květnu 1939, definoval Židy rasově a omezil jejich práva.

Katalin Senesová byla zděšena. Hannah byla nezletilá; Katalin neměla na cestu do Palestiny prostředky pro dva. Domluvili se: Hannah pojede sama. Matka i bratr zůstanou v Budapešti. Až bude moci, pošle pro ně.

V září 1939 – zrovna když vypukla druhá světová válka – Hannah v osmnácti letech opustila Budapešť a vydala se do Palestiny. Cesta vedla přes Balkán a Středozemní moře do Haify.

V Palestině Hannah nastoupila do Dívčí zemědělské školy v Nahalalu, kde studovala v letech 1939 až 1941. Poté vstoupila do kibucu Sdot Yam, na pobřeží Středozemního moře jižně od Haify, vedle ruin starověké Caesareje.

V kibucu pracovala v kuchyni a v zemědělství. Sdot Yam byl v těch letech chudý, mladý a tvrdý – postavený na písku u pobřeží. Hannah si v deníku stěžovala na osamělost a fyzické vyčerpání, ale odhodlání neztrácela.

Když do Palestiny dorazily zprávy o tom, co se v Evropě děje s Židy, začala Hannah cítit, že sedět v bezpečí nestačí. V deníku i v dopisech se vracela k myšlence, že je třeba jednat.

V roce 1943 se Hannah dozvěděla o plánu britské Special Operations Executive vysadit palestinské židovské dobrovolníky do okupované Evropy. Cíl mise: pomáhat spojeneckým letcům sestřeleným nad Balkánem a navázat kontakt s místními židovskými komunitami s výhledem na pozdější záchrannou akci.

Hannah se k dobrovolníkům přihlásila.

Hannu přesunuli nejprve na výcvikovou základnu SOE v Egyptě. Prošla parašutistickým výcvikem, výcvikem v morseovce, šifrování a sabotáži. Odtud pokračovala do jižní Itálie, kde probíhala příprava na konkrétní misi.

1. března 1944 byla Hannah spolu s dalšími židovskými parašutisty z Palestiny – mezi nimi byli Reuven Dafni, Jona Rosen a Abba Berdičev – vysazena padákem nad partyzánským územím v Jugoslávii. Byla mezi třiceti sedmi dobrovolníky z Palestiny, které SOE za války vyslala do okupované Evropy.

Hannah dosedla bez zranění a spojila se s místními partyzány Josipa Broze Tita. Strávila v Jugoslávii přibližně tři měsíce a čekala na příležitost překročit hranici do Maďarska. V květnu 1944, měsíc před svým zajetím, napsala hebrejsky svou poslední báseň „Ašrej hagafrur“ – „Blahoslavená sirka, jež shořela a zažehla plamen“ – dnes jednu z jejích nejznámějších.

Maďarsko od 19. března 1944 okupovaly německé jednotky; deportaci maďarských Židů řídil Adolf Eichmann. Během několika týdnů bylo do Osvětimi odvlečeno přes čtyři sta tisíc lidí. Hannah od partyzánů věděla, co se v Maďarsku děje. Začátkem června 1944 překročila jugoslávsko-maďarskou hranici, aby navázala kontakt s budapešťskou židovskou komunitou a pomohla těm, kdo ještě nebyli deportováni.

Hned za hranicí ji zadrželi maďarští četníci. Při prohlídce u ní našli britskou vysílačku – to byl konec. Pochopili, že nejde o obyčejnou uprchlici, ale o britskou agentku.

Převezli ji do budapešťského vězení a opakovaně vyslýchali. Chtěli jediné: rádiový kód, kterým komunikovala s britskou centrálou.

Hannu mučili. Podle svědectví ji tři dny bili a přišla o několik zubů. Kód přesto neprozradila – i když jí pak vyhrožovali, že zabijí její matku.

Aby Hannu přiměli mluvit, zatkli v Budapešti i její matku Katalin. Vyšetřovatelé postavili obě ženy proti sobě: matka měla dceru přesvědčit, ať spolupracuje. Hannah neustoupila – kód neprozradila ani tehdy, když věděla, že matka je také ve vězení.

Katalin válku přežila. Uprchla z budapešťského pochodu smrti a skrývala se ve městě až do jeho osvobození sovětskou armádou v lednu 1945. Poté emigrovala do Palestiny, kde žil její syn Giora – jediný další z rodiny, kdo válku přežil.

Nejznámější Hanninu báseň nenapsala v cele, ale už v roce 1942 na kibucu Sdot Yam, s pohledem na moře u starověké Caesareje. „Procházka do Caesareje“ – podle prvních slov známá jako „Eli, Eli“, „Můj Bože, můj Bože“ – zní v překladu:

„Můj Bože, můj Bože, ať to nikdy neskončí – písek a moře, šum vody, blesk nebes, modlitba člověka.“

V roce 1945 zhudebnil báseň izraelský skladatel David Zehavi. Píseň „Eli, Eli“ se stala jednou z nejznámějších izraelských písní; zpívá se na Jom ha-šoa, den památky obětí holokaustu, i při jiných příležitostech vzpomínky.

Hanniny ostatky zůstaly v Budapešti až do roku 1950. Toho roku byly převezeny do Izraele a uloženy na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Její matka Katalin, která přežila válku a emigrovala do Palestiny, se stala strážkyní její památky a vydala Hannin deník a básně.

Na Sdot Yam dnes stojí Bejt Chana Seneš – Dům Hanny Senesové – muzeum věnované jejímu životu. Vystavuje deník, básně a památky z jejího života na kibucu i z mise, na niž se už nikdy nevrátila.

Zůstala tím, čím byla: básnířkou, jež se ve dvaadvaceti dobrovolně vydala zpět do hořící Evropy, a ve třiadvaceti se před popravčí četou odmítla otočit.

1. Hannah Szenes – Wikipedia, Wikipedia

2. Hannah Szenes – USHMM Holocaust Encyclopedia, United States Holocaust Memorial Museum

3. Hannah Szenes (Senesh) – Jewish Women's Archive

4. The Hannah Senesh House near Caesarea, Times of Israel