Článek
Bylo to bez příkladu. V islámském světě 13. století neměla žena vládnout, tečka. A přece dav pod pevností vzhlédl s přesvědčením, ne z donucení.
Sultanát Iltutmiše mezitím trpěl pod synem. Ruknuddín Firúz, jenž nastoupil po otcově smrti roku 1236, za sedm měsíců na trůně prokázal veškerou pochybnost, kterou o synech Iltutmiš choval: pil, lovil, přenechal skutečnou správu matce a fakticky ochromil chod sultanátu. Turkičtí velitelé toho měli plné zuby a vzbouřili se. A vzpomněli si na jmenování, které sultán vydal ještě za svého života.
Razia. Dcera Iltutmiše. Sultánka Dillí.
Otec, který věřil víc dceři než synům
Iltutmiš sám nebyl žádný princ. Pocházel z turkického kmene Ilbarů a byl prodán do otroctví. Z otroka se přesto vypracoval na sultána celého Dillíského sultanátu, vládce většiny severní Indie. Dynastii, již vybudoval, historici pojmenovali Mamlúcká nebo Otrocká, po arabském slově mamlúk, válečný otrok. Zakladatelský paradox tak zůstal viset přímo v jejím jménu.
V tom systému byl původ méně důležitý než schopnosti. A sultán to viděl i na dceři.
Roku 1231 vytáhl osobně obléhat pevnost Gválíjor a hlavní město nechal spravovat Razii. Téměř rok. Dvůr fungoval, zásoby přicházely, posádky dostávaly žold. Sultán viděl dost. Krátce před svou smrtí vydal dekret, který v islámské právní tradici neměl obdoby (a on to samozřejmě věděl líp než kdokoli u dvora): jeho nástupkyní na trůně bude dcera.
Psal se rok 1236 a islámský svět nezažil nic podobného. Ve staletích muslimské vlády v severní Indii neusedla na žádný trůn žena jako suverén. Náboženská tradice i právní zvyk mluvily jednoznačně. Iltutmiš to prostě přešel: nechal celý ten zvyk přebít empirickým faktem své dcery.
Kronikář Minhádž-i-Sirádž, který psal svoji Tabakát-i-Nasírí jen několik let po těchto událostech, zaznamenal, že sultán „považoval její schopnosti za větší než schopnosti kteréhokoli ze svých synů“, vzápětí ale připojil poznámku, že islámská tradice ženám vladařský trůn nepřiznává. Pak popsal, jak Razia vládla, jako by u toho sám stál.
Spor mezi tradicí a holým faktem se rozhodl rychle. Ve prospěch faktu.
Žena na trůnu se svým jménem na mincích
Čtyři roky. Tolik vydržela Razia na trůnu sultanátu.
Odmítla purdah: závoj a odloučení od veřejného světa, za nimiž žily ostatní ženy Dillíského dvora. To gesto nebylo jen symbolické. Za purdahem se totiž vládnout nedá. Vláda si žádá přítomnost, viditelnost, fyzické gesto autority. Panovnice za závěsem by de facto vládla skrze prostředníky. Razia si vybrala přítomnost. Vědomě, s plným vědomím, co ta volba stojí.
Dovedeme si tu volbu představit zevnitř. Sedět na trůně s odhalenou tváří, cítit na sobě pohledy velitelů, kteří vážili každý její příkaz proti staletí zvyku, a přesto promluvit pevně, protože zaváhání by si vyložili po svém. Přijímala audience nezastíněná. Vedla jezdectvo do severních bojů. Úředníky a velitele jmenovala podle schopností, ne podle původu.
A dala razit mince.
Stříbrné tanky a menší jitaly nesly v arabštině celý titul: Al-Sultán al-Muazzam Razíjat al-Dín bint al-Sultán Šams al-Dín Iltutmiš. Vznešená sultánka, Razíjat al-Dín, dcera sultána Iltutmiše. Kovem a rytím, ne pouhými dekrety. Mince jsou přece hmatatelné svědectví moci: kdo razí, tvrdí, že platí, a zároveň tvrdí, čím je.
Ty mince dnes leží ve vitrínách muzeí v Dillí, v Kalkatě i v Londýně. Patří k nejpřímějším dokladům, které o ní vůbec máme.
A pak Raziin dvůr přijal muže, jehož osud se s tím jejím propletl už nadobro: Jamál al-Dín Jákút, původem z Habeše (arabsky Habašíja, území dnešní Etiopie nebo Eritreje). Do sultanátu přišel jako otrok, jenže v mamlúcké hierarchii to nutně neznamenalo trvalou poníženost. Celá sultánova dynastická linie ostatně začínala v otroctví. Razia ho jmenovala Amír-i Áchur: správcem královských stájí.
Byl to tradičně turkický post.
Turecká šlechta si to zapamatovala.
Habešský velitel a turecká čest
Co přesně bylo mezi sultánkou a Jákútem, zaznamenali kronikáři s různou mírou otevřenosti. Minhádž-i-Sirádž se ve své kronice spokojil s narážkami, pozdější historici, Isámí, Sirhindí, Badauní a Firišta, jsou už přímočařejší. Jejich záznamy hovoří o blízkosti překračující dvorní konvenci, o fyzickém kontaktu na veřejnosti, který dvůr nemohl přehlédnout.
Jeden moment se v pramenech vrací pořád dokola: Jákút jí přidržoval třmen, když nasedala na koně. V přímém dohledu turkických velitelů. Pro ně to nebyl důkaz osobní blízkosti, byl to důkaz, že vládkyně vládne podle svých pravidel, ne jejich.
A ona to musela cítit pokaždé znovu. Ruku u třmenu, blízkost muže, kterou celý dvůr četl dřív, než sesedla, a pod tím vším vlastní puls, jenž o té blízkosti věděl své. Vzdálenost mezi nimi byla vždy přesná, nikdy náhodná. Naklonit se o píď blíž, nebo se odtáhnout, obojí by dvůr přečetl. Razia se neodtahovala.
Jákút stál v její blízkosti způsobem, jejž dvůr uměl číst. V prostoru, kde každý pohled a každá vzdálenost nese politický výklad, byl on vždycky těsně vedle, ne jako přidělený strážce, ale jako volba. Razia to věděla. A dvůr to věděl taky.
Přesto ho neopustila.
„Oplývala všemi vlastnostmi, jimiž se honosí vládce.“ – Minhádž-i-Sirádž ocenil sultánku v Tabakát-i-Nasírí (napsáno kolem roku 1260). Vzápětí ale přidal, že pohlaví jí tyto vlastnosti u dvora „komplikovalo.“
Ještě podstatnější ale bylo, že jmenování Jákúta na tradičně turkický post znělo jako otevřená výzva celé šlechtě: sultánka jím říkala, že etnicita neopravňuje k funkci. Stál tam jako symbol. A ona ho za ten symbol nechala stát vědomě, i poté, co už bylo jasné, kolik ji to bude stát.
Zda byl Jákút jejím milencem v tom smyslu, jejž pozdější kronikáři naznačují, prameny s jistotou nepotvrzují. Šlechta ovšem právě tento důvod použila. A Razia dobře věděla, že ho používá.
V turkické velitelské vrstvě se nespokojenost hromadila po celý rok 1239. Nebylo to jenom kvůli Jákútovi. Šlo i o jmenování ne-Turků do turkických funkcí a o způsob vlády, který nebral ohled na rodové nároky. Jenže Jákút byl viditelný a konkrétní. Snadno popsatelný jako urážka.
Počátkem roku 1240 vzpoura přetekla přes okraj.
Říjen 1240, Kaithal
Guvernér Bathindy Ikhtijárudín Altunia odmítl odvádět daně a zavřel se v pevnosti. Razia vytáhla sama s vojskem. U Tabarhíndy ji však povstalci porazili a vzali do zajetí.
V jejím týlu se přitom rozhořelo něco horšího. Jákút byl v nepokojích zabit, přesné okolnosti jeho smrti podávají prameny různě. Jako zajatkyně v Battindě zůstala sultánka sama, zatímco v Dillí přebíral moc její nevlastní bratr Muizuddín Bahrám, podpořený částí šlechty, která hledala jiné řešení.
Sultánce zbývala jediná možnost, která dávala smysl: nabídla Altunii sňatek.
Byl to sňatek z holé nutnosti. Chladný, vypočítaný, bez špetky iluze o tom, co která strana získává. Altunia měl vojsko, Razia měla nárok na trůn a vůli ho uplatnit. Sesypali dohromady, co měli, a vytáhli zpět na Dillí.
Muizuddín Bahrám byl ovšem rychlejší.
Střetli se u Kaithalu, zhruba 160 kilometrů severozápadně od Dillí. Přesné datum bitvy udávají prameny různě, nejčastěji se uvádí 13. nebo 14. října 1240. Raziin pokus ztroskotal, vojsko se rozpadlo jako domeček z karet. Razia i Altunia padli do zajetí.
Co se pak přesně stalo, prameny nepodávají jednoznačně. Část kronik říká, že je zabili Bahrámovi vojáci na místě. Jiné naznačují, že bitvu přežili, ale na útěku je přepadli ozbrojení lapkové. Razia Sultánka zemřela v poli u Kaithalu. Bylo jí přibližně třicet pět let, narozena kolem roku 1205, některé zdroje ovšem uvádějí kolem roku 1211.
V celé 320leté historii Dillíského sultanátu, od jeho vzniku až po dobytí Mughalů v roce 1526, už na trůně neseděla žádná jiná žena.
Ve Staré Dillí existuje hrob, jejž tradice označuje za Raziin. Leží skromně, bez nápisu hodného sultána, uprostřed zástavby Starého Města. Zda je to vskutku ona, s jistotou nevíme.
Mince jsou jistější. Stříbrný tanka s jejím plným titulem, vyražený na příkaz ženy, která věřila, že jméno vyryté do kovu vydrží déle než souhlas šlechty.
A vydrželo. Mince jsou v muzeu. Šlechtici, kteří ji zabili, ne.
.
Zdroje a další čtení
1. Razia Sultana, Wikipedia
2. Raziyya, Encyclopædia Britannica
3. Razia Sultan, World History Encyclopedia
4. Sumaiya Hamdani, Sultana Raziya of Delhi, Medievalists.net, 2018
5. Tabaqat-i Nasiri, Wikipedia (ke kronice Minhádže-i-Sirádže)
6. Jamal-ud-Din Yaqut, Wikipedia
