Johana Šílená vozila mrtvého manžela v rakvi po Kastilii. Zavřeli ji vlastní otec i syn na 46 let

Filipovo tělo leželo od září 1506 v kartouze Miraflores u Burgosu. Kolem 20. prosince 1506 se odtud pohřební průvod vydal na cestu – a než vyrazil, dala královna před shromážděnými vyslanci rakev otevřít. Byl to průvod, jaký Kastilie nezažila. V čele jel pochodňový oddíl, za ním dvanáct dvořanů na koních a uprostřed průvodu kráčelo zapřažené čtyřspřeží s černou rakví obloženou sametem a stříbrnými ozdobnými hřeby. Vedle vozu jela v sedle žena v hluboce černé sametové sukni a v černém závoji, jenž jí padal až do třmenů. Bylo jí dvacet sedm let, byla v sedmém měsíci těhotenství a byla královna Kastilie.

Mniši chtěli rakev nechat uzavřenou. Královna žádala otevřít víko a sama se přesvědčit, že muž uvnitř je stále tam, kde byl. Mnichové couvli a královna, podle dochovaného popisu kastilského kronikáře, sama zvedla víko a sklonila se nad mrtvé tělo. Pak víko zavřela, sedla na koně a dala znamení k pokračování. Cesta z Burgosu do Granady – manžel chtěl být pochován v Granadě – měla podle jejího odhadu trvat ještě půl roku.

Johana se narodila 6. listopadu 1479 v Toledu jako třetí dítě Izabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, později nazývaných Katoličtí králové. Vychovávali ji k vzdělání: učila se latinu, francouzštinu, hru na klavichord a tanec; četla církevní otce i Seneku. Matka Izabela ji formovala k tomu, aby se stala ozdobou některého z velkých evropských dvorů.

V říjnu 1496, ve městě Lier v dnešní Belgii, ji provdali za Filipa Sličného (Felipe el Hermoso), vévodu burgundského a budoucího dědice habsburské linie. Bylo jí šestnáct, Filipovi osmnáct. Z politického hlediska byl sňatek mistrovský: spojoval ve dvou generacích Kastilii, Aragonii, Rakousko, Burgundsko a později Sicílii. Z osobního hlediska, jež se pak mělo ukázat určujícím, byl katastrofální.

Co se v ní toho dne v Lieru spustilo, dobové prameny zaznamenaly skoupě. Co je doloženo: dva snoubenci se setkali poprvé den před svatbou. Manželství přitom bylo od roku 1495 uzavřeno v zastoupení; Johana teď trvala na tom, aby je hned po setkání oddal flanderský kaplan v soukromé kapli, bez oficiálního obřadu plánovaného na následující den. Filip souhlasil. V kolegiátním kostele svatého Gummara o den později přijala svátost znovu. Johana milovala Filipa už od první noci. Filip ji měl rád, ale nikdy a nijak tak, aby ji to chránilo před tím, co přicházelo.

Filip byl pohledný, mladý a zvyklý, že ho ženy chtějí. Z flanderských a kastilských kronik vystupují jména několika milenek z let 1497 až 1506: dvořanky, šlechtické dcery, příležitostně i ženy nižšího postavení. Filip se s nimi netajil. Johana to nesla zoufale.

Slavná epizoda s nůžkami pochází z doby ve Flandrech kolem roku 1504, tedy ještě předtím, než Johaně 26. listopadu 1504 smrtí matky Izabely připadla kastilská koruna. Johana podle dvorních zpráv (Bethany Aramová ve své monografii z roku 2005 ukazuje, že část je politicky zaujatá fabulace) v záchvatu žárlivosti zavolala jednu z Filipových milenek do svých komnat, sama jí ostříhala vlasy nůžkami a tvář jí pořezala. Vlasy poslala Filipovi.

Přízvisko se na ni přilepilo. Když Filip v září 1506 v Burgosu náhle zemřel – tradičně se uvádí tyfus, někteří současní historici (Aram) berou vážně i možnost otravy – Filipovi dvořané už měli k dispozici léta trvající kampaň, jež ji označovala za neschopnou.

Filip zemřel 25. září 1506 v paláci Casa del Cordón v Burgosu, ve věku osmadvaceti let. Johana byla v pátém měsíci těhotenství se šestým dítětem. Místo aby ho dala pohřbít v Burgosu, jak chtěla regentská rada, jíž po Filipově smrti stál v čele arcibiskup Cisneros (její otec Ferdinand byl tou dobou v Neapoli a vrátil se až v polovině roku 1507), dala tělo zabalzamovat a vložit do dvojité rakve s olověnou vnitřní vrstvou. Pak vyrazila s pohřebním průvodem směrem ke Granadě, kde si Filip přál být pohřben po jejím boku v rodinné kapli Katolických králů.

Aktivní putování trvalo asi osm měsíců – od prosince 1506 do léta 1507 – a do Tordesillas královna dorazila teprve mnohem později. Johana jela v noci a přes den se s průvodem zastavovala v hostincích nebo opatstvích. Některá z dochovaných svědectví – humanista Pedro Mártir de Anglería, Ital, jenž průvod doprovázel – popisují, jak královna v noci na pochodněmi osvětlené planině vystupovala z vozu a nechávala otevírat rakev. Kontrolovala, zda je manžel uvnitř. Pak ji nechala zavřít a pokračovala.

Tělo si pamatovalo deset let manželství s Filipem dlouho po tom, co se mu zastavilo srdce. Vůně burgundského parfému, jaký používal, jí stále stála v nose; když cítila vlhkou vůni země kolem pochodní, mísila se s tou jeho vzpomínkou. Ruka, jíž otvírala víko rakve, prý k smrti chladnou váhu Filipovy paže poznala vždycky, ještě než zahlédla obrys obličeje pod plátnem.

1. ledna 1507 porodila v Torquemadě šesté a poslední dítě, dceru Kateřinu (budoucí královnu portugalskou). Rodila cestou, s rakví manžela nedaleko.

Když Johana s rakví dorazila do Tordesillas v únoru 1509, otec Ferdinand její putování ukončil. Filipovo tělo nechal převézt do kláštera Santa Clara – týž klášter, jenž stál vedle královského paláce. Johanu zavřel do palácových komnat s výhledem do kláštera, kde ležel manžel. Bylo jí dvacet devět.

Důvod, jejž Ferdinand veřejně sdělil, byla královnina psychická nezpůsobilost k vládě. Skutečný důvod byl, že kdokoli držel Johanu, držel právo na kastilskou korunu. Dokud byla zavřená a Ferdinand jednal v jejím jménu, byl kastilským regentem.

Roku 1516 Ferdinand zemřel. Johanin syn Karel, již vychovávaný ve Flandrách jako budoucí císař Svaté říše římské, převzal kastilskou regentskou funkci od svého dědečka. Karel matku z Tordesillas nepropustil. V roce 1520, kdy v Kastilii vypuklo povstání Comuneros, jež bylo zčásti namířené i proti Karlovu vládnutí, povstalci pod Juanem de Padillou krátkodobě zabrali Tordesillas a předložili královně-zajatkyni k podpisu listinu o tom, že povstání podporuje. Johana odmítla. Své dítě, ač syna nikdy nevychovávala, nezradila.

Povstání bylo poraženo u Villalaru v dubnu 1521. Karel ovládl Kastilii s definitivní autoritou. Johana zůstala v Tordesillas.

Žila tam ještě třicet čtyři let. Komnaty paláce na pravém břehu Duera byly malé, kamenné, s úzkými okny směrem do vnitřního dvora. V první vlně mohla chodit po nádvoří, později jen po komnatě. Filipova rakev stála v sousední kapli šestnáct let, než byla v roce 1525 konečně přenesena do královské kaple v Granadě. Johana o tom byla informována.

Karel V. pověřil hlídáním matky markýze de Denia, jehož povinností bylo psát pravidelné zprávy o jejím psychickém stavu císaři. V dochovaných dopisech vychází Johana po většinu let překvapivě lucidní. Bývala depresivní, někdy odmítala jíst, jednou týdny nezvedla závěs. Ale nikdy nezešílela v tom smyslu, v jakém byl obraz „la Loca“ později popisován. Bethany Aramová z těch dopisů dovozuje, že politická konstrukce „šílené královny“ velkou měrou předcházela její skutečné psychice.

Zemřela 12. dubna 1555 ve svých sedmdesáti pěti letech. Pochovali ji nejdřív v klášteře Santa Clara v Tordesillas. V roce 1574 byla přenesena do Capilla Real v Granadě, kde leží dodnes vedle Filipa, vedle rodičů Izabely a Ferdinanda. V kryptě spočívá pět olověných rakví; nad nimi stojí dvě dvojité náhrobní sousoší – Izabela a Ferdinand od Fancelliho, Johana a Filip od Ordóñeze – každé s jedním nápisem. Ani na jednom nestojí „la Loca“. Ten přídomek jí připsala až historiografie.

Současníci ji za bláznivou označovali už během pohřebního putování s rakví; ustálené přízvisko „la Loca“ ale na ni definitivně přilepila teprve pozdější historiografie. V Pradu je od roku 1878 – kdy jej získal stát – Pradillův obraz „Doña Juana la Loca“. Královna v černém u rakve na kastilské pláni v zimě. V pozadí jezdci se zhasínajícími pochodněmi. Pradillovi bylo tehdy skoro třicet, byl ovlivněn romantickou školou a obraz získal Medaili cti na Národní výstavě výtvarného umění v Madridu roku 1878. Dnes je z něj jedno z nejcitovanějších děl španělského 19. století. Žena, jež čekala sedm hodin v noci na zimní planině, aby otevřela víko rakve a pak ho zase zavřela. Žena, jež strávila čtyřicet šest let v komnatě s výhledem na kapli, kde ležel její mrtvý manžel. Žena, jíž rodina nedala šanci být ničím jiným než ženou, jež milovala víc, než bylo politicky únosné.

1. Joanna of Castile – Wikipedia, Wikipedia

2. Bethany Aram – Juana the Mad: Sovereignty and Dynasty in Renaissance Europe, Cambridge University Press, 2005

3. Doña Juana la Loca, Francisco Pradilla, Museo del Prado

4. Joanna of Castile – Britannica, Encyclopaedia Britannica