Článek
Únor 1555. Plzeň je plná sněhu a plná hostů. Masopustní slavnosti jedou naplno a v jednom ze sálů (víme o něm z dobových zpráv, ale jeho přesná poloha se ztratila), kde hoří stovky svící a vosk kape na kamennou podlahu, se koná maškarní ples. Voda stříká z fontány postavené uprostřed sálu pro takzvaný vodní balet, ženy mají masky z benátského sametu a muži nosí pláště, pod kterými se dá schovat úplně všechno. Včetně identity.
V tom sále je i Ferdinand. Pětadvacet let, syn císaře Ferdinanda I., pravnuk Maxmiliána I. Dědictví, jež nosí v krvi, má svou váhu. A svou cenu (říkejme tomu prokletí, protože tím to taky bylo). Každý jeho krok sledují vyslanci, každé slovo zapisují sekretáři. Ples je vlastně jedna z mála příležitostí, kdy si může nasadit masku a být na chvíli nikým. Kdo z nás by toho nevyužil?
A pak ji uvidí.
Philippine Welserová. Osmadvacet let, tmavé vlasy, dcera Franze Welsera, jednoho z nejbohatších kupců v celém Augsburgu. Rodina Welserů vlastnila obchodní domy od Benátek po Venezuelu (ano, Venezuelu, financovali tam kolonii, ale to je jiný příběh). Její strýc Bartholomeus půjčoval peníze samému Karlovi V. Nebyla to žádná chudá dívka z předměstí (roční obrat Welserů přesahoval příjmy lecjakého knížectví). Ale nebyla ani šlechtična. A v tom byl ten háček.
Ferdinand stál na jedné straně propasti a Philippine na druhé. Mezi nimi leželo všechno, co šestnácté století umělo postavit do cesty dvěma lidem: stavovský řád, dynastická politika, očekávání otce, který měl na hlavě korunu Svaté říše římské. Jenže tělo ví dřív než rozum. Vždycky.
Cítila jeho pohled dřív, než ho uviděla. Bylo to jako teplý proud vzduchu v studeném sále, jako ruka, která se vás dotkne, aniž by se vás dotkla. Otočila se. Za maskou byly oči, které ji nepozorovaly jako kupeckou dceru. Pozorovaly ji jako ženu. Srdce jí vystoupilo výš, než mělo (poznáme to všichni, ten okamžik, kdy tělo přestane poslouchat), a krk se jí sevřel tak, že nemohla polknout. Dech, který vydechla, měl v sobě víc, než chtěla prozradit, a ten muž za maskou to věděl. Prostě to věděl. A ona věděla, že to ví, protože se nepohnul, jen stál a díval se, a v tom stání bylo víc než v jakémkoli slově, jež by mohl říct.
Podle dobových záznamů spolu tančili celý večer. Historička Sigrid-Maria Größing ve svém díle o Philippine zmiňuje, že se Ferdinand do Plzně vracel. Opakovaně. Nehledal tam politické spojence (i když to tak oficiálně vypadalo). Hledal ji.
Podívejme se na to střízlivě: co se děje s člověkem, který se zamiluje do někoho, koho nesmí mít? Tělo se naučí čekat. Naučí se rozpoznat kroky na schodech, naučí se napočítat do deseti, než se otočí. Philippine to uměla. Dva roky čekala. Dva roky dopisů, vzkazů posílaných přes důvěrné služebníky, nocí, kdy se dívala z okna do tmy nad augsburskými střechami a přemýšlela, jestli to, co cítí, stačí na to, aby se riskovalo všechno. Asi stačilo.
V lednu 1557 se vzali. Tajně. Na zámku v Březnici v Čechách (jestli vás napadá, proč zrovna tam: Philippine žila u své tety Kateřiny z Loxan, daleko od augsburských i vídeňských očí). Žádní vyslanci, žádné fanfáry. Dva lidé a slib, o kterém svět nesměl vědět.
Císař Ferdinand I. se o sňatku dozvěděl roku 1559. Reagoval přesně tak, jak čekal každý, kdo znal habsburský dvůr: manželství uznal, ale za podmínek, které z něj udělaly pozlacenou klec. Philippine nesměla vystupovat jako arcivévodkyně; jejich děti byly vyloučeny z nástupnictví. Sňatek musel zůstat tajemstvím. Představte si to – být něčí manželkou a nesmět to říct nahlas.
Rok po svatbě se jim narodil syn Ondřej, o dva roky později Karel. V roce 1562 přišla na svět dvojčata, Filip a Marie. Obě zemřela do půl roku (Filip v lednu 1563, Marie o šestnáct dní později). Řekněme si na rovinu: to je věta, přes kterou se nedá přejít rychle. Philippine držela v náručí dvě děti habsburské krve a svět to nesměl vědět. Tohle platila.
Ferdinand jí dal zámek Ambras u Innsbrucku. Celý. I s panstvím. Právně šlo o pojištění, aby měla kde žít, kdyby se něco zvrtlo. V praxi: gesto muže, který své ženě nemohl dát titul, a tak jí dal horu.
Na Ambrasu si Philippine vybudovala vlastní svět. Založila bylinnou zahradu, kde pracovala s osobním lékařem Georgem Handschem a lékárníkem Gorinem Guarantou. Mísila léčivé přípravky ze svých bylin (člověk si říká, co všechno dokáže žena, která nemá kam jinam dát svou energii). A napsala kuchařskou knihu, jež je dnes považována za nejstarší kulinářský rukopis od ženy v německy mluvícím prostoru. Rukopis PA 1473 leží dodnes v ambraské knihovně. Sto třicet sedm listů receptů na papíře v koženém obalu. Recepty psala její matka Anna, ale pozdější přípisky jsou už vlastní rukou Philippine.
Vířila bylinky v hmoždíři, zatímco za oknem ležely tyrolské Alpy pod sněhem. Ruce jí voněly mátou a levandulí a občas, když se zastavila, ucítila na dlani lehký chlad kamene, který měl stejnou teplotu jako Ferdinandovy prsty, když ji naposledy držel za ruku v chodbě zámku, kde je nikdo neviděl. Položila hmoždíř. Zavřela oči. Vzduch v místnosti voněl jinak, než měl, protože ona voněla jinak, po bylinkách a po vzpomínkách, které nepatřily do ranního světla.
Devatenáct let po svatbě padlo tajemství. Bylo to v roce 1576, když jejich syn Ondřej obdržel kardinálský klobouk od papeže Řehoře XIII., a ten současně potvrdil manželství. Philippine se konečně mohla ukázat veřejně. Bylo jí čtyřicet devět, což bylo tehdy víc než dnes, ale to nic nemění na tom, jak málo jí zbývalo: čtyři roky.
Zemřela 24. dubna 1580. Ferdinand nechal pro ni vytesat náhrobek z bílého mramoru v Stříbrné kapli Dvorního kostela v Innsbrucku. Sochař Alexander Colin ji zobrazil v životní velikosti, ležící na koberci, ruce složené k modlitbě. Mramor je studený jako alpský vzduch. Ale tváře, jež Colin vytesal, mají výraz ženy, která žila jinak, než se od ní čekalo.
Ferdinand přežil Philippine o patnáct let. Oženil se znovu, tentokrát s ženou správného původu, Annou Kateřinou Gonzagovou. Ale Ambras proměnil v centrum své umělecké sbírky. Nikoli v sídlo nové manželky. Taky ho to nepotěšilo. Přiznejme si, že to asi není náhoda.
Dneska na zámku Ambras prodávají vstupenky za 16 eur a v jedné vitríně leží otevřená kuchařská kniha. Turisté ji vyfotí a jdou dál. Málokdo z nich ví, že žena, která ji napsala, tu strávila dvacet let jako manželka muže, jehož jméno nesměla vyslovit na veřejnosti. Každý z nás má v telefonu víc fotek než vzpomínek. Philippine neměla ani to.
Zdroje
1. Größing, Sigrid-Maria: Die Heilkunst der Philippine Welser.Verlag der Apotheker, 1998.
2. Philippine Welser - Wikipedia(https://en.wikipedia.org/wiki/Philippine_Welser)
3. Ferdinand & Philippine - Schloss Ambras Innsbruck(https://www.schlossambras-innsbruck.at/en/discovering-the-castle/ferdinand-philippine)
4. Auer, Alfred: Schloss Ambras: Die Sammlungen. KHM Wien, 2007.
5. Kent, Madeleine K.: Space and Wellness: Philippine Welser in Schloss Ambras. William & Mary Honors Theses (https://scholarworks.wm.edu/honorstheses/2360/)
