Kněžna z Éboli ovládala dvůr Filipa II. Třináct let ji nechal zazděnou ve vlastním paláci

V Pastraně, městečku v hornaté španělské provincii Guadalajara, stojí dodnes na náměstí naproti klášteru renesanční palác zvaný Palacio Ducal. Z jeho průčelí, nad dlažbou náměstí, vystupuje malé kované balkonové okno. Místní mu říkají la reja de la princesa – princeznina mříž, a náměstí pod ním nese jméno Plaza de la Hora, náměstí Hodiny. Podle královského nařízení směla totiž žena uvnitř na ten zamřížovaný balkon vyhlédnout jen hodinu denně.

Z rozkazu Filipa II. tam Ana de Mendoza, kněžna z Eboli, vévodkyně z Pastrany, dcera knížete z Méllita a vdova po jednom z nejmocnějších mužů Španělska, dožila v domácím vězení ve vlastním paláci. Zpočátku ji uzavřeli do dvou tří komnat spojených se zbytkem paláce jen otočným podávacím okénkem, s jediným zamřížovaným balkonem ven; s dcerou a několika sloužícími se tísnila na dvaceti až třiceti metrech čtverečních. Když roku 1590 uprchl z vězení Antonio Pérez, král režim přitvrdil: dal zazdít dveře jejího pokoje a přidal na už tak zamřížované okno klášterní mříž. Poslední asi dva roky tak strávila zavřená v jediné komnatě.

Trvalo to třináct let. V únoru 1592 tam zemřela ve svých jednapadesáti letech.

Ana se narodila 29. června 1540 v Cifuentes u Guadalajary jako jediná dcera Diega Hurtada de Mendoza, knížete z Méllita, a Cataliny de Silva. Rod Mendozů patřil k nejmocnějším v Kastilii: vlastnili rozsáhlé pozemky, tituly a úřady a Anu jako jedinou dědičku čekaly příjmy počítané v desítkách tisíc dukátů ročně. Otec pro ni začal brzy vybírat ženicha.

Vyhrál Ruy Gómez de Silva, Portugalec a důvěrník Filipa II., zhruba o čtyřiadvacet let starší než nevěsta. V dubnu 1553, kdy bylo Aně třináct, se svatba uzavřela v Alcalá de Henares, v paláci hrabat z Méllita; obřad posvětil sám budoucí král. Vzhledem k Anině věku si rodiče vymínili, že manželství nebude naplněno ještě několik let – a Ruy Gómez navíc doprovázel prince Filipa do Nizozemí a Anglie. Jako manželé začali žít až kolem roku 1559, po Filipově návratu do Španělska. Ana porodila deset dětí; do dospělosti se jich podle pramenů dožila zhruba polovina.

Roku 1559 Filip II. udělil Ruy Gómezovi knížectví Eboli v Neapolském království. Ana se v devatenácti letech stala kněžnou. Z paláce na madridské Plaza de Santa Cruz vedla salon, jenž patřil k nejvlivnějším v Evropě. Diplomaté, biskupové i vyslanci ze španělských zámořských držav – všichni hledali její přízeň.

Pravé oko ztratila v mládí. Příčina se s jistotou nedochovala: tradovaná verze mluví o nehodě při šermířském cvičení, jiné prameny o vrozené či získané vadě zraku. Novodobý rozbor jejích portrétů z roku 2012 shledal, že pravý nadočnicový oblouk má nižší a menší než levý, což by svědčilo spíš pro úraz. Na dochovaných podobiznách se přes pravé oko objevuje černá hedvábná páska táhnoucí se od čela za ucho.

Vidět jen jedním okem se naučila po svém. Když se s ní mluvilo, neuhýbala. Když psala, skláněla se nad papír tak, aby na písmena viděla z úhlu, na jaký si přivykla. Pásky měnila podle příležitosti – někdy hladké hedvábí, jindy kus s perlovou ozdobou; i v přísném vězení si podle pramenů udržela nákladnou garderobu.

Současníci ji přes chybějící oko líčili jako pozoruhodnou krásku. Sestra Filipa II., princezna Juana, ji prý označila za „to nejhezčí na světě“ a za bystřejší než všechny kolem; její madridský salon vyhledávali diplomaté i dvořané celé Evropy.

V červenci 1573 Ruy Gómez náhle zemřel a Ana ve třiatřiceti ovdověla. Reagovala neobvykle: místo aby zůstala v Madridu spravovat nástupnictví, vstoupila jako novicka do kláštera bosých karmelitek v Pastraně, který na jejích a manželových pozemcích krátce předtím pomohla založit Tereza z Ávily – a přinesla si s sebou vlastní služebné i přepych, jaký se s karmelitánskou prostotou nesnášel.

Tereza z Ávily, jež svou reformu prosazovala se železnou kázní, byla z Aniny přítomnosti zoufalá. Princezna si do klausury přinášela vlastní pohodlí a vlastní obsluhu a klášterní řád spíš narušovala, než plnila. Střet skončil tím, že Tereza sestry z Pastrany raději odvolala jinam. Ana se vrátila do svého paláce a posléze zpět do Madridu.

V Madridu se Ana sblížila s Antoniem Pérezem, sekretářem Filipa II. Pérez byl ctižádostivý muž zhruba v jejím věku, jenž se vyšplhal až na jeden z nejvlivnějších úřadů španělské monarchie. Byli spojenci politicky a – podle pozdějších výpovědí, k nimž patřily i Pérezovy vlastní paměti, byť to část historiků zpochybňuje – zřejmě i důvěrněji.

Jejich společný politický nepřítel byl Juan de Escobedo, sekretář Dona Juana de Austria – nemanželského Filipova bratra a velitele španělských sil ve Flandrech. Escobedo se vrátil v zimě 1577 do Madridu s nepříjemnými informacemi pro Filipa: Don Juan plánoval invazi Anglie a sám se chtěl prohlásit anglickým králem. Escobedo věděl pravdu o tom, kdo komu na dvoře co radí. Pérez ho označil za nebezpečí.

V noci 31. března 1578 přepadla Escobeda poblíž kostela Santa María, v madridské ulici dnes zvané calle de la Almudena, skupina najatých mužů a smrtelně ho probodla. Zemřel na místě. Předcházely tomu prý tři nezdařené pokusy o otravu. Vraždu nikdo nevyšetřoval; zjevně byla krytá shora.

Roku 1579 se poměry obrátily. Don Juan zemřel ve Flandrech (oficiálně na tyfus) a Filip zůstal s vědomím, že Pérez i Mendoza vědí o jeho souhlasu s Escobedovou vraždou. Král se rozhodl: oba musí padnout dřív, než promluví.

V noci na 28. července 1579 byli oba zatčeni. Ana ve svém madridském domě. Formálně jí důvod zatčení nikdy nesdělili.

Pérez byl vězněn a opakovaně vyslýchán, včetně mučení. Anu se však Filip před soud postavit nikdy neodvážil – proces o Escobedově vraždě by musel odkrýt i jeho vlastní podíl. Místo procesu zvolil král jiné řešení: doživotní domácí vězení. Nejprve ji drželi na hradě v Pintu a v Santorcazu, od roku 1581 pak v jejím vlastním paláci v Pastraně, zprvu ve více komnatách, nakonec v jediné, za onou kovanou mříží nad náměstím.

Roku 1590 Pérez z vězení uprchl do Francie a později do Anglie, kde vydal paměti Relaciones, v nichž odhalil králův souhlas s Escobedovou vraždou. Vyvolaly skandál. Ani to však Anin osud nezměnilo: Filip nevyhověl žádné z proseb jejích dětí o zmírnění matčina režimu, právě naopak – po Pérezově útěku dal její vězení ještě přitvrdit.

Zvenčí sem doléhalo dění na náměstí, hlasy z ranní mše u kláštera, volání trhovců. Ana to poslouchala rok co rok za jiných nálad, jak se v posledních letech přidávaly tělesné obtíže. Ruka, kterou kdysi psala dopisy do celé Evropy, spočívala teď na studené mříži okna.

Zemřela ve svém pastranském vězení 2. února 1592, jedenapadesátiletá. Pohřbena byla v Pastraně, v klášteře, který kdysi pomáhala založit.

Zamřížovaný balkon na náměstí zůstal dodnes a náměstí po něm nese jméno Plaza de la Hora. Bylo to okno, jímž kněžna z Eboli v posledních letech vídala svět, který předtím po desetiletí sama pomáhala utvářet – žena s černou páskou přes pravé oko, kterou král raději nechal zemřít za mřížemi, než aby ji nechal promluvit před soudem.

1. Ana de Mendoza, Princess of Éboli – Wikipedia, Wikipedia

2. Mendoza, Ana de (1540–1592) – Encyclopedia.com, Encyclopedia.com

3. Rebellious Princess – Ana de Mendoza, DailyArt Magazine

4. Helen Reed – Eboli: Secrets from the Life of Ana de Mendoza, Patronato de la Alhambra